V době, kdy ruský president Medvěděv s jeho stejně demokratickým českým protějškem zahájili výstavu carských pokladů z Kremlu, energické země eurozóny vyjednávaly svou novou budoucnost. Premiér Nečas v Bruselu stál a hleděl. A když historickou smlouvu o nové jednotě konečně vyjednaly, tak nabídly všem evropským zemím, aby společně pomohli evropskému projektu. Česko by mělo půjčit MMF zhruba 90 miliard korun na financování evropského záchranného fondu, jenž pomůže zabetonovat dluhy, aby se na ně nedostali američtí a jiní banksteři. Premiér Nečas stojí a hledí. I hleďme také, protože máme před sebou dva jevy, které je potřeba vyložit. Tvrdím, že jde o formu znamení, protože až nyní, dvacet let po listopadu 89, se skutečně staví na stůl česká otázka. Kam budeme patřit? Do civilizované Evropy nebo na ruský Balkán osvíceného samoděržaví, které u nás budou pilně podporovat i americké banky a londýnská City?
Vraťme se do historie. V roce 1842 odjíždí Karel Havlíček Borovský do Ruska. Zděšený novinář pozoruje ruské poměry, hraje na gogolovskou notu a prohlašuje: „Posud jest to, co se ve světě jako Rus ukazuje, jenom hromada žroutů, hráčů, ukrutníků a kurevníků…“ Pak Havlíček vychladne, pozoruje Rusy bez zbytečných emocí. Po ročním pobytu se vrací domů a s odstupem času tvoří ucelenou koncepci národního uvědomění, které definitivně pochová ideál slovanské vzájemnosti. Česká otázka se stává na jedné straně bojem za českou individualitu schopnou konfrontace s jinými národy, což přibližně odpovídá modelu ruské šlechtické inteligence. Ale osvícený ideolog Havlíček poučen ruskou demolicí práva si na druhé straně jasně uvědomuje, že rozumný stát je v Evropě zásadním garantem liberálních idejí, které jako jediné mohou zajistit svobodný život občanů. Českou otázku vyřešil článek „Všechna moc pochází z lidu“ (leden 1849) psaný během zasedání Kroměřížského sněmu (listopad 1848-březen 1849), kdy to demokracie prohrála v C-K monarchii vinou své nejednotnosti. Citujme jeden odstavec s nesporným významem pro koaliční dnešek.
„My se skutečně obáváme, aby nynější ministerstvo proti svobodě naší a proti sněmu mocí nepovstalo a nedá se upříti, že vojska k tomu má hojnost a kanonů s důstatek. Avšak udržeti ve slepém poslušenství 35 milionů nespokojených národů, není žádná maličkost a přesvědčeni jsme, že k tomu přece ještě 500.000 vojska na dlouhý čas nepostačí. A onen starý prostředek, že se vždy několik národů proti některému použije za nástroj potlačení, tento prostředek opotřeboval se také již do sytosti.“
Havlíček měl nakonec pravdu, jenže ono prorokované vyčerpání represivního potenciálu trvalo celé tři generace. Po roce 1918 za nás vyřešil českou otázku Masaryk a Beneš. Nově vzniklé Československo bylo pevně zapojeno do mezinárodních evropských struktur a těšilo se benevolenci wilsonovského USA. Nebudeme řešit otázku čechoslovakismu, který byl ve skutečnosti skrytým českým nacionalismem. Pochoval českou samostatnost tím, že neumožnil politickou loajalitu Němců, Slováků a Maďarů k nově vzniklému demokratickému státu. Po roce 1948 za nás vyřešil českou otázku vítězný Stalin s KGB a nová debata o české identitě vznikla až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Dialog Václava Havla a Milana Kundery nazvaný „Český úděl“ jsem komentoval v dávnější době a další příspěvky najdete ve speciální rubrice starších Literárních novin. Po půl století můžeme shrnout debatu následovně. Skeptický antikomunista Havel viděl v Pražském jaru pouze důležitý krok k tomu, abychom se opět stali normálním evropským státem; a navíc správně pozoroval první známky normalizace. Tento Havel zůstal v okupované zemi a nakonec nám s ostatními disidenty pomohl vybojovat listopadovou svobodu. Marxistický blouznivec Kundera oslavoval Pražské jaro jako novou formu politického uspořádání se světovou působností a viděl pouze heroické nadšení obyvatel vzdorujících invazi. Tento Kundera utekl do Paříže a stal se věčným nobelizujícím spisovatelem bez Nobelovy ceny.
Tím skončila poslední velká debata o české otázce, protože po listopadu 1989 si ji nikdo vážně nepoložil. Disidenti typu Jiřího Dienstbiera z titulu ministra zahraničí slavnostně prostříhali dráty na železné oponě a vyrazili za budováním nové Evropy, potažmo celého světa. Zvědaví občané zabalili řízek do igelitky, sedli na družstevní autobus, řízek snědli u benátského Canale Grande, kam vyhodili i tu igelitku, a s ukořistěnou fotkou se spokojeně vrátili domů. Česká otázka zmizela z politických debat typicky českým způsobem. Stát rozkradený Klausovou, Třískovou a Ježkovou privatizací a politickými mafiemi pod blahovolným dohledem impotentního ministra Komárka nemohl přijmout euro jako to později udělalo Slovensko, protože by se aspoň na čas musel chovat ekonomicky odpovědně. A to pochopitelně nešlo ani tehdy ani dnes. Za Klause jsme měli jiné, vyšší úkoly, například plnit závěry Washingtonského konsensu a pilně privatizovat cokoliv za cokoliv. A současná vláda se připravuje zhasnout, aby mohla potichu odejít s nahospodařeným privátnem. Tím se promarnila poslední šance na praktické zodpovězení české otázky. Ale naše integrace do německého průmyslového předpolí byla natolik silná, že česko-moravské montovny vyřešily českou integraci do civilizované Evropy bez velkého přemýšlení. Zbytek EU-dohod jsme tak či onak podepsali, i když je duchem nedodržujeme. Ale rozkrádat evropské dotace chceme a v zájmu existujících partají dokonce i musíme, takže se bez toho „Bruselu“ neobejdeme, o čemž nás volky nevolky ujišťovaly všechny české vlády a mafie, které z evropských dotací žily a žijí. Tato doba nyní definitivně skončila a už se nevrátí, protože současná Evropa po Bruselském summitu (28.-29. října 2011) zvolila nový směr směrem ke skutečné jednotě a identitě. A nacionální a neofašistické Česko také zvolilo nový směr, bohužel. Otázka po české identitě je tedy položena znova, tentokrát se vší vážností. Kde stojí Česká republika jako stát? Jak bude státoprávně zodpovězena česká otázka pro další generace?
Začněme jedním praktickým sci-fi příkladem. Sedíte za slušný bakšiš a za politickou kolaboraci v představenstvu nějaké VZP, která financuje prakticky celý zdravotní systém státu. Vy ji zadlužíte tím, že nemocenskou kasu vytunelujete přes fiktivní organizace a projekty, čímž na tom královsky vyděláte. A to hned třikrát. Poprvé, to jste měl jen plat člena správní rady, ale to se u vás nepočítá jako slušný příjem. Podruhé na tom vyděláte, když ji necháte podle vámi navrženého zákona zbankrotovat. Snadno si můžete za korupční i nakradené peníze koupit s kamarády kus z polostátní akciovky; a nakonec do třetice všeho dobrého vyděláte na neexistující VZP předělané na vaši soukromou akciovku tím, že po lidové vzpouře prodáte tuto zkrachovalou firmu za miliardy pilným americkým pojišťovnám. No a ty pojistí jen toho, kdo na to má. Zbytek lidských zdrojů jednoduše umře. I toto je podnikatelská příležitost. Podle nových pravidel lze použít tyto mrtvoly pro nově zřízená téměř privátní (stát má 20%) transplantační centra, což neoliberálnímu bratrstvu také něco hodí. A když toto všechno na ministerstvu zdravotnictví a ve spřátelených partajích zařídíte, nakonec odjedete s přiměřeným obnosem na Bahamy za podnikatelem Koženým. Kam také jinam.
Mezitím budou umírat děti před nemocnicemi, protože jejich rodiče nebudou moci zaplatit předraženou privátní péči, důchody, školné a další naprosto základní životní potřeby financované v civilizované Evropě z veřejno-právního systému. O tento systém nás potichoučku polehoučku připraví zmanipulovaný státní aparát, který se stal přes lobbisty koupený parlament oním poskytovatelem privátních koncesí pro podnikání politických mafiánů napojených na zlodějské struktury. Třikrát podivuhodně vyděláte nejen na oné fiktivní VZP, ale i na celém státu. Svým kamarádům z golfu odpustíte daně a oni nám za to zaplatí domek v Toskánsku a vaši nemravnou partaj. Tím zmizí část příjmů státu a vám budou chybět peníze v rozpočtu. Ale to vůbec nevadí, dáte se do reforem. Zprivatizujete zbytek veřejno-právních institucí a pak zmáčknete lidi přes DPH, ale i to je málo, milí vládní braši. Proto nasekáte dluhy a ty prodáte ve formě výhodných dluhopisů mohovitým kamarádům, protože jen oni mají dost peněz na jejich velký nákup; zadlužený stát pak budou ovládat zahraniční banksteři a čeští lichváři přes nastrčené ratingové agentury, stejně jako Řecko. A tento vtipný spolek vás tak jako tak už dávno má na výplatní pásce; proto vám zajistí důstojný odchod na Floridu nebo do vámi zvoleného daňového ráje.
A lidé dohnáni vykradeným státem na okraj bídy se vzbouří jako v Maďarsku léta Páně 2010. Pak nutně zvolí fašizující stranu vedenou schopnými a pilnými politickými mesiáši, kteří na zlodějnách pilně spolupracovali. Ti sice zachrání něco málo z rozkradeného státního bohatství, ale zato na dlouhé věčné časy pochovají demokracii a nechají odejít naši zemi z civilizované liberální Evropy. Pochopitelně tak učiní s nenávistným plivancem na Evropskou Unii, na liberální a na sociální svobody, jež tato unie garantuje pro své šťastnější obyvatele. A demagogové s bezvadným „plánem B“ pro lidové jarní bouře se budou dovolávat ušlechtilých idejí českého národovectví, občanské hrdosti a vůbec všeho toho ideového, o co se absolutně nestarali předešlých dvacet let. Nevadí, rozhněvaní lidé mají velký hlad a malou paměť. Jen se na ty idealisty a pravdoláskaře podívejte, kam jsme pod jejich vedením dopracovali. A my jsme vám upřímně a se slzou v oku stále říkali, že to s námi v Evropě nedopadne dobře. Tak nám konečně věřte, a dejte své hlasy našemu záchrannému národnímu hnutí poslední ekonomické spásy. Tento utopický scénář se bude jmenovat „definitivní řešení české otázky“. Načrtnuté národovecko-fašistické řešení vyřadí tuto zemi z civilizované Evropy po jednu až dvě další generace. A proto se ptejme: Kdo přímo či nepřímo na veřejné a politické scéně podporuje tento hrozný scénář?
(Pokračování zde.)