Společnost, kde se podmínky života pro neprivilegované mohou průběžné zlepšovat nezávisle na růstu a expanzi, se dosud nezformovala.
Jsem však pevně přesvědčen o jejím budoucím nástupu stejně tak jako o tom, že její vznik zřejmě nebude výsledkem nějakého projekčního inženýrství.
Něco inženýrsky změnit, vytvořit – to je poněkud jiný příběh.
To by byl příběh silných individualit jako Baťa, Ford, Edison,…
Mám za to, že systémová společenská změna bude spíše výsledkem protnutí dlouhodobých trendů s projevy zoufalé „camusovské“ snahy zachránit svůj svět, svou důstojnost své lidství.
Ano – tedy snahy zdánlivě konzervovat v úmyslu - ale právě proto revoluční ve výsledku (revolutio – návrat)…
Revoluce je nezamýšlený výsledek snahy „zachránit svůj svět, jak je“ nebo dokonce snahy obnovit co nejvíc „zlatý věk“, který zmizel (viz Moorovy povzdechy v jeho filmu „O kapitalismu s láskou“ o době jeho mladí a uspořádání postrooseveltovské Ameriky).
Je jedním z paradoxů dějin, že subjektivně je revoluce, které hrozí úspěch, založená spíš na snaze zabránit stupňujícím se změnám, které jsou čím dál méně snesitelné - nebo se „někam“ vrátit.
Skutečným, reálným výsledkem pak ovšem bývá nikoli návrat, ale syntéza – a něco jiného, nezamýšleného…
Naopak vědomý futurismus nacismu a stalinismu může být sebevíc dynamický, ale není žádnou „revolucí“, ale v konečném důsledku jde o tu „nejčernější reakci“. Jak sarkasticky škleb vyvstanou polofeudální rysy jinak prý modernizační, původně ještě „kruté ale svěží“ ještě nerozložené stalinistické soustavy s hromadami mrtvol původní akumulace státního kapitálu v 30. letech XX. století.
A pokud jde o fašismus, je zajímavé, že vcelku nejodolnějším a nejrobustnějším fašismem nebyl ten dynamický, nacistický v Tisícileté Třetí říši, který byl i ideově závislý na expanzi, ale takový nacionalistický tradicionalistický fašismus „stojatých vod“, kde toho „inženýrství“ bylo relativně nejméně (Frankovo „vlastenectví“ ve Španělsku, Salazarovo korporativistické Portugalsko)
-.-.-.-.-.-
„Revolutio“ prostě není jednoduše cesta kamsi vpřed.
A nikdy v tomto jednoduchém přímém smyslu ani nebyla.
Vždyť i ten počátek Velké francouzské revoluce je symbolizován tím, že ty „předabsolutistické“ Generální stavy - na které se předtím už v podstatě zapomnělo - byly svolány a tedy vráceny do politické hry.
Výsledkem sice nakonec byl revoluční Národní konvent, „model 1792“ volený na základě všeobecného volebního práva (i pro ženy). Ale na tom samotném počátku, v letech 1788-9, to bylo svolání právě těch starých Generálních stavů, které patřily „ještě před“ absolutní monarchii, kterou měly nahradit.
Takže náhrada toho, co je, tím, co už jednou bylo?
To ne.
Jedná se pouze o subjektivní energii pro dostatečnou vůli a úsilí - shora uvedený současný filmový bestseller Michaela Moora „O kapitalismu s láskou“ je právě takovým nabíjením baterek vůle a odhodlání – z touhy po něčem, co tu už bylo, co se jeví jako „zlatý věk“, co se asi nikdy nevrátí, ví se o tom, že se to asi nikdy nevrátí, ale přesto jako subjektivní třaskavina, jako zápalná směs plní svou nezastupitelnou úlohu – uvést do pohybu hlubinné síly systémové změny…
Nebude-li ovšem potenciál těchto hlubinných sil existovat jako zralý – subjektivní energie vyjede naprázdno – jalové třesknutí, křik na ulicích, zapálené auto, rozbitá výloha…
-.-.-.-.-.-
„Revolutio“ JE sice nakonec kvalitativní změna.
Ale nepředchází jí projekce této kvalitativní změny.
Revoluce je proces, kde kvalitativní změna nastupuje jako by-produkt…
„Revolutio“ je ve správném překladu „návrat“.
A nebude to zřejmě ani náhoda ani sémantický omyl.
V historické realitě je revoluce sice kvalitativní skok – ten ale nastupuje jako vedlejší produkt vyvolaný právě camusovskou snahou zachránit, uchránit svůj dosavadní svět, který se právě posouvá a mění den po dni nepřijatelným způsobem – a tento nepříznivý vývoj chtějí lidé změnit.
Ne si hrát na „konstruktéry“ nebojácných vizí budoucnosti…
Pro anticipaci, pro vůli, představu je jediným hromadněji přijímaným materiálem určitá podoba „návratu“ (zachránit „sociální stát“, zabránit tomu či onomu, atd.…)
Výsledek je ovšem věc jiná.
Revoluce je přesný opak sociálního inženýringu a vědomého projektování.
Je to ten poměrně málo často se vyskytující uzlový historický bod, kdy při obraně toho, co (ještě) pořád existuje, ale co nepřijatelný vývoj světa likviduje, „přeskočí“ nakonec za jistých nadkriticky dostačujících okolností „výhybka“ a vzniká zároveň i něco kvalitativně nového…
poznámka na závěr:
Myslím, že se Camus mýlil, nakolik kladl revoltu proti revoluci - ve skutečnosti byla revoluce v tom jeho pojetí sebeodcizením revoluce, která musí často obětovat svůj revoltující obsah na oltář sebezáchovy.
Převzato z Outsidermedia