Červenec 31, 2010
Pan Štuchal dával v době Pražského jara k dobru jednu anekdotu, celkem nic moc, ale občas si na ní vzpomenu.
__Sejdou se tři a jeden říká:
„Já bych chtěl žít před sto lety. Pořádek, jistota jistotou, peníze penězi, klid, rozuměl bych všemu, co by bylo kolem mne…“
Druhý říká:
„Já bych chtěl naopak žít za sto let – obrovský pokrok, všechno zajistí roboti, člověk se věnuje jenom tvořivé činnosti...“ a bla bla bla podobné úvahy.
No a ten třetí říká:
„Já bych klidně žil i dneska. Ale copak mě KLIDNĚ žít nechají…?“__
-.-.-.-.-.-
Téměř nepřetržitě je naše obyvatelstvo (nevím, jakou intenzitu to má ve zbytku starého vyspělého světa) strašeno a bombardováno mediálními výlevy, které mají vzbudit pocit VINY.
Společným jmenovatelem je základní tvrzení:
„Žili jste si nad poměry, pořád ještě žijete nad poměry, čekejte TREST, pokud bezpodmínečně nestrpíte zhoršení vašich poměrů nad poměry. Musíte se uskrovnit, je to vaše morální povinnost. Nebo přijde katastrofa a budete na tom mnohem, mnohem hůř – spadnete prudce dolů.“
Uvedené strašení slyšíme v době, kdy má problém s odbytem každý, kdo při výrobě standardního zboží platí jiné než žebrácké mzdy – problému se vyhne jen ten, kdo nejlépe na druhém konci světa vyplácí mzdy natolik žebrácké, že své cti dbalý řemeslný žebrák z Říma by se otřásl nekonečnou hrůzou.
Shora uvedené strašení slyšíme v době, kdy při každém novém provozu uvedeném v dynamické části Třetího světa se stává nějaká kapacita v naší části světa nadbytečná.
Svět vyrábí za pomoci technologií, které dosud nikdy neměl k dispozici, a přesto je nám jako hrozba předkládáno, že není možné, aby čím dál méně lidí pracovalo na čím dál víc důchodců.
A proč by nemohlo?
Starý vyspělý svět, který si obezřetně zemědělský sektor ponechává z důvodu strategie potravinové bezpečnosti, živí potravou bezkonkurenčně málo lidí.
Kdysi – už v době pokročilejší - 20 lidí živilo (v užším slova smyslu živilo – tedy jídlo) kromě sebe sama dalších 80 lidí
Dnes je to v každém vyspělém státě vždy a bez výjimky možná 5, možná i méně… - kteří živí dalších 95 či více lidí…
A čím se liší tento sektor od zbytku ekonomiky, kde jistě také rostla produktivita…?
-.-.-.-.-.-
K tomu, aby se uskromnili, jsou neustále vyzýváni ti neprivilegovaní, u kterých se přitom prospěšně ta jejich vzácná „koruna rychle točí“. V posledním (dvoj)čísle Literárních novin (30-31/2010 z 26. 7. 2010) varuje před stlačováním zdrojů právě těchto lidí bývalý ministr práce a sociálních věcí Clintonovy administrativy Robert Reich.
A dodává na závěr:
''V roce 1928 23,9 % všech amerických příjmů pobíralo 1 % nejbohatších Američanů. Pak se americký národ poučil a stáhl postupně tento poměr na pouhých 8 %.
Pak ale Američané zapomněli na své poučení. A v roce 2007 opět pobíralo jedno procento Američanů 23,5 % národního bohatství…
''
Ano.
Právě v tomto roce…
-.-.-.-.-.-
Bylo by také vhodné zdůraznit, že ti, kteří straší způsobem uvedeným shora, jsou většinou naši pravičáci, kteří vůbec, ale vůbec neoperují nějakým Peak Oilem, nějakým zlomem ve zdrojích fosilních paliv, které náhle dojdou.
Kdepak.
Právě ti lidé, kteří jsou zdrojem oné mediální smrště, bombardování a strašení (viz shora) se nad možností prudkého zlomu v disponibilních zdrojích fosilních paliv zamýšlejí ještě méně než levice.
Pro pravici je typický technologický optimismus.
Přesto straší, straší a straší…
A buduje pocit viny za údajnou přesycenost neprivilegovaných ve starém vyspělém světě (Vietnamec ve Vietnamu nám budiž zřejmě vzorem).
Pravice buduje pocit.
U těch druhých…
-.-.-.-.-.-
Přesto posloucháme mediální smršť.
A bojíme se a volíme, jak chce ta smršť…
Proč?
Vždyť král je nahý…
Ale kde je to děcko, které to nejen řekne, ale které budou i ostatní slyšet.
I ostatní CHTÍT slyšet…
V Chrudimi dne 27. 7. 2010
Převzato z Outsidermedia