Hřivny a zisk

Podobenství o hřivnách tematicky i textově navazuje na čtení z minulé neděle o deseti družičkách. Za zamyšlení stojí pořadí obdarovaných. Sestupná řada ukazuje, že ten, kdo nejvíce dostal, také nejvíce získal. Kdo dostal do správy nejméně, také pro pána nejméně vydělal: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“ (Mt 25,29). Jak k tomu přijde ten, kdo nemá, protože dostal málo hned na začátku? Vždyť je přece ten největší chudák. Kde je nějaká spravedlnost? Každý makléř potvrdí, že s velkým balíkem financí lze více vydělat. Není divu, že první správce dosáhl velkého úspěchu a zúčtování s ním nastalo první v pořadí. Ale i druhému se dostalo stejné pochvaly, což svědčí o vznešeném smýšlení správce. Nehleděl na zisk, ale na osobní kvality obou antických peněžníků. Vzhledem k dosaženému zisku si mohl dovolit trochu velkodušnosti, vždyť ho to zase tak moc nestálo. Ekonomicky viděno ani se třetím správcem není problém. Svěřilo se mu sice málo, ale nevydělal nic, takže byl po zásluze potrestán. Opravdu po zásluze? Asi ano. Stačilo dát peníze směnárníkům, jak velí zdravý podnikatelský záměr, aby vlastník dostal zpět kmenové jmění, plus úroky. Pokud třetí hospodář nechtěl nic riskovat, alespoň měl spravovat daný majetek podle zdravého rozumu. A kdo nemá zdravý rozum, ten ho v apatyce nekoupí a bude mu vzato i to, co má. Neviditelná ruka trhu trestá nemilosrdně, a někdy dokonce i ty chytré. Podobenství koexistuje v souladu s normální životní zkušeností, podobně jako tomu bylo

Ne vždy se vyplatí

měřit dvě podobenství stejným exegetickým metrem. Třetí správce spekuloval, i když ne na burze. Stal se z něj morální filosof. První dva byznysmeni nepřemýšleli během nepřítomnosti správce o jeho spravedlnosti a o jeho osobních kvalitách. Dostali úkol, jdou a plní jej na výbornou. Jejich duchaplný kolega zahrabe hřivnu, sedne si na bobek a věnuje se přemýšlení o etické povaze pánova podnikání a o jeho osobním naturelu: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.“ (Mt 25,25). Situace se nám komplikuje. Třetí podnikatel byl potrestán za svoji kritiku! Vždyť přece reagoval na nepřiměřený zisk a problematický styl při správě majetku. Rozhodl se po zralé úvaze k pasivnímu odporu, za který draze zaplatil totálním a konečným zavržením. Rozzlobený hospodář (kterému šlo beztak jen o ty prachy) korunoval svou nespravedlnost totálním trestem! Viděno z této nové perspektivy, vypadají oba kolegové jako naivní, leč úspěšní technokraté. Nepřemýšlejí a pouze plní rozkazy jednočlenné správní rady. Jak to, že jsou definitivně vyznamenáni, když vůbec neuvažují o morálním dopadu své činnosti? Má ekonomický zisk a lidská omezenost opravdu tak vysokou hodnotu v Božích očích? Přiklepla se jim odměna jen proto, že drželi hubu, krok a usilovně hrabali? Co je na tom morálního a biblicky vznešeného? Podobenství se nám zkomplikovalo. Nový scénář obnáší dva omezené finančníky, kteří jdou přes mrtvoly po penězích; jednoho mohovitého ziskuchtivce, jehož zajímá jedině a pouze dosažený výsledek; a jediného přemýšlivého, jenž byl za své nezávislé a chvályhodné smýšlení nespravedlivě a krutě potrestán. Švejk  a cynický pozorovatel Klausovy ekonomické reformy by řekli, že se třetímu hospodáři stalo po právu. Poctivce musíme potrestat za nedostatek finanční fantazie. Byl hodný, slušný, a tudíž nenapravitelně pitomý. Navíc si nepřiměřeně otevíral ústa na neomylnou vrchnost. Přísloví zkolabovalo do

Když v Bibli

nevíme kudy kam, vyplatí se jít na začátek. Adam přistižený při hříchu odpovídá na Hospodinovu otázku po důvodech svého činu následovně: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12). Adam vynikal pomalejší myslivnou. Mnoho věcí mu došlo až při Hospodinově otázce a nikoliv při Evině mazané nabídce. První hřích byl skutečně Adamův hřích, jak zní definice svatého Augustina. Nedostatek ostrovtipu kompenzuje prapředek útokem na Hospodinův stvořitelský řád: „Žena, kterou [ty, prý neomylný a údajně dobrý Bože], jsi mi dal...“ Teprve ve druhém kole vše svádí na svou družku. Eva skromně a chytře mlčela, zatímco přihlouplý Adam dělal před Hospodinem jednu botu za druhou. Kámen úrazu nepředstavuje snězení jablka, nýbrž útok na stvořitelský řád, tj. na podstatu Hospodinova díla. Je zpochybněno v samotném základu, přiměřeně moderně a karteziánsky. Adam se prohlásil před Bohem za spravedlivého. Za všechno prý mohl primárně Hospodin a sekundárně jeho nepříliš povedený stvořitelský produkt. Podobným způsobem jedná třetí správce. Říká šéfovi: „Protože jsi, jaký jsi, tady máš, co ti patří.“ Třetí podnikatel nasadil vlastní měřítko spravedlnosti. Dal pánovi jen a pouze to, co mu prý právem – to jest právem podřízeného správce! – náleželo. Oba úspěšní finančníci nečekali nic, jen odevzdali vydělané peníze. Konečnou odměnu jim dává samotný pán podle svého svrchovaného práva. Ve třetím případě chce dát definitivní verdikt sám správce, a to s příslušným ideologickým vysvětlením. Oba podnikatelé nekritizují daný řád. Najdou si v něm své místo, pracují, riskují, vydělávají a nakonec se jim to nebesky vyplatí. Jejich filosofický kolega postupuje jinak. Nejprve zpochybňuje osobnost pána, na což si klidně troufá; pak postrašen vlastní odvahou zruší podstatu své existence jako správce majetku; načež daný majetek spravuje špatně. Nakonec je mu vzato i to, co si myslel, že má, totiž jeho vlastní spravedlnost. Sám sebe ocenil jako spravedlivého vůči nespravedlivému pánovi. Ten vyvedl dotyčného z omylu poukazem na obecně platná pravidla trhu a poslal jej do pekel. Samospravedlnost byla potrestána, nikoliv disidentský postoj. Třetí správce chtěl vytvořit absolutně spravedlivá pravidla hry, ale nedodržel přitom ani ta běžně užívaná, platná pro každý normální exemplář druhu homo oeconomicus. Utopické

Třetí

interpretační obrat v pořadí dovádí podobenství na duchovně přijatelnou úroveň. Vůči světu transcendentních hodnot a konečného smyslu života – daného z hlediska víry jako nezasloužený dar laskavého Boha – nemůžeme uplatňovat vlastní spravedlnost. Jsme v pozici obdarovaného a nikoliv dárce. Horizonty, od nichž se odvíjí smysl života a koneckonců i život sám, pouze přijímáme, ale sami je netvoříme. Není to v lidské moci, ani v moci žádné stvořené bytosti. Stvoření není na úrovni Stvořitele. V životě se můžeme a máme postavit na vlastní nohy, ale nikoliv na vlastní spravedlnost. Takový pokus musí nutně ztroskotat, nejen u prvních lidí, ale i u všech jejich následovníků. Konečné slovo o naší existenci vnese do života onu definitivní míru, kterou máme na zemi naplňovat zde a nyní. A čím více jsme dostali, tím více máme odevzdat. Za to byli oba správci odměněni. Museli vzdorovat větším pokušením, protože na vysokém postě se vzdoruje korupci sebespravedlností mnohem obtížněji. Kdo neusiluje o Boží spravedlnost, tomu bude nakonec vzata i ta jeho vlastní. Poslední správce vynikal zvrácenou logikou. Z hlediska úměry „čím větší obdarování – tím větší pokušení“ bychom mohli říci, že byl asi nejméně pokoušen. Možná. Ale zcela určitě si nejvíce vyskakoval. Podobenství nepojednává o posledním zúčtování kdesi na konci času. Popisuje mazanou strategii každodenních vytáček, kdy si místo Božích měřítek zdůvodňujeme a konstruujeme své vlastní normy. To děláme pořád a všichni. V tom se podobáme neúspěšnému makléři-filosofovi. Pokud ovšem vlastní spravedlnosti uvěříme natolik, že při tristní eschatologické bilanci obviníme z podvodu i samotného nebeského šéfa – jak to učinil Adam a po něm třetí správce – pak

/n/n