Po pádu čtyřech z pěti největších amerických bank, jmenovitě: Morgan Stanley, Merrill Lynch, Lehman Brothers a Bear Stearns už zbývá v USA pouze jedna jediná, Goldman Sachs. Možná stojí za zmínku, že tuto jedinou přeživší banku dříve řídil současný americký ministr financí Henry Paulson. Nedávné nucené fůze, bankroty a krach akcií byly takzvaně soukromou záležitostí jmenovaných peněžních ústavů. Tamější ministerstvo financí donutilo jiné banky, aby převzaly záruky za nebožtíky, a tím se zabránilo celkovému zhroucení systému. Zato největší pojišťovna na světě American International Group (AIG) vlastní aktiva ve výši jednoho bilionu dolarů a pracuje ve 135 zemích světa. Její pád by možná zničil světový finanční systém, za což současní republikáni nechtějí být přímo odpovědní. Proto AIG nepadne a od Fedu obdrží dvouletý úvěr ve výši 85 miliard dolarů. Stejně tak nemůže padnout ani Fannie Mae společně s Freddie Mac, protože spravují cca 6 biliónů z amerických dlouhodobých úvěrů na nemovitosti. Například cena akcí těchto firem klesla zhruba na 8 % z původní dlouhodobé hodnoty.


Je dobré vědět, že kampeličku Fannie Mae založil v roce 1938 prezident F. D. Roosewelt jako státní instituci na pomoc nižším a středním vrstvám. Zbankrotovala až za neoliberálního Bushe jako polosoukromý podnik. Stejně tak i Freddie Mac měl od roku 1970 statut „government sponsored enterprise” čili státem zřízené organizace na podporu hypotéčního trhu. Stará a dobrá Freddie krachla pod stejným pánem, za stejné neoliberální ideologie jako předešlá Rooseweltova kampelička. Jinak řečeno: za Bushovy vlády zhavarovaly dvě ohromné státní instituce, které předtím úspěšně fungovaly 70 let, popř. 40 let. Současná neoliberální vláda všechny tři mašiny na peníze znovu zestátnila. To jest, vzala státní záruku za jejich dluhy a převzala kontrolní balík bezcenných akcií. V případě obou kampeliček a dalších pasiv půjde na začátek o cca 700 miliard výkupného, padlá AIG zatím stojí daňové poplatníky zmíněných 85 miliard. Jinak řečeno: vytunelované polosoukromé podniky byly znovu zestátněny a do jejich prázdných kas se nalily peníze daňových poplatníků. Dluh USA vzroste díky podnikatelské šikovnosti bankrotářů z 10,6 na 11,3 biliónu dolarů. Pan Novák by se například mohl ptát: A kam se poděl zisk oněch dvou hypotéčních ústavů, pojišťovny AIG, popřípadě oněch čtyřech zkrachovalých bank? Vždyť nabubřelé zisky kolektivně vykazovaly všichni jmenovaní bankrotáři ještě vloni. Tuto otázku si jistě kladou běžní Američané, ale zatím nikoliv republikánská vláda, která nese přímou či nepřímou odpovědnost za finanční krach. Odpovědi renomovaných ekonomů neznám, ti prý teď mají jiné starosti.

Jako filosof nemohu než kroutit hlavou nad gigantickým výbuchem iracionality, který neoliberální ekonomika manifestuje v plné finanční šíři. Normální rozum totiž ví, že peníze jsou kryty prací; chytří neoliberálové přišli na to, že peníze jen kryjí další peníze. Tím vznikla černá díra, která hrozí, že pohltí i normální práci. Vezměme provařenou banku Lehman Brothers. Založili ji v roce 1850 němečtí imigranti. Tato banka ve zdraví přežila černý pátek 24. října 1929, a tím i největší burzovní krach v dějinách, pak i Druhou světovou válku, dále výstavbu poválečné ekonomiky a s ní spojené krize. Zato nepřežila vpád neoliberální ekonomiky do osvícených hlav a neosvícených peněženek v tomto novém tisíciletí. Ztráta banky oficiálně činí 3,9 miliardy dolarů a po krachu ztratilo práci asi 26 tisíc zaměstnanců roztroušených po celém světě. Protože tam nedělal pan Kalousek, pardon, Henry Paulson, tak vládní pomoc nedostala. Historicky viděno to znamená, že jsou na hrnci všechny ekonomické školy vyznávající neoliberalismus a s ním spojenou deregulaci trhu. Hrabivost a bezuzdnost přinesla oslabení vládní kontroly nad cennými papíry a burzovními operacemi; odmítnutí standardní regulace hedge-fondů; pochybnou fůzi mezi klasickým bankovním úvěrováním a kšefty s ničím nekrytými finančními produkty; a vím já, co všechno ještě. Jedno je jisté: USA teď de facto zestátnily všechny své nejdůležitější finanční instituce. Slavný Wall Street zažívá vítězství bankovního socialismu, který u nás vlastně nikdy nezmizel.

A proto nyní malá domů. Všichni módní učitelé a guruové lepších zítřků v Česku by měli vrátit diplom nebo alespoň opustit svá místa ve finančních institucích, kde dosud rozhodují o našich společných vkladech, popřípadě o státní budoucnosti. To by prakticky znamenalo, že by přestalo Kalouskovo a Julínkovo tunelování nemocnic, Klausovo kecání do věcí, kterým opravdu, ale opravdu vůbec nerozumí. Tím pochopitelně vůbec nemyslím jeho paranoickou kampaň proti globálnímu oteplování (řecky: para + nóos = mimo + rozum, tj. mimo rozumné argumenty). Klausovi nyní zbankrotovalo jeho neoliberální ekonomické krédo, na něž byl a možná ještě je nezřízeně pyšný. A to nemluvím o Kočárníkovi, Ježkovi, Třískovi a dalším hrdinům privatizace. Jmenované pány není příliš vidět, zato o to větší zákulisní moc drží ve světě česko-ruských financí, například v PPF fondech. Jistěže jako filosof nemohu říci, kterým směrem by se měla ekonomika ubírat, nevím to. Zato jako občan vím, že volit stranu, která v této době chce všechno zprivatizovat po vzoru Bushovy vlády, znamená cestu do totálního státního bankrotu. A my nemůžeme tisknout inflační dolary. Ergo, naše cesta z krize „po americku“ opravdu, ale opravdu není možná.