Článek o vypovězení společenské smlouvy vyvolal zejména na stránkách Outsider media živou a zmatenou diskuzi, jak jsem to prý vlastně myslel. Charakteristické na debatě byl fakt, že všichni chtěli vytahovat třísku z oka autora, ale nikdo neviděl břevno ve vlastním oku, to jest pasivitu občanů. Ale jsem rád, že mne všichni pochválili za to, jak jsem byl sebekritický za všechno zlo, které jsme; způsobili už jako disidenti za komunismu a zcela určitě dokonali jako političtí představitelé OF. Že občané totálně odvolili a odmítli naši stranu (Občanské hnutí) v roce 1992 výměnou za Klausovy kupónové sliby, o tom v debatě nepadlo ani slovo. Sigmund Freud a Paul Ricoeur by měli radost, jak hezky zde a nyní funguje mechanismus kolektivního vytěsnění historické paměti.

Ale pojďme k zásadní věci z minulého článku, to jest k rozdílu mezi společenskou smlouvou a smlouvou o vládě. Tady je potřeba jasně rozlišovat mezi oběma jevy, což v debatě nezaznělo, a bohužel to nebylo moc jasné ani v mém článku.

1. Vypovězení společenské smlouvy

Jasné příklady: československý a jiný východoevropský samet 1989, arabské revoluce 2010-11, z historie Francouzská a Americká revoluce. Ale pozor, je to také poslední, u nás nekomentovaný převrat v Bahrajnu, kdy vládnoucí dynastie nejprve postřílela vlastní občany za nezájmu světové veřejnosti. Tím vypověděla společenskou smlouvu a pak pod tlakem USA a Saudské Arábie provedla tzv. „sjednocení“ obou diktátorských režimů do společné federace. V naší milé TV ovládané americkými Fox News a CNN o tom moc nevíte, ale kolegové z nezávislých médií si toho dobře všimli. Tento typ vzpoury proti režimu či anulace ústavního uspořádání proti vůli občanů není problém charakterizovat: celonárodní revoluce někdy i ozbrojená, všichni na ulicích, žádost o totální transformaci režimu; odpovědí ohrožené moci po vypovězení společenské smlouvy je střelba, vraždění. Někdy je to i bez kulometů jako u nás, ale vždy je nastolen požadavek odchodu mocenské elity a jejich bezpodmínečný soud většinou končící trestem smrti nebo doživotím, jako pro Mubaraka v Egyptě.

Vypovězení společenské smlouvy formálně a právně probíhá zásadní změnou ústavy. Někdy může založit i totální změnu vlastnických vztahů, viz Říjnová revoluce v Rusku 1917 a další příklady. Ze všech příkladů je zřejmé, že po vypovězení společenské smlouvy následuje vytvoření nové smlouvy o moci, viz například současný problematický vývoj v arabských zemích. Doufejme, že nedopadnou stejně špatně jako u nás.

2. Vypovězení smlouvy o moci

To je složitější případ, proto jen několik příkladů. Jste Islanďan, vaši političtí hlupáci vám kompletně rozkradli stát a prakticky jej nechali zbankrotovat. Jenže vy nemáte důvod rušit společenskou smlouvu, protože žijete už od 10. století v nejstarším evropském parlamentním zřízení. Takže jdete do ulic, uděláte referendum, vezmete moc do rukou, necháte zavřít vaše prohnilé politiky a přitom zavřete i ty bankéře, kteří kradli. Tím úspěšně eliminujete i právní nároky zlodějských bank, protože je nemohou uplatnit v celém rozsahu, když ve vaší zemi kradly a falšovaly bilance.

Závěr: zachránil jste si zemi a hezkých pár miliard k tomu, zůstane vám o moc menší dluh. Navíc máte obnovené občanské sebevědomí; víte, že svět hodnot existuje a stojí za to jej bránit; a jen tak mimochodem jste si zvolil novou politickou reprezentaci. Že se o vás ve světě moc nemluví, to nevadí, doma máte vystaráno.

Jinak řečeno: Islanďané vypověděli smlouvu o vládě, protože skrze celonárodně vynucené referendum si zachránili původní společenskou smlouvu, tj. demokratický systém. Totéž nyní bude v Řecku, kde občané už fakticky odvolili politickou oposmlouvu, skrze kterou obojetní partajní zlodějové prakticky zničili stát. Co tam bude dál, to se uvidí. Jejich politická úroveň je celkově stejně nízká jako u nás, takže musí zabrat i na vlastním občanském a ekonomickém písečku.

Ale podstatné je, že Řekové v demokratických volbách kolektivně zbavili moci obě vládnoucí oposmluvní partaje tak, že nemohly udělat novou zlodějskou koalici, dokonce ani nákupem partajních přeběhlíků jako u nás. A tomu říkám zrušení smlouvy o vládě provedené zcela demokratickým způsobem. Tím ovšem není nijak řečeno, jak to dopadne dále. Tolik k aktuálním příkladům rušení smlouvy o moci.

3. Eroze dosavadní smlouvy o moci

Toto je jiné téma, na výsost důležité. V minulém článku o zrušení společenské smlouvy jsem se snažil ukázat, že v neoliberálním systému dochází k plánované destrukci státu, čímž může být teoreticky vypovězena i společenská smlouva.

Ale smlouva o moci může být a také je radikálně zpochybněna i jiným způsobem. Toho jsme svědky v mnohých klasických liberálních demokraciích. Zejména tam, kde si finanční kapitál koupil legitimně zvolené politiky, a tím zákulisně ovládá parlamentní systém, jako u nás. Eroze smlouvy o moci je dána nikoliv faktickým mechanismem liberální demokracie, ale jejím pozvolným vytunelováním. Zůstane fasáda, tedy volební huj, a za ní je mafiánský hnůj. Je jasné, že nejde o vypovězení společenské smlouvy; nejde ani o to, že by se měla radikálně změnit ústava či právně-ekonomické nebo vlastnické vztahy. Jde prostě a jednoduše pouze o to, že chceme spravedlivý stát pro všechny, a ne pouze pro jedno procento vyvolených. Na tuto evoluci smlouvy o moci naráželi někteří šikovní diskutéři, ale chápali ji jako změnu společenské smlouvy.

Mají pravdu v tom, že neexistuje žádný recept, jak změnit negativní erozi v pozitivní budování státu. Jeho rozklad logicky a nutně povede ke změně společenské smlouvy, tak jsem argumentoval. Ale pozor, já si to nepřeji a vůbec to nechci. Nejsem zastáncem hesla „čím hůře, tím lépe“, i když se u nás postupně naplňuje. Ale protože jsem demokrat a věřím v parlamentní systém a v zastupitelskou demokracii, raději bych usiloval o bod č. 2. To jest, máme legitimním demokratickým úsilím změnit smlouvu o moci, dokud to ještě není tragické. „A koho máme volit?“, ptají se lidé. Vždyť všichni víme, že vlastně není koho a to už delší dobu, viz naše starší články z roku 2008.

A to je zde a nyní exaktně doložený stav eroze smlouvy o moci v post-sametovém ČEZku. Aktivisté všeho druhu nemají žádný jednoznačný a vyzkoušený recept na zastavení či překonání eroze smlouvy o moci. Přesto si myslím, že je leccos ve vzduchu, čemu osobně věřím. Ale občané musí sami vědět, co vlastně chtějí a musí se o to také snažit. Jinak to prostě nejde. Mesiáši v politice neexistují, to je náboženská záležitost. Zásadním tématem je uvědomělá občanská iniciativa na podporu spravedlivého státu. Smlouva o moci musí stát na nějaké kolektivně uznané formy spravedlnosti, viz teze k budování státu. To se lehko řekne, ale těžko dělá.

Závěrem je třeba rozlišit několik věcí

- vypovězení společenské smlouvy (povstání, revoluce, odboj, občanská válka, totální přepsání ústavy);
- vypovězení smlouvy o moci (generální stávka, celonárodní referendum, volební propad zlodějských stran, vítězství občanských koalic, aktivní záchrana demokracie, anulace zákonem daných zlodějen, legální soudy zlodějů);
- eroze smlouvy o moci, která u nás a jinde běží.

Pak je třeba usilovat o zavedení mechanismů přímé demokracie do nynějšího systému; založit strany či hnutí s občany, kteří nekradou a jsou veřejně známí jako slušní lidé; aktivně a finančně podporovat občanské iniciativy, které trvale okupují veřejný prostor a nenechávají jej grázlům, lhářům a zlodějům; efektivně a veřejně bránit stát a veřejno-právní instituce skrze kolektivně definovaný a kolektivně hájený pojem spravedlnosti atd. Prostě a jednoduše se má při erozi smlouvy o moci dělat přesně to, na co dnes většina zdejší populace úplně kašle.
Publikováno na www.umlaufoviny.com(external link): 03.06.2012