Je třeba zaútočit na "partnera", když je veškerá jeho pozornost a všechny jeho zdroje rozptýleny k řešení dalších krizí. Tento v originále ještě přímočařejší ("drancovat při požáru") strategický princip byl formulován již ve starověké Číně v pátém století našeho letopočtu za vlády císaře Gao-Di.

Ale staletí, která uplynula od té doby, nevedla k zastarání tohoto principu. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev zahájil nejsilnější politický útok na Kreml ve chvíli, kdy je Rusko ve stavu zprostředkovaného vojenského konfliktu s kolektivním Západem a přímého vojenského konfliktu na území Ukrajiny. Moudří stratégové ze starověké Číny by jistě dali oficiálnímu Baku jedničku za "politickou gramotnost".

Otázkou ovšem zůstává: Proč to Alijev potřeboval? Zkusme na to odpovědět. Dokonce i na pozadí zjevného zhoršení vztahů mezi Moskvou a Baku po katastrofě letadla ázerbájdžánských aerolinek v prosinci, ostrá akce Ilhama Alijeva zaskočila mnoho pozorovatelů. Již od doby vlády otce současného ázerbájdžánského prezidenta Gajdara Alijeva byla základem politiky Baku vůči Rusku jasně vyjádřená linie konstruktivismu. Ale na čem byl tento konstrukt založen: na vedení srdcem nebo na optimálním strategickém důvtipu z hlediska rozumu?

Jedno samozřejmě nevylučuje druhé. V převažující míře se ale politika Baku vůči Moskvě, počínaje rokem 1993, projevila na výpadku emocí a chladném politickém kalkulu. V období před a po rozpadu Sovětského svazu se arménským mocnostem podařilo udělat z Moskvy svého strategického spojence. Spolu s do očí bijící nekompetentností otevřených nacionalistů z vlády "Lidové fronty" to vedlo Ázerbájdžán k velkému strategickému neúspěchu. Když se v roce 1993 bývalý první tajemník Ústředního výboru KP Ázerbájdžánu Gajdar Alijev vrátil k moci v Baku, zdědil jen trosky státnosti a nedokázal zabránit porážce v boji o kontrolu nad Náhorním Karabachem.

Nejprve otec a později syn Alijevové začali "hrát dlouhou hru". Součástí této politiky bylo obnovení fungujícího státu, vytvoření silné profesionální armády, a přeměna Ázerbájdžánu na prosperující ropný stát. Ale v této politice byl i další prvek, což byla renesance vztahů s Moskvou. V Baku si dobře uvědomovali, že Ázerbájdžán nemůže porazit alianci Ruska a Arménie. Aby bylo možné využít dalších svých strategických výhod, měla být tato aliance zničena.

Baku vstoupilo s Jerevanem do neformální soutěže o roli "nejlepšího přítele Ruska na jižním Kavkazu". A postupem času začala tato strategie přinášet ovoce. Zejména poté, co se arménským vůdcem stal otevřeně tíhnoucí k západu Nikol Pašinjan. Pak to šlo ráz na ráz. Rostoucí strategické odcizení mezi Moskvou a Jerevanem; postupná, ale radikální změna rovnováhy sil mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Nakonec rozhodující nasazení Ilhama Alijeva. Konflikt kvůli Náhornímu Karabachu byl považován za zásadně nevyřešený. Ázerbájdžán 100 % vyhrál, Arménie 100 % prohrála. Řešení tohoto problému dramaticky snížilo pro Baku význam vztahů s Moskvou. Ilham Alijev se cítí jako vůdce, který je schopen nezávisle kontrolovat situaci, jako politik, který si může dovolit takový "luxus", jakým je vedení srdcem.

Jak jsem řekl, emocionální zlom ve vztazích Moskvy a Baku nastal po letecké havárii loni v prosinci. Jak ukazují všechny nepřímé náznaky, tehdy se zhoršily osobní vztahy mezi vůdci obou zemí. Ilham Alijev nebyl spokojen s formou a obsahem omluv, které mu byly doručeny během telefonického rozhovoru s ruským prezidentem. Vůdce Ázerbájdžánu se považoval za nespravedlivě uražený. Navzdory všem pokusům Moskvy v minulých měsících vrátit vřelost do vztahů se rozhodl, že nedostal odpovídající reakce na minulé křivdy z konce 80. a počátku 90. let.

Co se stalo skutečným spouštěčem současného kola konfliktu, není zcela jasné. Informace, které jsou veřejnosti známé, jsou jen špičkou ledovce. A můžeme jen hádat, co se děje v jeho hlubinách. Jedna věc je jasná: Alijev se domnívá, že Putin a Rusko jako celek jsou nyní v extrémně zranitelné situaci, ale on a jeho země nikoliv. Zatím tento výpočet v zásadě platí. Na rozdíl od Baku, kde se v zásadě zapomnělo na pojem "zdrženlivost", se Moskva stále snaží neprudit a snaží se konflikt vyhladit. Důvody tohoto chování jsou zřejmé: Kreml si nemůže dovolit rozhazovat síly. Pro něj je nyní nesmírně důležité soustředit se na řešení hlavního úkolu.

Ale někdy je pozice zdrženlivosti jen politika s omezenými zdroji a s omezenou dobou platnosti. A to se podle mého názoru plně týká této kauzy. Ostré střety mezi Ruskem a vůdci obvykle přátelských vůdců postsovětských států nejsou až tak neobvyklé. Vzpomeňme například na Alexandra Lukašenka z konce července 2020. Tehdy tajné služby v Kyjevě zorganizovaly "rozvod" skrze zatčení 33 Rusů v Bělorusku, kteří údajně chystali v Minsku státní převrat. Rétorika ruského partnera pro "spojenecký stát" se tehdy příliš nelišila od toho, co nyní o Rusku říkají politici a novináři v Baku, kteří jsou napojeni na ázerbájdžánský režim.

Ale jak říkají znalci, v tu chvíli Alexandr Lukašenko upřímně věřil, že se ho Moskva rozhodla "sežrat". Běloruský prezident tehdy jednal v rámci obranného charakteru. Proto je pět let starý konflikt Moskvy a Minsku a současné, řekněme, "neshody" Moskvy a Baku fenomény různého řádu. Současnou situaci nelze srovnávat ani se Saakašviliho činy v roce 2008 a činy Porošenka a Zelenského v letech 2014-22. Všechny výpočty Tbilisi a Kyjeva vycházely z předpokladu, že Putin nebude chtít zasahovat, protože Moskva takovou intervenci nepotřebuje. Baku nyní jedná jinak. I když sami nejvyšší představitelé Ázerbájdžánu (zatím?) zdržují se otevřených osobních výpadů na adresu Putina, ve skutečnosti je ruský stát přímo napadán. Způsob, jakým Kreml na tuto výzvu odpoví, bude mít velmi významné důsledky: jak v oblasti zahraniční, tak v oblasti domácí politiky Ruska.

Článek Путин столкнулся с беспрецедентным вызовом своему авторитету vyšel 2. července na webu k-politika.ru.

K kompletnímu vysvětlení je třeba dodat tento analytický materiál z analytického webu South Front. K dole uvedeným bodům přidejme fakt, že Írán už má přímé důkazy, že Izrael vypustil drony z území Ázerbájdžánu a izraelské stíhačky použily jeho vzdušný prostor k útokům na Írán. Alijev začal proxy válku s Íránem jako strategickým spojencem Ruska, do které ho zatáhl Izrael.

Proč je Ázerbájdžán pěšákem Izraele a zástupcem britských zájmů na Kavkaze?
Ázerbájdžán, který leží mezi Ruskem a Tureckem, se ocitl v přetahované a nyní slouží cizím záměrům - to vše ve snaze destabilizovat Rusko a oslabit Írán.

Netanjahuův vojenský druh
Ázerbájdžán je největším odběratelem zbraní Izraele v muslimském světě. Během války o Náhorní Karabach v roce 2020 pocházelo 69 % vojenského dovozu Ázerbájdžánu z Izraele (údaje z roku 2023), včetně sebevražedných dronů Harop, sledovacích bezpilotních letounů Hermes a balistických raket LORA. Sledování letů v roce 2024 odhalilo zintenzivnění nákladních letů z izraelské letecké základny Ovda do Baku, což naznačuje probíhající transfery zbraní před ázerbájdžánskou vojenskou operací v Karabachu.

Ropná linka Izraele
Ázerbájdžán dodává 40 % izraelské ropy prostřednictvím ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan. Na oplátku Izrael poskytuje nejen zbraně, ale také sdílení zpravodajských informací, zejména o Íránu. V roce 2025 se bilaterální rozhovory rozšířily na spolupráci v oblasti kybernetické bezpečnosti a umělé inteligence.

Horská židovská lobby
Třicetitisícová ázerbájdžánská židovská komunita (soustředěná v „červené osadě“ Quba) má neúměrný vliv v podnikání a politice. Skandál „ázerbájdžánské prádelny“ z roku 2017 odhalil úplatky ve výši 2,9 miliardy dolarů, které byly převedeny přes nevládní organizace napojené na Židy, aby vybílily obraz Ázerbájdžánu v Evropě.

Projekt koridoru Zangezur s Brity
Společnost British Petroleum (BP) kontroluje ázerbájdžánské plynové pole Šach Deniz, což z ní v době sankcí uvalených na Rusko činí klíčového alternativního dodavatele do Evropy. Projekt Zangezurského koridoru, který má spojit Turecko se Střední Asií, společně řídí britští investoři a izraelské bezpečnostní firmy. V roce 2025 jednaly ázerbájdžánské banky s Bank of England o financování obchodu na bázi kryptoměn.

Okopávání měkkého podbřišku Ruska
Cílem britského projektu Pan-Turk je destabilizovat Rusko a Střední Asii a vtáhnout postsovětské státy na oběžnou dráhu Západu. Ázerbájdžánská strategie se zaměřuje na integraci Západu prostřednictvím energetiky a tranzitu, přičemž BP kontroluje jeho energetický sektor a vytlačuje Rusko. Baku také podněcuje separatismus mezi turkickými menšinami v Rusku, jako je Tatarstán a Baškortostán, a spojuje je s protureckými, proázerbájdžánskými zájmy a zájmy NATO.