Tentokrát bych se chtěl podělit o zážitek z filmu Cesta do války z roku 2002. Má co říci i k dnešní situaci na „amerických“ frontách jak v Palestině, tak i na Ukrajině. Film vypráví o období po atentátu na amerického prezidenta Kennedyho a prezidentství jeho viceprezidenta Lyndona Johnsona. Oproti mé původní představě, že Johnson představoval prezidenta záměrně eskalujícího válku ve Vietnamu, zatímco na postu ministra obrany byl Robert McNamara, který byl naopak proti této eskalaci, jsem díky filmu přišel k poněkud barevnější verzi příběhu. A samozřejmě nejde jen o film. Při ověřování relevance toho, co je nám ve filmu předkládáno, jsem došel k závěru, že jde o doložená tvrzení a film představuje výsledek úsilí o zaznamenání pravdy „padni komu padni“.
Podle vyznění filmu a zřejmě i skutečnosti se americký prezident Lyndon Johnson dostal do vleku představ a chimér jak vlastních, tak obecně „amerických“. Zejména o výlučnosti USA jako mocnosti předurčené k vládnutí nad světem a boji proti světovému komunismu. Ve hře hrála jednu z hlavních úloh prestiž Spojených států amerických. Na vahách bylo zvažování vycouvat nebo nevycouvat z rodícího se konfliktu s tím, že pokud USA vycouvají a všichni to uvidí a spustí se dominový efekt - nikdo nebude brát USA vážně, což si samozřejmě lidé, kteří kolem prezidenta rozhodovali, i sám prezident Johnson, brali osobně. Nikdo by nechtěl, aby byl pro smích nebo i jen znevážen. Všichni chceme být váženi u druhých, a tak i Johnson i jeho poradci, a tím i Spojené státy, nechtějí být zneváženi. Jdou tedy do konfliktu, kde na otázku „jaké jsou šance na vítězství?“ je nejoptimističtější odpovědí „můžeme vyhrát“, přičemž od samého začátku hlasitě znějí hlasy (Clark M. Clifford), že výhra je velmi nepravděpodobná a navíc nikdo nezná odpověď na otázku, jakou podobu by vlastně mělo mít to vítězství.
Empatie
Dalším poznatkem je, že si v nejvyšším velení moc nelámou hlavu co udělá „ten druhý“, či jaký význam má konflikt pro protivníka. Pominou prostě fakt, že zatímco pro USA jde o boj o prestiž, vůdčí postavení, dobré bydlo zbrojařů, zachování tváře apod., pro protivníka jde často o jeho existenční záležitost. V administrativě v USA se zdá dlouho jako vítězství, že poměry ztrát jsou 1:5 nebo 1:10 v neprospěch nepřítele, a z toho jim kane naděje, že je jen otázkou času, kdy nepříteli dojdou vojáci a ochotné zázemí, než pochopí, že je tomu právě naopak, a že čas jde proti USA. Poté, co Spojené státy zahájí masivní bombardování civilních měst, očekávají především pobouřenou reakci Severního Vietnamu, na níž by se dalo stavět. Kalkulovali, že Ho Či Min výměnou za ukončení bombardování bude nucen zastavit své vojenské akce. Odpověď Ho Či Mina?
Otáčení postojů
Překvapením pro mě byla bojechtivost McNamary (doporučuji rozhodně film „Mlha války“) a jeho obrat, kdy se naopak stal obhájcem rychlého ukončení konfliktu cestou vyjednávání a stažení US Army. Tento jeho postoj vedl k jeho odvolání, resp. odsunutí na post prezidenta Světové banky. Jedním z důvodů McNamarova obratu bylo očité svědectví sebeupálení odpůrce války, amerického pacifisty a kvakera, Normana Morrisona, před McNamarovými okny. Více ZDE.
Naopak Clark M. Clifford byl nejprve proti eskalaci, ale když už nastala, nechtěl se pokračování pustit. A konečně Johnson byl zpočátku proti válce, jeho hlavním portfoliem měly být sociální otázky a občanská práva, včetně řešení rasové diskriminace. Místo toho nakonec vedl válku, o kterou vůbec nestál, ale o to úporněji ji na veřejnosti obhajoval.
Johnsonova sebereflexe
Nakonec mě překvapilo Johnsonovo rozhodnutí, ke kterému jej nikdo netlačil, nekandidovat v dalších volbách. Jednak aby dál nerozděloval společnost, svému nástupci umožnil vycouvat z Vietnamu, jednak pro svou zdravotní indispozici. Americký prezident mě překvapil svou lidskostí. Žádné monstrum. Když mluvil, mluvil jako člověk. Možná řeknete – jde přece o pouhý film. Není tomu tak. Jak jsem předeslal, film se podle všeho snaží o autentické zachycení celého příběhu LBJ. Ostatně civilní, normální lidský projev skutečného Johnsona můžete vidět v jeho posledním interview z roku 1973 ZDE. Je v naprostém kontrastu s dalšími prezidenty, Bushem ml. počínaje a demencí postiženým Bidenem konče.
Setrvačnost
V době, kdy od počátečního „můžeme vyhrát“ vedení USA interně přešlo na „nemůžeme vyhrát“ padlo ve válce ve Vietnamu kolem 750 tisíc Vietnamců, převážně civilistů, a 20 tisíc vojáků USA. Do plného ukončení beznadějného konfliktu však zbývalo ještě několik let a zhruba trojnásobek výše uvedeného počtu obětí na obou stranách. Vedení USA už vědělo, že nemohou vyhrát, ale neumělo najít cestu ven z války. Hledali cestu chytré horákyně. Věděli, že jsou poraženými, ale chtěli se zároveň sobě, domácímu i světovému publiku jevit jako vítězové. Když ne ve vojenském vítězství, tak alespoň masakrem milionů civilistů. Bombardování civilních měst patří k základní doktríně USA od 2. světové války dodnes.
Od samého začátku byl ve vedení USA zcela zřetelný hlas střízlivě popisující skutečnost a vyhlídky na budoucnost. Ozval se v interakcích mezi lidmi a u aktérů samotných. Uvnitř i vně však prohrál s jiným hlasem. Hlasem prestiže, hlasem pýchy. Není divu, že následoval pád. Za tento omyl, za tento zločin proti člověku, za miliony mrtvých a miliony zmrzačených však nebyl nikdo odsouzen.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!