Bankovní systém EU má velké problémy. Mnohé z největších unijních bank sedí na stovkách miliard ve vysoce riskantních dluhopisů a nesplacených realitních půjčkách. Odepsání těchto ztrát by však odčerpalo jejich základní kapitál a nutilo by je provést restrukturalizaci jejich zadlužení. Banky proto svoje ztráty tají prostřednicvím účetnických triků a pomocí půjčování peněz z Evropské centrální banky (ECB). To vše napomáhá ukrýt hnilobu v samotném srdci systému.

Když pozdější ředitel Národní zpravodajské služby Dennis Blair minulou zimu potvrdil, že Obamova vláda schválila vraždy amerických občanů, kteří pracují pro zahraniční teroristické skupiny, vypadalo to, že se to netýká více než tří Američanů. Minulý týden však sekretář poradce pro domácí politiku a boj proti terorismu John O. Brennan naznačil, že jejich počet by mohl ve skutečnosti dosáhnout „tuctů“.

Na jedné straně jsou komunističtí (a bohužel mnohdy i stalinističtí) nostalgici, kteří oplakávají to, že už jim nepatří média a neovládají armádu a vnitro, a vidí cestu z krize v návratu ke zkrachovalému modelu reálného socialismu, na druhé straně sociální demokraté, kteří lpějí na kapitalismu, opětovně si nabíhají na past jeho "reforem" a skryté či otevřené spolupráce s neoliberály, čímž jenom zhoršují neutěšený stav věcí veřejných a ještě při tom ztrácejí svoji voličskou základnu.

---

Teprve s více než měsíčním odstupem se pomalu začínám vzpamatovávat z výsledku voleb.

Položíte-li na pražském gymnáziu otázku, kdo se bojí školného, najdete plno hrdinů. Mantra školného zabírá a žáčci přesvědčeně líčí, jak hravě zaplatí to zanedbatelné školné z tatíkovy bezedné kapsy nebo budoucích ředitelských příjmů.

Rozhovor s lidoveckým kandidátem na senátora.

Náš předposlední rozhovor z roku 2010 končil otázkou: Platí pro vás teze, že méně státu znamená více svobody?
Neplatí. Jsou oblasti, ve kterých má stát své nezastupitelné místo,jako jsou zdravotnictví, sociální oblast, školství, ochrana životního prostředí, infrastruktura, apod.

V těchto dnech se ve Spojených státech dějí podivné věci a vypadá to, že každý den přináší další strašidelnou zprávu. Podobnost s erozí občanských práv v Německu ve 30. letech je příliš velká na to, abychom byli v klidu. Mnozí budou považovat toto tvrzení za nadsázku, a možná to i nadsázka do určité míry je. Pojďme se však podívat, co se děje předtím, než toto srovnání odmítneme.

Tisková zpráva Hnutí za přímou demokracii

V Itálii se v současné době nachází 47 památek historického a kulturního dědictví zařazeného do programu UNESCO. 60 000 památek je v žalostném stavu a je ohroženo zřícením, poněvadž na jejich zakonzervování a opravy nejsou peníze. Aby se zabránilo jejich zničení, snaží se sehnat komunální politici finanční prostředky všemi způsoby. Jdou však zejména cestou prodeje velkoplošných reklam na historických stavbách a prodejem užívacího práva k památkám pro firemní účely.

Kdo seje vítr, sklízí bouři, vlastně církevní restituce. Ve špatně zpolitizovaném Česku od revoluce neběží spor o nic jiného, než o majetek a o zlodějny. Stejná politická reprezentace a stejní recyklovaní hoši, co spolu mluví, rozdávají ze státního jednou tomu, podruhé onomu. Nyní měli řešit skutečný problém: vyrovnání se s českou minulostí. Vládní koalice tento problém zpackala společně s církvemi. Slovo zloděje zametajícího vlastní korupční kauzy nemá smysl, tolik k politickým slibům vládní koalice.

Ze západních médií se na nás valí lavina zaručených zpráv o tom, že ekonomika ČLR je ve velkých problémech, potencionálně horších, než kterým čelí západní hemisféra. Neinformovaný optimista bude reagovat s obvyklou úlevou – sousedovi chcípe koza, zaplať Pánbůh, že ta naše ještě dýchá. Pesimista nevěří už ničemu. Tak bude nejlepší, když si každý udělá svůj obrázek Číny.

Litujte národ, jenž se halí do roucha, které sám netká, živí se chlebem, na který sám nesklízí zrno a pije víno, které neteče z jeho vlastních vinných lisů.

Stejně jako marxisté, i neoliberálové si představují, že vítězství industrializace přinese konec válkám z nedostatku. Jenže průmyslové společnosti závisí na zdrojích energie, které se nedají použít znova. Nejdůležitější z nich – ropa – je po světě rozložena velice nerovnoměrně. Totéž platí o pitné vodě. Jak bude industrializace pokračovat, boj o tyto zdroje se nutně stane intenzivnějším.