Vyklepáno z knih: Gracchus Babeuf

Gracchus Babeuf (Francois Noël) narozen 1760, popraven oběšením za své názory roku 1797

Dnes je to válka bohatých proti chudým. Dvacet čtyři miliónů chudých proti jednomu zlatému miliónu. Vzpoura chudých proti bohatým je nutností, kterou nelze potlačit. Hlavním problémem není otázka vládní formy, nýbrž otázka sociální.

Ti, kteří vskutku vyrábějí, jsou odsouzeni k bídě, kdežto menšina, která nemá v ničem nedostatek, se skládá z těch, kteří nepřiloží ruku k dílu. Ti, kdož vládnou ve státě, jsou spoluviníky spekulantů. Zákony jsou zákoníkem loupežníků, který dovoluje, aby menšina olupovala velkou většinu.

Vyučování a výchova ovládané velkoburžoasií se stává válečným strojem proti pravdě. Morálka hlásá masám, že musí poslouchat třídu předurčenou vládnout, a že za tuto cenu je všechno nejlepší v nejlepším světě. Náboženství opakuje, že aby bylo možno dosáhnout věčné blaženosti, je nutno být nejprve nejubožejším na tomto světě. Ale republikán není člověk věčný, nýbrž člověk své doby, jeho ráj je na této zemi!

Soukromé vlastnictví je nespravedlivé, vzniklo z násilí a podvodu. Nevědomost, pověra a moc se spojily, aby zamezily pravé poznání věcí. Soukromé vlastnictví je nespravedlivé také proto, že nerovnost, která je jeho důsledkem, brání uskutečnění společenského blaha.

Píše po pádu Robespierra: Oba směry chtějí republiku, ale každý jinak. Jeden chce republiku, aby byla buržoasní a aristokratická, druhý chce, aby se stala zcela lidovou a demokratickou. Jedni chtějí republiku ovládanou jedním milionem lidí, kteří byli vždy nepřáteli, tyrany, vyděrači, utlačovateli a pijavicemi ostatních dvaceti čtyř miliónů; druzí chtějí republiku pro těch čtyřiadvacet miliónů lidí, kteří k ní položili základy, kteří ji upevnili svou vlastní krví, kteří živí a podporují vlast a zajišťují všechny její potřeby, kteří ji hájí a umírají pro její bezpečnost a slávu. První strana chce, aby v republice byl patriciát a plebs, chce, aby v ní byl malý počet lidí privilegovaných a pánů, kteří by měli všeho nadbytek, zvláště rozkoší; chce, aby vedle nich byl velký počet těch, kteří by žili jako otroci. Druhá strana chce pro všechny nejenom rovnost práv, rovnost teoretickou, nýbrž také zákonem zaručený přiměřený blahobyt, dostatek všech hmotných potřeb, všech sociálních výhod, spravedlivé a zaručené odměňování práce, kterou každý koná ve prospěch celku.

Když jsou lidové masy následkem špatných společenských zřízení, zneužívajících své moci, přivedeny na mizinu, poníženy a úpějí v těžkých okovech, když se život většiny stane tak tíživým, že jej ani nelze snést, pak obyčejně vypukne povstání utlačených proti utlačovatelům.

Vyjde najevo, že převážná většina členů společnosti je zbavena svých práv a nemá, co potřebuje. Není třeba dlouho hledat, abychom seznali, že to není vinou přírody, když nejzdravější, nejpracovitější a nejpočetnější část národa má méně než potřebuje. Tato část národa není nevděčná, vždy včas zaopatří dostatek toho, co je potřebí k životu všech dítek vlasti. Není to její vinou, jestliže si mezi sebou špatně rozdělí její dary, není to její vinou, jestliže jsou někteří tak zločinní a tak drzí, že druhé o ně oloupí, a že druzí jsou tak slabí a tak hloupí, že se nechají oloupit. Dá se proto s určitostí zjistit, že příčinou nedostatku, kterým trpí většina, je zbytečný nadbytek, který má menšina. Tuto menšinu tvoří ve státě kasta vydřiduchů a vykořisťovatelů.

Revoluce má přivést společnost k cíli, od něhož se dnes vzdálila, totiž ke společnému blahu. Dnes jde revoluce proti tomuto cíli, chce uskutečnit společnou bídu pro většinu a štěstí jen malé menšiny. Nenechejme se nadále klamat přeludem svobody, o jejíž existenci by nás chtěli přesvědčit právě ti, kteří nám ji vzali.

Tam, kde není práv, není povinností. Jakým právem byste chtěli, pánové, abychom my, kteří jsme pro vlast již cizinci, vám ještě pomáhali starat se o ni? Jak můžete nepohrdat našimi daněmi, když pohrdáte našimi názory ve shromážděních, kde se mluví o veřejných věcech? Zabraňujte nám s největším pohrdáním, abychom zaujali místa v úřadech, berete nám možnost volit ty, kteří mají tyto úřady zastávat. Měli byste se rdít, že se opovažujete vyžadovat něco od těch, kterým nic nedáváte! Dobře uvažte, že proti zásadě „není povinností tam, kde není práv“ nelze nic namítat, ponecháváme vám možnost, abyste si sami rozvážili náš nynější požadavek.

Co se to stalo s revolucí a s lidskými právy? Co je to za novou feudální stavbu? Co je to za barbary, kteří za tím stojí? Staré předsudky jsou znovu kříšeny! Pýcha z nádhery a vyznamenání. Pohrdání a necitelnost projevovaná hromadně vůči masám občanů! Nejodpornější despotismus, hanebné sobectví u těch, kteří vládnou. Jejich náklonnost k třídě bohatých, jejich ochrana třídy bohatých, které pomáhají zavraždit a úplně oloupit nejužitečnější vrstvy! Zákon hanebně porušovaný se stal odporným nástrojem bezuzdného lupičství! Jaká je existence lidu za těchto strašných okolností? Ó bohové! Mře hladem! Hyne v nedostatku všeho druhu! A tento katastrofální stav se dosud nazývá republikou! Obludy, které jste takto znetvořily naši krásnou zemi, přestaňte se alespoň rouhat! Nedávejte jí jméno, jehož si už nezasluhuje, když jste ji napřed přivedli do rozkladu a zohavily svým jedovatým a odporných dechem! Republika! Může existovat tam, kde vidím bídu v nebývalé míře? Kde vidím tyranii, která změnila jen jméno? Čeho jsem dosáhl, když jsem pomáhal srazit na zem tyrana? Ničeho, jestliže na jeho místo, jak vidím, přicházejí tyrani ještě barbarštější a nemilosrdnější! (1796)

Chápu že lidé, kteří si všechno přisvojili, říkají, že už je dost revoluce. Ano, jistě, byla provedena revoluce, ale jen pro ně! V Turecku byla provedena revoluce ve prospěch velkého sultána. U nás je provedena pro celý „zlatý“ milión, ale není provedena pro lid! Byl to však lid, který přísahal, že ji dokončí nebo že zemře. Není ještě dokončena, protože nic nebylo vykonáno pro štěstí lidu, naopak bylo vykonáno všechno pro to, aby byl vyčerpáván, aby se stále řinul pot z jeho čela, aby stále tekla jeho krev do zlatých nádob patřících hrstce odporných boháčů. Nutno pokračovat v revoluci do té doby, dokud se nestane revolucí lidu. Kdo ji nechce dokončit bude oprávněně pokládán za nepřítele lidu. Nynější vysocí pánové tvrdí, že u nás je již revoluce provedena. Ať spíše řeknou, že byla provedena kontrarevoluce! Jestliže se revoluce týká jenom nepatrné části národa, tak taková revoluce se nesporně musí nazývat kontrarevolucí. Z toho plyne, že revoluci nutno udělat znovu!

Majetní nám říkají, že podle zákona se jim podařilo oloupit většinu jejich bratří. Mohlo se tak stát jen pomocí zákonů ustanovených vládami. Proto je nutno soudit také vlády. Brzy se pozná, že vlády jsou spoluviníky patricijů - vyděračů. Většina mohla být oloupena jen proto, že tomu napomáhaly také ústavní zákony, ty právě umožnily hrstce lidí, aby se všeho zmocnila. Tak jsou zákony vlastně strašným zákoníkem lupičství, ačkoli přímo neopravňují k tomu, aby se společné vlastnictví ocitlo v rukou malé hrstky uchvatitelů. Nechceme jít až k příčinám toho; stačilo by se podívat na následky. Je jisté, že je-li nejužitečnější část národa zbavena majetku, mohlo se tak stát jen následkem pletich, jež umožňují zákony, které podporují chamtivost a ctižádost.

„Zákon o nucené půjčce postihující boháče“. Tvrdím, že tento název je záludný a lživý. Pravý jeho název by měl být tento: Zákon o nucené půjčce, která postihuje chudé, zákon, který zajišťuje vyloupení posledního majetku nešťastných chudáků, zákon, který zasazuje smrtelnou ránu měně republiky.

Lid, který již dnes dosáhl věku rozumu, byl dosud velmi pečlivě udržován ve stavu ustavičného dospívání a zhoubné nečinnosti, takže nemohl poznat svá práva. Obklopili jste jej kouzly, svázali jste jej nejen tělesně, nýbrž také duševně množstvím podivuhodných a barbarských pletich. Zabavili jste ho pověrami, malichernými ceremoniemi a směšnými smyšlenkami, abyste jeho rozum zavedli na scestí. Zkrátka využili jste protikladu mezi výchovou chudáka a výchovou vaší k tomu, abyste jej mohli ožebračit, sami pak jste v sobě vychovali srdce tvrdé a nelítostné, které vám dovoluje klidně se dívat na vaše bližní umírající hlady, zatímco vy se utápíte v přebytku a v rozkoších.

Kdyby všichni lidé měli vždy touž výchovu, kdyby nebyli zotročeni hloupými předsudky, které jim tak dlouho zabraňovaly v poznání toho, co jsou a jakou mají cenu, nikdy by se většina nepodrobila a nestrpěla by ponižující okovy, které jí vnutila menšina. Nikdy by nebyl tak zvaný třetí stav odsouzen jen k utrpení a k tomu, aby dělal příjemný život těm, kteří měli tu odvahu, že se prohlásili za první stavy.

Na způsobu výchovy lidí závisí osudy národů. Vládnoucí duchové vždy dobře cítili závažnost této politické zásady. Nedostatek vzdělání umožnil úskočně uchvacovat a podvádět, dovolil také, aby tak zhoubně rozmnožila svou moc saň feudalismu, aby si vytvořila proti přírodě šlechtické erby a šlechtice a zajistila nespravedlivě veliký majetek. A tak vzdělání samo může člověku zajistit opět čestné postavení, které mu přísluší, a odstranit všechno zlo, k němuž došlo následkem toho, že se rozšířily různé zhoubné názory, proti nimž jsme se stavěli.

Vskutku, pánové, dovedete se dobře smluvit. Vaše hesla jsou tato: mír, svornost, klid, pokoj, ačkoli téměř umíráme hladem. Je už rozhodnuto, že je nutno obětovat všechno pro klid menšiny. Většina je zde na světě jen pro její potěšení. Většina musí všechno snášet a nesmí si stěžovat. Nesmí se v ničem stavět proti třídě předurčené k vládě, která nesmí zaslechnout ani ten nejmenší hlas nespokojenosti, když se jí uzdá učinit všechna opatření, pomocí nichž by brzy škrtla z řad živých lidí tři čtvrtiny národa.

Mínění bylo a bude vždy pánem světa. Není nic pravdivějšího než tato zásada. Když už jste ji našli u Maxmiliána Robespierra, měli byste si všimnout i toho, co o tom praví dále: „Mínění jako všem královnám se často lidé koří a klamou je. Viditelní despotové potřebují této neviditelné panovnice, aby upevnili svou moc, a také nic neopominou, aby ji získali. Osud lidu je žalostný, když je lid poučován jen těmi, kteří mají zájem na tom, aby byl zničen.“

Slovník paláců není stejný jako slovník chatrčí. Královské i šlechtické zámky mají takový slovník, že v něm tytéž výrazy mají téměř vždy význam zcela opačný, než jaký mívají v chatrčích. Ve Versaillích a v Tuileriích se výrazů anarchista, nespokojenec a rozvratník užívalo neobyčejně často; ti, kdož jich užívali byli jedině pravými rozvratníky. Dnes se ohřívají z týchž míst slova anarchie a dezorganizace, a právě ti, kteří všechno uvedli v nepořádek, je vykřikují nejzuřivěji.

Nastolí se vojenská vláda, aby byl lid přinucen podrobit se takovému režimu, v němž je možné žít bez potravy, bez šatů a bez svobody. Chtějí, aby vojáci ubíjeli své děti, své ženy, otce, bratry, své přátele, své příbuzné. Takto stavějí proti jedné části lidu vojáky z lidu, kteří jsou sami lidem! Pomocí nich chtějí zajistit otroctví, porobení a hlad, jež jsou tisíckrát horší než staré otroctví. Nikoli, francouzští vojáci nebudou podlými pochopy ani krutými slepými nástroji nepřátel lidu, a tudíž jich samých. Vždyť vlády se obklopovaly vždy bajonety jen tehdy, jestliže se staly vinnými nebo jestliže se chtěly stát ještě více vinnými. Capetova armáda se zachovala velmi dobře, vzpomněla si, že pochází z lidu. Francouzské gardy sklonily pušky před sansculotty; to je příklad, který bude předmětem obdivu všech následujících staletí.

Když mě ochudíte tak, že si již nebudu moci koupit ani chléb, ani dříví, ani šaty, tím, že způsobíte, že toho všeho bude málo, nebo že zvýšíte ceny, že mi znemožníte, abych si něco vydělal prací, že mi zacpete ústa, abych nemohl přednést své spravedlivé požadavky, přivádíte mě velmi rychle do beznaděje. Pak se cítím již samým pudem sebezáchovy k tomu, abych rozpoznal příčiny své bídy. Nemusím se ani dlouho namáhat, abych poznal, že příčinou toho jste vy, protože vy jste vším, vy jediní spravujte stát, vy jej řídíte, vy všechno nařizujete. Člověk dokud dýchá, snaží se zbavit zla. První cit, který mě napadne, je nenávist k vám, odpor ke všemu, co souvisí s vámi. Nenávidět, mít odpor k někomu, to znamená vidět v něm nepřítele. Nepřítele! Když máme nějakého nepřítele, chceme udělat dvě věci: první, zabránit mu, aby nám mohl dále škodit, druhou, pomstít se mu za zlo, které nám způsobil.

Dokud existuje bída, revoluce není ještě provedena pro lid. Ale revoluce, to není čin, jehož výsledkem je nula. Cílem revoluce je štěstí co největšího počtu lidí, proto revoluce ještě není u konce.

Pášete hanebnosti, shledávám, že neděláte nic jiného než samé hanebnosti. Zdá se mi, že jste tak žalostně nemohoucí jako děti, a že se jim podobáte, když si myslíte jako ony, že vás již není vidět, když si zakryjete oči rukama. Myslíte si, že každý vás musí pokládat za poctivé lidi, když jste zabránili, aby se před vámi říkalo, že zločiny jsou zločiny. Váš omyl je velmi veliký. Vy jste jen zkoncentrovali výbušnou sílu, podkop je připraven. Když sopečná láva dlouho vřela v mlčících útrobách země, co se s ní stane? Vybuchne!

Nepodaří se vám umlčet tisíce myslících mozků, které dovedou jasně posoudit vaše počínání a které na ně nezapomenou, nýbrž použijí toho v pravý čas a na vhodném místě.

Ústava znamená především zákon života, chléb pro všechny, vzdělání pro všechny, tak bude širokým základem i svorníkem klenby státní budovy. Potom se už nikdo nebude muset obávat, že tato stavba bude otřesena v základech a že se někdo pokusí ji kus po kuse zbořit. Každý odstavec ústavy musí být jasně vyjádřen a definován, musí být srozumitelný největšímu počtu rozumných lidí, nesmí být dvojsmyslný, musí vylučovat dvojí výklad i komentáře tak, aby se nemohl stát kořistí prohnaných výrobců nebezpečných teorií, zatemňovačů textů, právnických hledačů vytáček a výmluv a dvojsmyslných tajenek, ani všech těch povalečských padělatelů-právníků, kteří spekulují s tečkou a čárkou. Musí tam být vypočítány jeden za druhým všechny druhy svobod, které tvoří svobodu v pravém slova smyslu; ručím za to, že nikdo nebude chtít ukládat o život některé z nich, protože se bude cítit ohrožen na svém vlastním životě, bude-li některá z nich ohrožena.

Prohlášení práv člověka je neúplné, je formulováno nepřesně a nejasně. Je v něm příliš mnoho slov, ale pod touto metafyzickou mnohomluvností se skrývá zrádná snaha učinit je neškodnými a snížit je na pouhé zdání skutečnosti. Nástrahy a léčky se v něm tak dokonale proplétají, že když toto prohlášení studujeme, ihned zpozorujeme, že je to jen léčka, kterou mohli nastražit pouze uspavači lidu. Jejich prohlášení má stejnou cenu, jakou má dětské chřestítko. Připouští sice velké zásady svobody a rovnosti, ale s četnými výhradami, které dovolují znetvořit je při jejich uplatňování a zmirňovat je opravnými prostředky, jež podlamují jejich účinek.

Komise jsou jen semeništěm pletich a intrik, kde strany osnují své plány ubíjející svobodu a domlouvají se, jak je provést. Všechny důležité otázky musí být probírány v plenárních schůzích, nikoli v komisích!

Slova svoboda a rovnost, která nám byla stále opakována, okouzlila za prvních dnů revoluce vaše uši, protože jste se domnívali, že znamenají něco příznivého pro lid. Dnes však vám už nic neříkají, protože vidíte, že jsou to jen prázdné slabiky, že jen přikrašlují lživá tvrzení.

Veškeré bohatství všech lidí se stalo kořistí několika jednotlivců. Všeobecný zvrat v systému majetku se stává nevyhnutelným a vzpoura chudých proti bohatým se stává nutností, kterou nemůže nic potlačit. Mluvíte o občanské válce, jako bychom ji už neměli! Jako kdyby nebyla válka bohatých proti chudým nejhorší občanskou válkou! Zvláště když bohatí jsou ozbrojeni až po zuby, kdežto ostatní jsou bezbranní. Vy nechcete občanskou válku! A proto chcete, aby lid mřel trpělivě hladem, zimou a nedostatkem. Raději s ním bojujete všemi možnými způsoby. Je nutno, říkáte, jednat politicky, odkládat rozhodnutí, a to proto, abyste lépe zajistili své vítězství! Odkládat rozhodnutí! Jednat politicky! Mohu jednat politicky a odkládat své rozhodnutí, když jsem již dva dny nejedl? Když vstávám každé ráno a nevím, jak se uživím? A vy říkáte, že mám jednat politicky!

V té době jsem byl uvězněn v Arrasu pro to, co jsem napsal. Tehdy jsem zanechal ženu a své tři děti bez pomoci. Sedmiletá dcerka zemřela hladem, protože dávka chleba byla snížena o osminu libry. Když jsem pak spatřil své zbylé děti, našel jsem je tak vyhublé, že jsem je sotva poznal! Tento obraz bídy jsem neviděl jen ve své rodině, nýbrž ve stotisíci jiných rodin, které žijí kolem mne!

Nejsme tak zbabělí, abychom mohli uvěřit, že sami nic nezmůžeme, a že potřebujeme vládce. Vládcové dělají revoluci jen proto, aby mohli lépe vládnout. Sansculotti, odvrhněme od sebe naivní nenávist k jednotlivým osobám, vždyť bojujeme za chléb, blahobyt a svobodu! Nedejme se ničím oklamat. Lid vstupuje na jeviště. Nehledejte jinde své osvobození, neznejte jiný prapor než prapor lidu!

Nedůvěřoval bych člověku, kterého obrovská moc oddělila od občanstva a který by nám každý den vzkazoval, abychom se seskupili kolem něho. Tento člověk nemá jistě dobré úmysly.

Ať zhyne tyranie a utlačovatelé lidu!

Podvodné názory několika úplatných otroků, jiní se dali oklamat falešnými teoriemi…

Jako kdyby zůstalo ještě něco, co by bylo možno ukrást.

Lupičství potvrzené zákonem.

Chceme zničit jen obrovské majetky, kdežto všem ostatním chceme zajistit lepší existenci.

Prohlášení Direktoria se obrátilo k velkým boháčům, ke známým vlastníkům, k velkým zlodějům!

Nestoudná vláda boháčů. Dovoluje nám, abychom byli jejich galejníky! Dovoluje nám pracovat za bídnou mzdu od úsvitu do tmy. Budeme si moci namočit malý kus černého chleba, vyschlého žárem slunce, jen ve svém vlastním potu. A to ještě budou šťastni ti z nás, kteří si budou moci takto prodloužit svůj život. Ostatek nás půjde žebrat.

Obecná bída lidu dosáhla vrcholu, už nemůže být horší! Vyvrátit z kořene ta stará barbarská zřízení, ať na jejich místě vyrostou zřízení řízená přírodou a odvěkou spravedlností. Ať konečně nabude tato krutá válka boháčů proti chudým povahy méně nečestné! Ať přestane vypadat tak, jako by na jedné straně byla odvaha, a na druhé jen zbabělost. Ať nešťastný lid konečně jednou odpoví těm, kteří jej napadají! Využijme toho, že nás donutili k tomu nejhoršímu! Vykročme kupředu jako lidé, kteří jsou si vědomi své síly, kráčejme přímo k rovnosti!

Záchrana 25 miliónů lidí nemůže být vyvážena ušetřením několika obojakých jednotlivců. Musí se smést všechno, co brání v cestě. Robespierre toto věděl. Je pravda, že tyto jeho myšlenky mohly smést tebe i mne. A bylo by záleželo na tom, kdyby se uskutečnilo nakonec společné blaho? Nesouhlasím s tebou, že spáchali velké zločiny a že zahubili mnoho republikánů. Myslím, že jich nebylo tolik. Thermidorská reakce jich zahubila mnohem víc. (Z dopisu Josefu Bodsonovi 1796.)

Národe! Probuď se k naději! Odhoď otupělost a zoufalství! Rozvesel se v naději na šťastnou budoucnost! Přátelé králů! Zanechte myšlenky, že bída, kterou jste zahrnuli lid, ho definitivně skloní pod jho jediného diktátora. A vy patriciové, boháči, tyrani republiky, zanechejte svých spekulací na útisk národa, který ještě nezapomněl na to, že přísahal na svobodu!

To, co oni nazývají vrcholem zla, je pro nás největším dobrem, co oni nazývají strašným zločinem, je pro nás vrcholem ctnosti. Zatímco se oni rozněžňují nad tím, že příchod revoluce způsobil hoře malé hrstce mocných tohoto světa, my jsme lkali nad bídou, kterou vždycky trpěla masa lidu, plakali jsme nad všemi těmi, které skosil hlad, nad těmi nešťastnými, kteří hladem zeslábli, nad těmi, které hanebné podvody s bankrotem, finanční operace a všelijaké machinace obraly o jejich poslední cár. Zatímco oni prolévají slzy nad několika oběťmi z řad této privilegované kasty, my máme soucit s tisíci republikány, jejichž krev tekla na hranicích země, a s tolika jinými nešťastníky, kteří byli beztrestně zavražděni po neblahém reakčním převratu. Oni žádají pořádek pro onu menšinu, která jest již mocná svým bohatstvím a všemožnými výhodami. Oni jmenují pořádkem otrockou závislost téměř všech lidí na této hrstce privilegovaných. My to jmenujeme nepořádkem, protože pořádek podle nás je tam, kde jsou všichni svobodni a šťastni. Proto je u nich touha po nastolení pořádku podle jejich názorů, a nás obviňují ze spiknutí. Podle této zásady by byly národy odsouzeny ponechat si na věčné časy každou vládu, která se jednou ustaví, i kdyby byla sebeodpornější a sebehorší.

Tento proces není proti jednotlivcům, to je proces proti republice.

Oni nešťastní trpí, jsou týráni, mučeni, trýzněni strachem, ponižováni co nejhanebnějším způsobem; vrcholem ukrutnosti je však to, že jim není dovoleno si postěžovat. Žádá se od nich (a to je to nejhorší ponížení), aby chválili své okovy, své neštěstí a své ponížení. Jen my, vězňové, kteří jsme obviněni ze strašných zločinů, ještě můžeme a máme příležitost hlásat ke své útěše veřejně posvátnou pravdu.

Zlatý milión žádá rychlou spravedlnost. Kdo to tak silně křičí? Uhodnete to lehce - přátelé lidu. To je ta kasta, která je pouhým bodem vůči mase a která žije z potu velké většiny, kasta, které pokládá za nic masu lidu (přestože jen ta je užitečná), která ji rdousí, nutí ji umírat hlady, ačkoliv stále využívá jejích paží, jejího rozumu a její vynalézavosti. Hrstka upírů! Zlatý milión žádá vaše ukřižování. Tyrani se mýlí. Zničí jen těla, duše dobrého člověka jen změní svou schránku, jakmile bude jedna schránka duše zničena, oživí duše schránky jiné, v nichž probudí opět vznešené city, které nikdy nenechají na pokoji vládnoucí zločin!

Je to snad chyba lidí, kteří řídí tento velký proces, že nám nebyl ještě vyříznut jazyk? Cožpak se nám nezabraňuje mluvit jak je to jenom nejvíce možné? Cožpak nám již několikrát nehrozili, že nám zakáží účastnit se přelíčení a že nás ponechají během svých řečí v žaláři, aby mohli pohodlněji soudit?

Soudní dvůr odročuje líčení. Obžalovaní vzkřiknou: Ať žije republika! Pak začnou zpívat Marseillaisu: „Třeste se, tyrani“ a hrozí pěstmi členům soudního dvora.

Nejlepším prostředkem, jak vykořenit zlořády, je zničit jejich hnízda, bez tohoto opatření by mohlo ještě vzniknout pokušení je obnovit! Kostel a sakristie přivolávají kněze, palác tyrana, zámek šlechtice, klášterní cela mnicha, kasárny vojáka, žalář vězně, popravčí lešení kata a jeho oběť. Omezit jenom starý režim útisku, předsudků, pověry, to znamená zničit plody revoluce; nutno je buď zničit úplně, nebo se vydat nebezpečí, že bude nutno začít znovu.

Jestliže přijde velký den lidu a lid bude vyjednávat se zločinci a bude od nich žádat jen poloviční spravedlnost, může si být téměř jist, že ničeho nedosáhne, podvodnická kasta zlatého miliónu ho ošidí, bude stále všechno odkládat a pokusí se nic nikdy neskončit.

Vidím, že chodí bez košile, bez šatů a bez bot téměř všichni ti, kteří pěstují len a konopí, téměř všichni ti, kteří připravují textilní suroviny jako vlnu tak hedvábí, kteří vydělávají kůže, kteří zhotovují obuv. Vidím také, že nemají téměř nic všichni ti, kteří zhotovují nábytek, domácí nářadí i nástroje, kteří provádějí stavby… Jestliže se pak podívám na slabou menšinu, která nemá v ničem nedostatek, vidím, že se skládá ze všech těch, kteří nepřiloží ruku k práci, jenom počítají, kombinují, skrývají, oživují a obnovují v neustále jiných formách velmi staré spiknutí jedné části proti celku. Oživují spiknutí, pomocí něhož se daří menšině, že se hýbá mnoho paží, přičemž však ti, kteří jimi hýbají, nemají z toho nic, a to hned od počátku. Takto se podaří nahromadit ve velkém množství peníze v rukou zločinných spekulantů.

Říkají: Pracuj hodně, jez málo, jinak nebudeš mít práci a nebudeš vůbec jíst. To je ten barbarský zákon diktovaný kapitálem.

Konkurence dopřává vítězství jen tomu, kdo má nejvíce peněz. Po vítězném zápase vyústí v monopolu v rukou vítěze a ve vzestupu cen. Konkurence vyrábí, jak se jí uzdá, páté přes deváté, bez ohledu na to, zdali najde kupce a zda zničí velké množství surovin, jichž by se mohlo využít lépe, ale které takto neslouží k ničemu. Vyrábí se všelijak, páté přes deváté, nakonec vznikne nebezpečí, že nebude, kdo by to kupoval.

Je snad chyba toho dělníka, že se mu při narození nedostalo většího nadání? Má proto mít méně výhod, než kdyby mu byl osud dovolil, aby byl schopen řídit svrchovaně celou republiku?

Kéž už nemůže menšina, která tyje z práce jiných, všechno spotřebuje a nemá nic jiného na práci než ukojit svou nenasytnou chtivost, mořit hladem a bídou ohromnou většinu, která skutečně vyrábí a pracuje. Je už čas, aby masa lidu nebyla jakýmsi stádem, které se stříhá až na holou kůži, které se vraždí nebo které se donutí, aby vraždilo sebe. Už nebude pánů, lidojedů, ctižádostivců ani vykořisťovaných. Stále bude vládnout jen spravedlnost, věrnost, poctivost a upřímnost.

Obchod nebude zničen, nýbrž naopak se zlepší, protože bude prospívat všem.

Kruh lidstva se rozšíří a poznenáhlu zmizí hranice, celnice i špatné vlády.

Paže, které budou nahrazeny strojem, budou povolány k jiné práci. Živobytí moje i všech ostatních bude navždy slušně zajištěno, bude chráněno před všemi změnami, před všemi vrtochy, všemi spekulacemi a drahotou. Místo „hladové disciplíny“ nastoupí socialistické soutěžení. Ti, kteří porušují spravedlnost a lidskost tím, že se přecpávají přebytky získanými zneužíváním moci, tito dravci stále nasycení a přece stále chtiví, aby mohli žít v klidu a spát zcela bezpečně na ohromné kořisti, kterou uchvátili, se pokoušejí přesvědčit dav hladových, že se sami chrání tím, že se na jejich pokyn obětují, aby hájili nedotknutelnost velkého přebytku, který si oni zaopatřili. Tito zhoubní cizopasníci budou jistě křičet, že chceme přivést společnost zpět do barbarského stavu, budou nás kreslit jako pustošitele a nepřátele věd, umění a výroby. Ani umění, ani vědy, ani výroba nebudou ohroženy, toho jsme daleci. Naopak by se jim dostalo podpory, aby mohly být obecně užitečné, přetvořily by se tak, že by učinily život všech ještě radostnějším. Rozvíjely by se a vytříbily tím, že by hledaly nové cesty. Přestaly by být otroky, a protože by už nebyly odsouzeny hrbit se před libovůlí mecenášů, mohly by se povznést k velkolepým koncepcím, které jsou jedině hodny skutečné kultury.

Poslední dopis před popravou: Dobrou noc přátelé. Jsem připraven se zahalit do věčné noci. Nemyslete si, že lituji toho, že jsem se obětoval za nejkrásnější věc; i když jí ani všechno mé snažení neprospělo, splnil jsem svůj úkol. Ztroskotal jsem, obětoval jsem se, umírám také pro vás. Po mně zůstane jen jediný majetek: má pověst. … Jsem připoután k zemi jen vláknem, které přestřihne zítřejší den. Je sladké umírat se svědomím tak čistým, jako je moje… již odcházím, násilí je dokonáno. Sbohem přátelé. Sbohem navždy; ponořuji se do ctnostného spánku. (27. května 1797)

Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Literární dílna" najdete zde.