Letošní oslava 17. listopadu dopadla poněkud neslaně nemastně, do rétoriky některých shromáždění přibyly negativní výroky o církevním majetku. Celé dění okolo vracení církevního majetku nastavuje zrcadlo obnově polistopadové společnosti i církvi. Českou společnost se snaží obnovit probouzející se občanská společnost, která ve své odvaze vyjadřovat se k poměrům prosakuje i do církví. Pokud se rozběhne proces vracení církevního majetku, bude mít církev možnost ukázat jak pokročila ve své pokoncilové obnově zejména ve vztahu k laikům, na kterých bude hodně záležet budoucnost správy církevního majetku. Velmi důležité bude jejich zapojení do rozhodovacích procesů. Aktivní laici ale ještě na svůj církevní 17.listopad čekají.

Stav pokoncilové obnovy církve v českých zemích naznačil sněm katolické církve, který proběhl před několika lety. O jeho přípravách a průběhu už toho bylo napsáno hodně. Závěry sněmu byly schváleny ve Vatikánu a vydány tiskem. Postupně na ně ale padá prach zapomnění. Memento 17.listopadu a schválení zákona o církevních restitucích může být příležitostí oprášit vzpomínky a zamýšlet se nad tím, co vlastně sněm přinesl a jak nás připravil na chystanou odluku církve od státu a na solidní hospodaření s vráceným majetkem.

Průběh sněmu prozradil skutečný stav dialogu laiků a kléru v české církvi. Vzniklo hodně pracovních skupinek, které očekávaly své zapojení do sněmovního dialogu hierarchie a laiků. Bohužel ale postupně přišlo rozčarování. S hlasem laiků se na sněmu počítalo velmi málo. Výjimkou byl poradní hlas expertů a několika zástupců diecézí a tak se postupně ukázalo, jak vypadá dialog kléru s laiky v praxi.

Něco nápovědy přinese i procházka po katolických knihkupectvích. Pokud projdeme současnou katolickou literaturu, najdeme málo publikací věnujících se spiritualitě laiků. Už vůbec prakticky nenajdeme knihy, které by se věnovaly praktickým zkušenostem laiků, aby se tak mohly stát inspirací pro další rozvoj aktivit.

Vývoj české občanské společnosti nabízí inspirace i pro českou církev. Existuje řada různých vzdělávacích aktivit a podpůrných sítí, které bývají výbornou pomocí a inspirací pro rozjezd nových projektů. Bylo by moudré, kdyby existovaly církevní životaschopné inkubátory pro laiky mající zájem a nemající dostatek zkušeností. Zatím lze vidět formační nabídku mládeži skrze centra mládeže a vysokoškolskou pastoraci. Tu a tam se ukázaly zajímavé experimenty v nabídce kurzů řízení organizace v brněnské a hradecké diecézi.

Mládež, která bývá lakmusem vývoje společnosti, na svém letošním únorovém národním fóru ukázala, že paternalistický přístup v české církvi zůstává reliktem, který může někdy „hodně usměrnit“ aktivitu, byť to není zásadním problémem laiků. Po pečlivém výběru zástupců diecézních center mládeže následoval pečlivý dohled nad průběhem a výstupy fóra, kde jen mezi řádky se říká, co mládež trápí doopravdy. Obraz dokresluje kněz, který mluví za mládež a podává tiskové zprávy (ředitel sekce pro mládež). Mezi opakujícími se klasickými přáními mladých se objevuje, že chtějí řešit chybějící povědomí o sociálním učení církve. Jedním z důvodů absence znalosti sociálního učení církve může být tradiční formace kaplanů mládeže, které chybí zásadní porozumění a přijetí 2. vatikánského koncilu. Následné zúžení formačních témat na svátostnou pastoraci je vcelku pochopitelné.

Praktickou ukázkou pokoncilové mentality jsou některé iniciativy laiků a kněží, které volají po uvádění sociálního učení církve do praxe. Nejdále se dostala Svatováclavská výzva, která vzbudila největší ohlas v mediích a dokázala navázat dialog s Českou biskupskou konferencí. Lze doufat, že další ovoce tohoto dialogu na sebe nenechá dlouho čekat.

Z praktické aplikace sociálního učení církve je možno také uvést rozvíjení diakonijního rozměru církve, byť je to jen částečné pojetí. Naprosto absentuje přesah k odpovědnosti za solidnější hledání místa církve ve společnosti zejména v politickém rozměru. Aktivitu v sociální oblasti česká společnost vnímá velmi pozitivně a oceňují ji i odpůrci církve. Česká katolická charita patří dnes k nejpočetnějším poskytovatelům sociálních služeb v České republice. Velký počet jednotlivých organizací charity s sebou nese náročný zápas o identitu křesťanského přístupu v práci charitních organizací, zejména v českých diecézích. Tento zápas o identitu křesťanského díla lze také vyjádřit jako hledání spirituality služby, která je přijatelná jak pro věřící, tak pro ty, kdo se za věřící nepovažují. Totéž trápí do jisté míry i saleziánské výchovné projekty a další díla, která mají přesah k sekulární společnosti.

K charitě lze také připojit záslužné dílo center pro rodinu, která nabízejí velké množství programů. S rozvojem prorodinných organizací souvisí utváření prorodinných opatření a rodinné politiky na všech úrovních společnosti a také některých inspirativních iniciativ - Unie katolických žen a hnutí obnovy mužské identity spojené s osobností Richarda Rohra. Nelze též přehlédnout církevní školství, jehož kvalitu potvrdily úspěchy ve srovnávacích testech středních škol. Výchovné úspěchy saleziánských projektů již také získaly uznání české společnosti, ať již středisky pro mládež nebo nakladatelstvím Portál a svými školami. Méně viditelným se může jevit rozvoj hnutí a komunit, kde je nabízena formace nemalému množství laiků. Většina z nich je orientována k evangelizaci a obnově víry. Postupně se naučila spolupracovat v oblasti pastorace mládeže a také v rámci Rady ČBK pro laiky, hnutí a komunity, kterou vede biskup Radkovský.

Vznik některých iniciativ a výzev v poslední době ukazuje, že zatím chybí prostor, kde by laici mohli dostatečným a účinným způsobem dávat najevo svoji starost o vývoj v církvi i ve společnosti, kterou charakterizuje ekonomická krize, korupce a negativní nálada vůči vracení církevního majetku. Zajímavou vlaštovkou může být Fórum laiků plzeňské diecéze, které se sejde 1. prosince. Samozřejmě nelze přehlédnout zásluhy České křesťanské akademie a dalších organizací např. Sdružení Ackermann Gemeinde a hnutí Křesťan a práce atd.

K zásadnějšímu respektu poslání laiků a naslouchání jejich hlasu v české církvi asi povede dlouhá cesta. Postupně se oceňují aktivity laiků v neziskových organizacích, kam se během posledních dvaceti let přesunula řada laických vůdčích osobností, protože je projekty v církvi ať již na rovině farní nebo diecézní neuměly získat nebo udržet. Mnozí z nich získávají cenné zkušenosti v neziskovkách s vedením organizace, dárcovstvím, dobrovolnictvím, rozvojem komunit, profesních a regionálních sítí atd. Doufám, že si česká církev dostatečně přizná tyto chybějí kompetence ve většině farností i diecézí a pozve laiky k tvořivému dialogu. Jinak se obávám, že spravování restitučních náhrad se stane fiaskem a církev přijde o část důvěry, která jí ještě ve společnosti zůstává. Principy sociální nauky církve jako je spravedlnost, solidarita, subsidiarita zatím do života církve pronikají jen pomalu. Připomínají tak osud poselství o sociální otázce Pokoj a dobro, které bylo víc ceněno mimo církev než v církvi samotné.

Převzato z Umlaufovin.

Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Analýzy" najdete zde.