Za francké okupace v roce 870 byl Metoděj, třebaže jej papež mezitím jmenoval panonským a moravským arcibiskupem (se sídlem nejprve v Sirmiu, dnešní Sremské Mitrovici, pak na Moravě; panonským z důvodu Kocelova království, království syna vyhnaného knížete Pribiny, které také spadalo pod jeho působnost, a které se rozkládalo na území kolem Balatonu, zhruba na západní polovině dnešního Maďarska), zajat a pasovským biskupem uvězněn „na doživotí“ ve švábském klášteře Ellwangen.

Konstantinovi a Metodějovi se ještě předtím podařilo vymoci na novém, tolerantnějším papežovi, Hadriánovi II., povolení užívat slovanský jazyk jako liturgický - bylo však již skoro pozdě. Konstantin v Římě onemocněl a roku 869 zemřel (předtím vstoupil do jednoho z řeckých klášterů v Římě), a Metoděj byl z vězení propuštěn až po více než třech letech na nátlak dalšího papeže.

Důvodem cesty Konstantina a Metoděje do Říma údajně bylo dočasné odříznutí od Byzantské říše v důsledku momentálního bulharského koketování s východofranckou říší a Římem. (Toto bulharské zahrávání si s Římem v letech 866-870 mělo ten smutný výsledek, že roku 868 papež Bulharům rozkázal, aby spálili veškeré starobulharské předkřesťanské písemnosti, veškerou svou literaturu, což také učinili. Není proto až takovým divem, že mnoho Konstantinových a Metodějových učedníků pak po svém „vyhnání“ odešlo právě do Bulharska, aby tam vytvářeli literaturu novou.)

Ve skutečnosti se tehdy do Byzance jezdilo z Benátek lodí (touto cestou také „přišli“ Konstantin a Metoděj na Moravu). Právě při čekání na loď, když roku 867 doprovázeli své žáky do Byzance k vysvěcení, je však zastihla zpráva o převratu, ke kterému v Byzanci zrovna došlo. V nastalé nejistotě tedy Konstantin a Metoděj využili pozvání nového papeže, podnikli za ním cestu do Říma a podařilo se jim vymoci na Římu rozsáhlou náboženskou autonomii, jejíž uplatnění v praxi však již nebylo ve větší míře možné.

V roce 873 dal kníže Svatopluk Metodějovi, po jeho návratu z vězení, do správy všechny moravské kostely.

Situace Konstantina a Metoděje byla značně obtížná. Přicházeli z prostředí značně kulturně vyspělejšího, než byla francká říše. - V době jejich příchodu byla v Byzanci otevřena první evropská universita, na které Konstantin působil jako profesor filosofie. Proto byli v neustálém konfliktu s kněžími primitivního římského kultu (kteří se pak do Velkomoravské říše i po svém vyhnání roku 871 zase rychle natáhli). Na těch je zarážela mimo jiné i jejich podpora kriminality. - Jako trest za vraždu prý němečtí kněží ukládali pít tři měsíce z hrnku místo ze sklenice. Případně můžeme mluvit o konfliktu mezi tolerantnějším ortodoxním křesťanstvím a totalitárním římským kultem, o konfliktu mezi vzdělaností a arogancí.

Konstantin a Metoděj také přišli v době, kdy právě vrcholila „první protireformace“ - snaha potlačit zbytky karolínské renesance. Papež Mikuláš I. se tehdy již cítil díky předchozí podpoře francké říše natolik silný, že se jako první papež prohlašoval za nejvyššího církevního i světského vládce, a začal se domáhat moci i nad východní církví. Uvádí se také, že Mikuláš I. jako první papež oficiálně popíral existenci individuálního ducha - lidské individuality. Myslím však, že neoficiálně Řím popíral jakoukoliv individualitu nebo duchovnost odjakživa.

K tomu přistoupily intriky zločinného Wichinga (dosazeného roku 880 jako nitranského biskupa), nad kterým držel Svatopluk ochrannou ruku, a tak mohl Metoděj Wichinga a jeho poskoky jen proklít. Metoděj tehdy ani neměl dost času se intrikám bránit. Roku 880 se ještě před Wichingovými falešnými obviněními u papeže bravurně obhájil. V letech 881-882 pak ale podnikl cestu do Byzance a téměř celý rok 883 trávil překladem téměř celého Starého zákona.

Ke konci života se proto Metoděj dostal se Svatoplukem, který se stal ještě „papežštějším než papež“, do sporu, a po Metodějově smrti v roce 885 byli Metodějovi a Konstantinovi žáci pochytáni, zavřeni a nelidsky mučeni. Z těch co přežili, pak byli starší učitelé po dlouhém věznění snad „jenom“ vyhnáni (roku 887), kdežto mladší žáci (uvádí se „na dvě stě“) za třeskuté zimy „vyvedeni v poutech ze země“ do Benátek, kde byli prodáni do otroctví. Ti však byli zachráněni - byli vykoupeni vyslancem byzantského císaře Basileia. (Za svého nástupce Metoděj ustanovil kněze moravského původu Gorazda, který byl téměř s jistotou zavražděn.)

Metodějovi učedníci se pak rozešli do všech slovanských zemí: do Čech, na Slovensko, do Malopolska, na Rus, ale také do Chorvatska, Srbska a Makedonie. Značná část se jich v roce 886 usadila v Bulharsku, kde jim kníže Boris poskytl podporu v literární činnosti. Slovanská vzdělanost pak v Bulharsku kvetla zejména na dvoře jeho syna, vzdělaného cara Simeona (893-927), v Preslavi.

Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Spiritualita" najdete zde.