No a ještě bych se měl zmínit o druhé generaci, tedy o mých rodičích. Byli to naprosto svobodní zemědělci, pokud zaplatili předepsané daně státu, nikdo se víc do nich nepletl, nikdo jim nic nepřikazoval a nerozkazoval, nikdo jim do ničeho nemohl kecat. A když šel děda kontrolovat do vinného sklípku kvalitu vína a kontroloval to tři dny a tři noci, nikdo se nad tím nepozastavoval. Co si udělali, to měli. Mám takový dojem, že na dávkách za Habsburků platil předpis, že od zemědělců lze požadovat dávky (pro císaře, stát a církev) maximálně do třiceti procent úrody (přitom stav kněžský i rytířský byl zpravidla daně prost), to ale za I. republiky přestalo platit, daně byly určeny z plochy půdy, nikoliv z úrody. Když byl úrodný rok, ceny obilovin a vůbec zemědělských produktů byly nízké a když byla neúroda, byly ceny sice vysoké, jenže nebylo co prodávat. To málo co se urodilo, se muselo nechat na živobytí, takže rolníci byli biti tak jak tak.

Protože život za I. republiky nebyl nějak snadný, docela velký počet obyvatel šlo hledat štěstí do Ameriky. A skutečně někteří si vydělali docela slušný peníz, vrátili se a koupili třeba kus pole. Pan N. z naší vesnice se taky vrátil s docela slušným výdělkem, ale pole nekoupil, nýbrž i to pole, co měl, prodal a veškeré finance investoval do akcií nějakého podniku. Chodil po dědině a přesvědčoval i ostatní, ať následují jeho příkladu, podívejte, celý rok nic nedělám a na vánoce mi přijdou dividendy, jakou měl obrovskou radost z bezpracného zisku. A vysmátý ukazoval ony částky, to vy nevyděláte ani za deset let. Jenomže přišla krize, podnik zkrachoval a ze dne na den neměl nic. To bylo skutečně na oběšení. Nevypadá to, že taková situace se dnes bude opakovat?

Musíme si uvědomit, že tehdy, za Masaryka, žilo na vesnicích a zemědělčilo takových 70 % obyvatel (dnes necelá tři procenta!) a to v podmínkách dnes nepředstavitelných, zoufale chudých. Střechy domů většinou doškové, místnosti k bydlení měly skoro všude podlahy hliněné, samozřejmě bez tekoucí vody, záchodem byly budky na dvoře, prádlo se pralo v dřevěných neckách a na valše. Stejná valcha je dnes slouží jako džezový hudební nástroj. Na praní byl obětován celý den, dřina neuvěřitelná. První pračku jsme si koupili až v padesátých letech a jaká sláva to byla, i rádio se tehdy koupilo. A ta tolik pomlouvaná kolektivizace, ač prováděna jakoby násilně, byla nepopíratelným pokrokem, neboť během deseti let se životní úroveň vesničanů neuvěřitelně pozvedla, samozřejmě i vlivem technologického pokroku. A když přišel rok 66 až 68 a byla možnost zase vystoupit z JZD a začít znova soukromničit, nerozpadlo se ani jedno jediné JZD. Nikdo už nechtěl jít dřít na své, mimo hrstky velkostatkářů. No a když se tehdy někdo nastěhoval do paneláku ve městě, považoval to za zázrak a nikoliv za králikárnu.

Pohledy na I. republiku a padesátá léta vesničanů a městských intelektuálů (a podnikatelů, burziánů, finančníků, velkostatkářů….) byly diametrálně odlišné a jsou takové dodnes. Být hrabětem či bohatým restituentem, tož to bych také viděl minulost jinak. Takže i na současné dějiny lze pohlížet odlišně, z různých hledisek, záleží na sociálním zařazení onoho hodnotitele.

A závěrem ještě jeden příběh z doby začátku německé okupace, z tzv. Protektorátu.

Moje babička pochází ze Slovenska, respektive z Horných Uher, neboť tehdy Slovensko neexistovalo. A protože na hranice se Slovenskem máme pouhé tři kilometry, tak v době Protektorátu nebyl pro mého otce problém převést přes hlídané hranice občany, kterým hrozilo zatčení. Zavedl je k našim příbuzným, kteří žili už ve Slovenském štátu a ti potom zařídili další cestu přes Maďarsko na jih a do emigrace mimo dosah nacistů. Jenomže gestapo brzy rozkrylo onu organizace (Obrana národa), no a otec a jeho bratr (můj strýc Franta), byli zatčeni a vyslýchání v oné proslulé uherskohradišťské věznici. Otci žádnou protiněmeckou činnost neprokázali, tak ho po měsíci propustili, kdyby ho nepustili, tož bych se nenarodil. Vyprávěl, že když ho k večeru pustili, že celých třicet kilometrů, tedy vzdálenost k domovu, utíkal. Ale strýc Franta po prvním výslechu ohluchl natrvalo na levé ucho, už prostě na něj nikdy neslyšel. Dostal deset let koncentračního tábora, po pěti letech, po skončení války, se polomrtvý či položivý vrátil. Na malé vesnici jsou snad všichni její obyvatelé navzájem spřízněni, i když třeba vzdáleně. Tak i naše rodina byla spřízněna s rodinou biskupa Gorazda, kterého gestapo surově sadisticky bestiálně utlouklo.

Teď jsem na rozpacích, zdali je předcházející odstavec politicky korektní a zda jsem to měl vůbec psát. Nebylo by lepší o tom se ani nezmiňovat? Co když se zanedlouho staneme (dobrovolně a rádi) další už sedmnáctou (velmi chudou) spolkovou zemí Německa? Mapa se zakulatí, a ten klín vražený do Němec konečně po tisíci letech zmizí. Situace tudíž bude změněna a tím pádem se také změní pohledy na kolaboranty s nacisty a na bojovníky proti nacismu. Přece už dnes naše soudy vydávají výroky, že někteří kolaboranti už nejsou kolaboranty. A v některých postkomunistických zemích oficiálně a bez nějakých potíží pochodují jednotky v uniformách SS s prapory se svastikou. Vychází spousta studií o tom, jak jednotky SS hrdinně bojovaly proti bolševikům, vychází spousta knih na křídovém papíře s fotografiemi udatných esesmanů, na trhu lze koupit všelijaká nacistická vyznamenání, nejenom válečné kříže... Zbohatlíci mají ve svých vinných luxusních sklípcích figuríny nacistických generálů ve svátečních uniformách, osobně jsem viděl. Nic neobvyklého ve svobodné a demokratické zemi, vždyť i anglický princ se nechal vyfotografovat v nacistické uniformě, takže co? No a časem i Svaz protifašistických bojovníků bude prohlášen za zločinnou organizaci, takže bude docela nevhodné prohlašovat, že namísto aktivní spolupráce s nacisty byla naše rodina proti. Samozřejmě zatajit to nebude možné, vždyť v archivech to bude pořád, takže budoucí lustrátoři budou mít z čeho čerpat a budou lustrovat a zařazovat do škatulek a určovat kdo byl kdo. Mně už to sice může být ukradené, ale vnoučatům to lhostejné asi nebude.

No ale abych nekončil pesimisticky, tak chci ještě sdělit, že už více než půl století existuje ve Francii tzv. Škola Annálů. Zakladatelé školy byli např. Fernand Braudel, Marc Bloch a Lucien Febvre a další, kteří se otevřeně postavili proti oficiální historiografii jako vyprávění příběhů králů, vojevůdců, šlechty, církve...(a jak se ještě pořád učí na školách) a začali se zabývat hospodářskými a sociálními dějinami, historickou geografií, mentalitami a ideologiemi, vlivem životního prostředí na člověka a společnost a třeba i vývoji cen, vnímání času… a také popisují svět každodennosti, životy obyčejných lidiček. Takže můžeme být optimisty a věřit, že historie bude přece jen někdy jakž takž objektivně popsána. Pokud by pro budoucí generace zůstaly pouze dnes preferované lžidokumenty, na které pamětníci oněch dob jenom nevěřícně zírají a žasnou, co všechno papír a televizní obrazovka snese, tak to bychom věděli, jak to bylo za socialismu, nacismu a i I. republiky pouze od ublížených intelektuálů, od ukřivděných šlechticů, od utrápené aristokracie, finančníků, rentiérů, továrníků a statkářů, kterým byl zabaven majetek, ale o životě drtivé většiny bychom se nedověděli vůbec nic, protože i kdyby to náhodou někdo sepsal (a psát by měl každý o tom, co vyprávěli rodiče a prarodiče), média to nezveřejní, to raději ukazují Zdivočelou zemi, komicky absurdní fantasii nemající s tehdejším životem nic společného, kdyby to byla parodie jako Limonádový Joe, tak jo, to bych bral, ale tvůrci to myslí vážně a televizní diváci jsou přesvědčeni, že to tak bylo doopravdy. Občas sice už i mládež začíná pochybovat, třeba u nás bylo úkolem gymnazistů nalézt někoho, komu bylo minulým režimem ublíženo, studenti ale nenašli nikoho (však také proto musela pravice vytvořit hrdiny z vrahů Mašínů).

Snad se i u nás najdou historici, kteří budou pokračovat v tradicích Školy Annálů a popíší jak se vládnoucí politici, presidenti a ministerští předsedové s průmyslníky a finančníky navzájem domlouvají na tom, jak okrást a zbídačit obyvatele a kde začít rukama, životy a penězi svých poddaných nějakou válčičku či válku, kterou by se nejenom proslavili, ale hlavně silně obohatili (vždyť lidských zdrojů je dostatek, ať se vzájemně pobíjejí).

A vypadá to dnes docela nadějně, neboť na internetu můžeme nalézt spousty textů, které se diametrálně liší a odporují textům a příběhům z oficiálních sdělovacích prostředků, které stejně dnes už málokdo bere vážně.