Ještě nedávno se mohlo zdát, že volání po změnách v katolické církvi je výsadou reformních iniciativ a hnutí ze zahraničí. Události kolem odvolání biskupa Bezáka na Slovensku však vedly k tomu, že i u nás si stále více věřících klade zásadní otázky ohledně fungování autority v církvi. Ukazuje se, že problematika dialogu v církvi bude v budoucnosti do značné míry rozhodovat o životaschopnosti a věrohodnosti katolické církve.

Mnozí se na různé reformní požadavky dívají spíše s nedůvěrou a kriticky upozorňují, že v jádru debaty jsou „uzavřené problémy, přes něž vlak nejede“, přičemž v reformních snahách rozpoznávají spíše nadbíhání „duchu doby, jenž znevažuje instituci autority“ (viz nedávný <a href="http://www.katyd.cz/clanky/prilohy/perspektivy/cirkev-se-pry-brani-dialogu.html">dvoudílný článek</a> Petra Příhody v příloze Katolického týdeníku <em>Perspektivy</em> 31/2012, 33/2012). Správně upozorňují, že vnitrocírkevní dialog nelze zaměňovat s nějakým „všelidovým hlasováním“, a že odpovídající vzdělání je nutnou podmínkou smysluplného dialogu o reformách církve.

V této souvislosti je však zajímavé, že právě ona dvě reformní hnutí z německé jazykové oblasti (Memorandum <em>Církev 2011</em> a <em>Farářská iniciativa</em>), jež v poslední době vzbudila největší ohlas, jsou iniciativami teologicky vzdělaných katolíků, v prvním případě dokonce prakticky výlučně profesorů teologie. Nelze je tedy tak úplně snadno podezírat z neznalosti katolické tradice a laciného podbízení se „duchu doby“. To samozřejmě platí i o emeritním milánském arcibiskupovi Carlo Maria Martinim, jehož důrazné volání po reformách církve v jeho <a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=933">posledním rozhovoru</a> mnohé zaskočilo. O co by v těchto reformách mělo jít? A jaké podněty nám v této situaci pro svou obnovu a rozvoj nabízí sama katolická tradice? <br /> <br /> <strong>Chybí nám dialog a kolegialita</strong><br />

Problematika dialogu a reforem v katolické církvi má hluboké kořeny v minulosti. V 19. a 20. století došlo, převážně vlivem politických konfliktů (okleštění papežského státu) a antimodernistické hysterie, k takové centralizaci a monopolizaci vykonávání autority v církvi, která nemá v dějinách církve obdoby. Tehdejší oficiální teologie navíc trpěla potridentinskou protireformační alergií na cokoliv, co by jen trochu připomínalo, že působení Ducha svatého v životě běžných věřících a jejich recepce církevního učení je také jedním ze zdrojů autority v církvi. Výsledkem byla radikálně <em>centralistická</em> (centrum = Vatikán) církevní teologie a praxe, v níž vykonávání autority bylo chápáno <em>individualisticky</em> a <em>jednosměrně</em>. Církev se striktně dělila na „<em>církev učící</em>“ (ecclesia docens) a „<em>církev učící se</em>“ (ecclesia discens), přičemž „církev učící“ byla stále více ztotožňována s papežským úřadem, zvláště po I. vatikánském koncilu a jeho dogmatu o papežské neomylnosti (1870).

Už samotné svolání II. vatikánského koncilu (1962-65) papežem Janem XXIII. bylo pro mnohé překvapením, neboť se domnívali, že po vyhlášení papežské neomylnosti již žádných dalších koncilů nebude třeba. Naopak, téma dialogu (vnitrocírkevního, ekumenického, mezináboženského a dialogu s moderní kulturou) bylo na Druhém Vatikánu naprosto ústřední. Koncilní reformy založené na potřebě „aktualizace“ (<em>aggiornamento</em>) křesťanské zvěsti a na inspiraci patristickými a středověkými prameny (<em>ressourcement</em>) přinesly v oblasti vnitrocírkevního dialogu obnovený důraz na kolegialitu biskupů (vyvážení jednostranného důrazu na papežskou autoritu) a na spoluodpovědnost všech věřících za předávání víry (<em>sensus fidelium</em>). V novém Kodexu kanonického práva (1983) však našly tyto reformní impulsy odraz pouze částečně a zároveň nedošlo k reformě římské kurie, která dnes víceméně plní roli, která (dokonce i podle oficiální církevní nauky) přísluší kolegiu biskupů. Nepřekvapuje tedy, že současná církevní kanonická praxe trpí <em>nedostatkem dialogu</em> a <em>kolegiálních principů rozhodování</em>. Aféry z poslední doby – nevyjasněné odvolání arcibiskupa Bezáka; konflikt ohledně zavedení nového anglického překladu misálu (pro připomenutí - nový překlad z roku 1998 schválený drtivou většinou anglicky mluvících biskupů byl římskými úřady zamítnut, komise, která ho vypracovala byla „rozprášena“, v konečné přepracované verzi z roku 2008 bylo na poslední chvíli římskými úředníky uděláno přes deset tisíc změn); bezprecedentní útok vatikánských úřadů na Konferenci ženských řeholních představených ve Spojených státech – nejsou pouze nějakými nahodilými selháními „lidského faktoru“, ale symptomy nemoci struktur církevního organismu.<br /> <br /> <strong>Reforma struktur a „uzavřené otázky“</strong><br />

Až do poloviny 19. století bylo slovo <em>magisterium</em> označením <em>činnosti</em> vyučování víry v církvi. <em>Magisterium</em> s velkým M jako označení určité <em>úzce vymezené skupiny</em> s autoritou učit – papeže a kurie – je eklesiologické <em>novum</em>, které se rozvinulo až v protimodernistických dokumentech. Například ještě podle sv. Tomáše Akvinského (1225-1274) vykonávání magisteria příslušelo nejen biskupům a papežovi (<em>magisterium cathedrae pastoralis</em>), ale i teologům (<em>magisterium cathedrae magistralis</em>). Ozývá-li se volání po reformách od katolických teologů anebo dokonce emeritních kardinálů (Martini), je třeba to brát vážně. Katolická tradice nezačíná a nekončí v 19. století!

Je navíc příznačné, že některé otázky, které současná reformní hnutí nastolují, a které mnozí považují za „uzavřené problémy, přes něž vlak nejede“, jsou právě otázky, které byly „rozhodnuty“ římskými úřady jednostranně „na vlastní pěst“, ne na základě řádného celocírkevního dialogu a procesu rozlišování. Jako příklad může sloužit otázka<em> kněžské ordinace žen</em>. Je známo, že když papež Pavel VI. požádal o názor Papežskou biblickou komisi, tak mu bylo sděleno, že tato otázka nemůže být na základě novozákonní exegeze rozhodnuta. Deklarace Kongregace pro nauku víry <em>Inter insigniores</em> (1976) o kněžském svěcení vyhrazeném mužům, se setkala s drtivou kritikou v odborných kruzích, která požadovala další debatu a trpělivé rozlišování v této otázce. Tento hlas ale nebyl vyslyšen. Naopak, Jan Pavel II. vydal encykliku <em>Ordinatio sacerdotalis</em> (1994), která otázku zákazu ordinace žen prohlásila za „uzavřenou“ a „definitivní“, i když ji zároveň formálně nedogmatizovala výrokem „ex cathedra“. To, že reformně naladění laici, teologové i někteří biskupové stále ještě cítí potřebu o této otázce diskutovat, není známkou jejich zatvrzelosti anebo nepoučitelnosti, ale spíše výrazem celkem oprávněného přesvědčení, že věroučné závěry, ke kterým se došlo takto nevěrohodným způsobem, mohou být právem považovány za otevřené a v budoucnosti reformovatelné.

Nebylo by to koneckonců v dějinách církve poprvé, kdy se nějaká nauka ukázala jako překonaná: např. florentský koncil a papež Evžen IV. vyhlásili v bule <em>Cantate Domino</em> (1441), že všichni nekatolíci přijdou „do věčného ohně připraveného ďáblu a jeho andělům“; papež Řehoř XVI. v encyklice <em>Mirari vos </em>(1832) odsoudil svobodu svědomí, svobodu tisku, odluku církve od státu a protivení se autoritě panovníků „nestoudnými milovníky svobody“; encyklika <em>Mortalium Animos</em> (1928) papeže Pia XI. katolíkům prakticky zakazovala účast na jakýchkoli ekumenických aktivitách.

Nikdo samozřejmě nezpochybňuje autoritu římského biskupa stvrdit nějakou církví věřenou pravdu za závaznou. Tomu by ale měl předcházet dlouhodobý proces teologického bádání, modlitby, pečlivého rozvažování všech argumentů pro a proti, proces, do kterého by měli být zapojeni (třeba i v rámci všeobecného sněmu) všichni biskupové a celý Boží lid. To, že současný Kodex kanonického práva tyto dialogické procedury při formulování nauky explicitně nevyžaduje, nemůže být chápáno jako důkaz jejich zbytečnosti. A to, že nebývají využity, je zcela oprávněně kamenem úrazu pro mnohé a zbytečně to oslabuje a znevěrohodňuje institucionální autoritu v katolické církvi.

<strong>Jak dál?</strong><br /> V církvi, podobně jako v životě jednotlivce, je proces růstu a konverze vždy procesem složitým a potenciálně konfliktním. Jak se má v těchto konfliktech a napětích zachovat zodpovědný katolík? Dovolím si na závěr navrhnout čtyři postřehy nebo „směrnice“, které by nás mohly posunout směrem ke zdravější církevní praxi.<br /> <em><br /> Zaprvé</em>, nesoulad a různost názorů je nevyhnutelnou součástí jakékoliv diskuse o závažných věcech a je třeba to přiznat. Situace, kdy je někdo (biskupové, kněží, teologové, katechetové) nucen, anebo se třeba i jen <em>cítí být nucen</em>, tvrdit a učit něco, čemu sám nevěří, poškozuje církev ve skutečnosti daleko více než jakýkoli (i veřejně vyjádřený) nesouhlas a disent.<br /> <em><br /> Zadruhé</em>, pocit strachu a ohrožení nikdy není dobrým rádcem. Pocit ohrožení ze strany synagogálního židovstva na konci prvního století vedl janovské obce až k antijudaistickým výrokům („Váš otec je ďábel“, J 8,44). Strach z moderní kultury a ohrožení papežského státu vedly v 19. století k centralizaci veškeré autority v rukách papeže a kurie. Současná napětí v církvi – i napětí ohledně interpretace II. vatikánského koncilu – nejsou znamením konfliktu mezi Duchem svatým a „duchem doby“, ale spíše mezi duchem církevního opevňování a strachu o osud instituce církve, a Duchem svatým, který působí ve všech dobách a i dnes máme s rozvahou a otevřeností naslouchat tomu, co skrze dnešní situaci „praví církvím“ (Zj 2,7).<br /> <br /> <em>Zatřetí</em>, současná katolická praxe vykonávání autority v církvi nebezpečně přehlíží skutečnost, že biskupové (ani římský biskup – papež) nemají monopol na pravdu, nejsou jako osoby imunní vůči hříchu a omylu, a že jim biskupskou konsekrací není zázračným způsobem vlito nějaké nadpřirozené poznání zjevení, se kterým by si vystačili. Jak již ve 3. století podotknul sv. Cyprián z Kartága – „biskupovi přísluší nejen učit, ale i <em>se učit</em>“, neboť jedině nasloucháním hlasu Ducha může biskup zachovávat jednotu a pravověrnost, přičemž Duch svatý v různých dobách a různými způsoby promlouvá skrze různé členy společenství. Zodpovědné vykonávání autority v církvi tedy není možné bez dialogu založeného na <em>obousměrné interakci</em>. <br /> <br />

<em> Začtvrté</em>, tato obousměrná interakce také znamená, že žádné charisma v církvi neobstojí izolovaně a samo o sobě. Různí lidé mají v církvi různá charismata a různé role, ale v těchto rolích na sobě<em> vzájemně závisejí</em>.

Když se Petr mýlí, Pavel ho musí pokárat (Ga 2,11). Petr je uchráněn od závažného omylu ne pouze na základě vlastního charismatu, ale i díky závislosti na charismatech druhých. Maria, často vydávaná za vzor pokorné „laické“ svatosti, není pouze člověkem pasivně přijímajícím, ale i někým, kdo jedná s autoritou (J 2,5). Pokud tato vzájemná závislost charismat nenajde vyjádření v naší církevní praxi, pak se bude nauka o Petrově primátu v ekumenické diskusi vždycky jevit jako nepřesvědčivá. Naopak, pokud se tuto dialogickou vzájemnost podaří lépe integrovat do naší eklesiologie a kanonických procedur, pak bude pro všechny nepostradatelnost Petrova úřadu – a institucionální autority v církvi obecně – mnohem zjevnější. Takové reformy by autoritu v církvi nezničily, ale naopak velmi posílily.<br /> <br /> Poznámka autora: <br /> Původní verze tohoto článku byla nejprve přijata redakcí Perspektiv (příloha Katolického týdeníku) k uveřejnění, jež ale bylo posléze zablokováno vedením Katolického týdeníku.<br /> <br />