Dosud nevyjasněnou otázkou zůstává, nakolik mohl Břetislavův pokus o vytvoření pravoslavné slovanské říše přispět k urychlení „velkého schizmatu“. Nakolik přistoupil Řím roku 1054 ke „konečnému rozdělení církve“, kdy se odštěpil římský patriarchát, později známý jako římská církev (přesněji římská sekta, výraz církev užívám v případě Říma jen nerad, pro přehlednost - jedná se totiž o lživou terminologii protivníka), od církve všeobecné, také právě z důvodu, „aby se něco podobného nemohlo opakovat“.

Toto odštěpení umožnilo Římu prohlašovat východní křesťany ještě více za pohany a ještě méně je trpět na území říše.

(Ve skutečnosti ale roku 1054 ještě k žádnému oficiálnímu rozdělení církve nedošlo. Došlo pouze k tomu, že se papežští legáti pohádali s byzantským patriarchou. Vše bylo pouze na úrovni osobního konfliktu, římský patriarchát byl nadále, jako všechny ostatní patriarcháty, oficiálně součástí všeobecné církve a činy papežů - římských patriarchů tedy ve skutečnosti byly pouze svévolným jednáním v rámci církve. Toto rozdělení církve tedy zprvu nebylo až tak úplné, za jaké jej později římská sekta zpětně prohlašovala. Mýtus o schizmatu si v Římě vymysleli až dodatečně, po roce 1204, po dobytí Byzance křižáky, aby toto její dobytí ospravedlnili.

K oficiálnímu odtržení římské sekty od křesťanské církve došlo až roku 1215 na IV. lateránském koncilu, největším středověkém koncilu, na kterém také bylo u římské sekty zakázáno přijímání podobojí, které bylo do té doby všeobecné.

Původní přijímání podobojí symbolizovalo, že lidé mají, podobně jako Kristus, hmotné tělo, ale zároveň mají, stejně jako on, individuálního ducha, jsou individualitami. Spiritus i dosud, po staletích, stále znamená jak ducha, tak alkohol, který je ve víně, které ducha symbolizovalo, obsažený. Snahou římského kultu, stejně tak jako kultů, ze kterých vzešel, odjakživa bylo udělat z lidí bezduché ovce (omlouvám se ovcím). Navíc tím, že kněží upřeli lidem individualitu a vyhradili si víno - ducha jenom pro sebe, se rozhodně nestali duchovnějšími. Spíš se stali něčím na způsob „duchovních“ santusáků.

Římský kult se stal pokračovatelem starého Říma, který likvidoval ze všech náboženství, která znal, jen náboženství Židů, křesťanů a Dáků (Thráků) - tedy náboženství, která v lidech individualitu podporovala. Jelikož Dákové již v té době neexistovali, soustředil se na likvidaci Židů a původních křesťanů.

Na stejném koncilu bylo proto Židům nařízeno nosit odlišný oděv (toto nařízení bylo převzato od arabů), spolu s nařízením zřízení ghett. (Zřízení ghett však zůstalo jenom na papíře, protože Židé byli příliš potřební. Ghetta byla zřízena až v rámci protireformace v 16. století. Židovské čtvrti do té doby nebyly uzavřenými městskými celky, ani nevznikaly nařízením shora.)

Hlavním důvodem svolání tohoto koncilu ale asi bylo právě zmíněné obhájení dobytí Byzance. Po koncilu následovalo - podobně jako ve 4. století, kdy se v Římě prohlásil kult frýgické Kybélé za křesťany - vyvražďování skutečných křesťanů, hlavně albigenských. Na koncilu také vznikla inkvizice.

Roku 1215 byla také zavedena zpověď, což bylo ve skutečnosti také navázáním na babylonské kulty (u kterých nacházíme zpověď, a také celibát kněží poprvé), ze kterých římský kult pocházel. Respektive bylo nařízeno, aby každý věřící chodil ke zpovědi alespoň jednou do roka. ...Zpověď v trochu jiné podobě byla známa i v křesťanské církvi již předtím ... a různé psychoterapie na podobném principu existují i dnes.)

Spytihněv II. (1055-1061) se hned dal na stranu papeže a kromě toho, že vyhnal mnichy ze Sázavského kláštera, začal s přestavbou rotundy sv. Víta na baziliku. Za to, že vyhnal slovanské mnichy, mu papež dovolil nosit biskupskou mitru (i když i tak za to musel ještě platit ročně 100 hřiven stříbra). Sázavští mniši se uchýlili do Uher, kde tehdy byly pravoslavné monastýry v rozkvětu.

Když po jeho smrti (jejíž příčinu neznáme) nastoupil na český knížecí trůn jeho mladší bratr Vratislav II. (1061-1092), jehož žena vinou Spytihněvova věznění a mučení zemřela, ihned povolal sázavské mnichy zpět. Asi není náhodné, že Vratislav se svou matkou se po celou dobu Spytihněvovy vlády také skrývali v Uhrách.

Kníže Vratislav po celý život, až do své smrti v roce 1092, Sázavský klášter a slovanskou liturgii podporoval, dokonce se v roce 1079 pokoušel vymoci na papeži, aby byla v Čechách povolena slovanská liturgie všeobecně. Se svou žádostí ovšem rozhodně nemohl uspět, protože šlo o papeže Řehoře VII., který opět přišel s programem papežské nadvlády nad světem.

Těžko posoudit, nakolik tehdy bylo české obyvatelstvo „připravené“ na přijetí křesťanství, ale uvádí se, že toto odmítnutí povolit slovanskou liturgii mělo za následek, že křesťanství se v Čechách nikdy nestalo náboženstvím lidu a nadále zůstalo jen záležitostí „politicky činných osob“ a později německých kolonistů.