Byl to vysoce inteligentní myslitel, racionalista - učil, že rozum vede k víře a doplňuje ji. Poznávám, abych věřil. Myšlení je řemeslo, jehož zákony jsou naprosto přesně určeny. Zákon dokazování zní: Nejdříve je předmět zkoumání problematizován, vystaven útoku odpůrců, průběžně je obhajován, a teprve výsledek tohoto procesu je vyřešení. (Kéž by si tu větu vzali k srdci i dnešní filosofové, politologové a ti tzv. myslitelé!)

Dílo: Dialog mezi filosofem, židem a křesťanem - vyzdvihuje význam lidského rozumu.

Sic et non (Ano či ne) - jedná se o knihu sentencí, která obsahuje výroky, které si často protiřečí, jejich úkolem je přivést čtenáře k diskusi.

Výklad listu Římanům

Historie mých nehod

České překlady:

Sic et non. Ano a ne, přel. Irena Zachová, Praha: Vyšehrad, 2008

Abélard a Heloisa: Dopisy utrpení a lásky (orig. Historia Calamitatum. Epistulae ad Heloissam), přel. Jakub Pavel, 1. vyd. Praha: Odeon, 1976

Abélard vedl poměrně pohnutý život. Známý je jeho milostný vztah k žačce Héloise, se kterou měl syna Astrolabia. Jejich románek však po tajném sňatku skončil nešťastně - Heloisa musela do kláštera a Abélard je vykastrován strýcem Héloisy, Fulbertem. Tento vztah později zvěčnil ve svém spise Historia calamitatum mearum (tj. Historie mých pohrom), který je stylizovaný jako dopis příteli. Tyto tragické konce zamilovanosti si nechejme ale až na závěr.

Odpůrci Abélarda sami přiznávají: „Jak můžeme zápasit proti mnohomluvnosti toho, jehož argumentům a sofismatům nedovede čelit celý svět?“ Takže, stejně jako vždycky, když nebyly argumenty, bylo použito násilí.

Tohle první se ale nezdařilo. Abélard píše: Chtěli mne otrávit i při samé oběti oltářní, namíchavše mi jed dokonce do kalicha. Když jsem se pokrmu pro mne připraveného nedotýkal, tu jeden bratr z mnichů, které jsem s sebou přivedl, požil z nevědomosti toto jídlo a okamžitě na místě zemřel.

Další se už zdařilo: Abélard byl pozván na synodu jen proto, aby na základě předem zformulovaného rozsudku vhodil svou knihu do ohně, a pak byl nucen odejít do jiného kláštera s velmi tvrdými životními podmínkami. Uvažoval o útěku k muslimům, aby tam mohl žít po zaplacení daní v klidu a křesťansky uprostřed nepřátel Kristových.

Inocenc II. a synoda odsoudili Abélarda k „věčnému mlčení“!

Bernard z Clairveaux, mystik, proslulý hlasatel II. křižácké výpravy: „Abélard je Antikrist a Satan, jeho knihy jsou naplněny jedem.“

Jan ze Salisbury (žák Abélardův): Pro takové scholastiky je neřešitelná otázka, zda svini na trh vede ruka člověka nebo provaz, který tato ruka drží.

(Wittginstein by o tom napsal filosofické pojednání!)


Ten, kdo čte posvátné texty, ale ničemu z nich nerozumí, je podoben oslu s lyrou, který se domnívá, že z ní vyloudí ladné zvuky bez jakékoliv předběžné přípravy.

Cílem všech věd je etika!

Není zapotřebí zlatého klíče tam, kde není co otvírat.

Milují mnoho slov, ale opovrhují podstatou důkazu.

Židé potřebují zázraky, zatímco Řekové hledají moudrost.

Je podivné, že zatímco s průběhem věků a s postupem času narůstají vědomosti o všech ostatních věcech, ve víře není žádný pokrok. Mladíci i starci, prosťáčci i vzdělanci tvrdí, že o víře smýšlejí stejně, a za nejpevnějšího ve víře je považován ten, kdo se neodchyluje od společného mínění společného většině.

Scholastika? Skvělá, avšak čistě vnější slovesná forma s nicotným obsahem.

Ustavičně učí tomu, čemu sami nerozumějí.

Abélard o svém učiteli Anselmu z Laonu: Kdokoliv k němu přistoupil, aby s ním pojednával o nějaké otázce, ještě ve větší nejistotě odcházel. Byl obdivuhodný v očích těch, kdo jej poslouchali, nicotný se jevil těm, kteří se jej na něco tázali. Měl obdivuhodnou výmluvnost, ale po rozumu byl prázdný. Když zapálil oheň, naplnil svůj dům kouřem, ale neprosvětlil jej světlem. Jeho strom se zdál všem, kdo se dívali z dálky, plný listí, ale těm, kdo se přiblížili a pečlivěji se podívali, se jevil neplodný. Když jsem k tomu stromu přistoupil, abych z něj sebral plod, zjistil jsem, že je to neplodný fíkovník, podobný tomu, jemuž zlořečil Pán.

Jsme zpravidla mezi posledními, kdož se dovědí o špatnostech svého domu a nepravostech dětí a manželek, zatímco sousedi si o tom už prozpěvují.

Jednou pak, když chtěl Sokrates odporovat bouři nadávek, které Xantipa na něj chrlila z horního patra, ucítil, že ho polila smrdutou vodou. Neodpověděl, obrátiv hlavu, nic více než: „Věděl jsem, že po této bouřce bude následovat déšť.“

Augustin o Trojici: „Kdo by věřil, že by Bůh mohl z vlastní moci sebe sama zplodit, bloudí tím více, že tomu tak není, ani pokud jde o Boha, ani pokud jde o jakékoliv stvoření duchovní nebo tělesné, není totiž vůbec žádná věc, která by se sama zplodila.“

Otec je sám sobě vlastním synem.

Jeroným proti Jovinianovi: Pomocí pěti smyslů jakoby pomocí jakýchsi oken je upraven přístup neřestí k duši. Sídlo a hrad mysli nemohou být dobyty, nevřítí-li se tam nepřátelské vojsko branami. Jestliže je svoboda duše jata okny očí a těší se jakýmisi hrami, atletickými zápasy, pohyblivostí kejklířů, vnadami žen, nádherou šperků, oděvů a ostatními věcmi tohoto druhu, pak se naplní ono prorocké: „Smrt vstoupila k nám našimi okny.“ Když pak těmito branami vnikly do hradu naší mysli jakési klíny zmatků, kam se poděje svoboda, kde bude její statečnost, kde rozjímání o Bohu? Zvláště když si obrazotvornost maluje minulé rozkoše a duše vzpomíná s potěšením na to, co prožila a touží, aby si zas opatřila nové.

Není nic nesnesitelnějšího nežli bohatá žena.

Heloisa cituje Kazatele: Prohlížel jsem svým duchem všechny věci a shledal jsem ženu horší nežli smrt. Ona je smyčka lovců a léčkou je její srdce. Její ruce jsou pouta. Kdo se líbí Bohu, utíká před ní. Kdo pak je hříšník, je jí polapen. (Pak ještě: Již první žena v Ráji svedla muže. Šalamouna zbavila rozumu žena.)

Abélard: Neboť ženy způsobují, že i mudrci se stávají odpadlíky.

Ezechiel: Běda vám, kteří děláte polštáře pod lokty a podušky pod hlavy celého pokolení, abyste zničili duše!

Šalamoun: Slova moudrých jsou jako hroty a hřeby hluboce zaražené, které nedovedou bolesti mírnit, nýbrž trhají hluboké rány.

Nemají u Boha žádnou cenu činy zavržených, i když jsou stejné jako činy vyvolených.

Mojžíš pojal Etiopanku: Jsem černá, ale krásná, dcery jeruzalémské, proto mne miloval král a uvedl mne do své komnaty. Nehleďte na mne, že jsem tmavá, protože mi slunce dalo tuto barvu.

Jeroným píše Eustochii: Přirozeností jsme sváděni ke zlu. Nasloucháme rádi slovům svých pochlebníků, a kdykoliv odpovídáme, že jsme chvály nehodni, pokrývá se naše tvář silně ruměncem. Přesto však se duše z chvály silně utěšuje. Galatea chtěla svých tužeb dosáhnout útěkem a předstíraným odmítáním k sobě milence tím více vábila. A utíkala do křovin, ale přála si, aby ji předtím zahlédl. Dřív nežli se ukryla, přála si, aby ji bylo vidět prchat, aby právě útěkem, kterým zdánlivě odmítá laskání mládence, si ho tím více získala. Tak je tomu i s chválou lidí: zdánlivě před ní utíkáme, ale druhé tím víc povzbuzujeme, aby nás chválili. Zatímco se tváříme, že chceme zůstat v ústraní, aby nikdo na nás nenašel, co by pochválil, tím více chvály očekáváme. Líčenou skromností se pak budeme zdát tím více chvályhodnými. Hledáš slávu prchajíc před ní.


Abélard a Heloisa - Historia calamitatum

Historie utrpení, útěšný dopis příteli. Na tuto Historii zareagovala Heloisa a napsala Abélardovi dopis. Celkem je zachováno osm dopisů, poslední tři dopisy jsou věnovány pouze věroučným otázkám, milostné téma je opuštěno, což je dosti nepochopitelné.

Dvacetiletou Heloisu poznal kolem roku 1116, tedy bylo mu 37 let. Heloisa ho přežila o více než dvacet let, zemřela v roce 1164.

Ignác Fessler: Kultivovaná dáma na prahu třicítky by nemohla sepsat tak afektované a otevřené listy s iritujícími pasážemi. Tato korespondence musí být nutně zfalšovaná! (I kdyby byla přece jen zfalšovaná, dnešní literáti jsou oproti tomu tááákhle malilinkatí!)


A tak majíce otevřené knihy, vedli jsme daleko více rozhovorů o lásce nežli o učení, daleko více bylo polibků nežli pouček, častěji se ruce vztahovaly k ňadrům než ke knihám, častěji oči zrcadlily lásku, nežli by byly směřovaly k Písmu a četbě. A abychom byli méně v podezření, častěji jsem ji bil z lásky, nikoliv z hněvu, což přesahovalo lahodu všech mastí.

Žádný stupeň lásky nebyl zábranou naší náruživosti a co mohla láska vymyslet nezvyklého, to nám bylo přidáno. Čím méně jsme byli v oněch radostech zkušení, tím vášnivěji jsme se jim oddávali a tím méně jsme se jich mohli nasytit. Čím více mne tato vášeň zaměstnávala, tím méně jsem se mohl věnovat filosofii a pracovat ve školách. Bylo mi nesmírně odporné chodit do škol a tam setrvávat; bylo to stejně obtížné, když jsem noční bdění věnoval lásce a denní čas studiu.

Heloisa píše: A tak také ony rozkoše milování, kterým jsme se vzájemně oddávali, byly mi tak sladké, že se mi nemohou znelíbit ani vymazat z paměti. A ať se kamkoliv obrátím, vždycky mi vyvstanou před očima a vyvolávají mé touhy. A nešetří mne svými iluzemi ani ve spánku. A při samotných slavnostech mší, kdy má být modlitba nejčistší, uchvacují zcela ubohou duši nestoudné přeludy oněch rozkoší, že jsem oddána více oněm hanebnostem nežli modlitbě a místo abych lkala nad spáchanými hříchy, vzdychám spíše nad ztracenou rozkoší. A není to jen to, co jsme dělali, nýbrž i místa a chvíle, které byly svědky našich radostí, které se tak vetkly do mého ducha, že tam s tebou znovu všechno prožívám a ani ve spánku nemám od toho pokoj. A nejednou se i v samotných pohybech těla prozrazují úvahy mé duše a někdy i nechtěná slova mi unikají. Jak nešťastný jsem já člověk! Kdo mne vysvobodí z těla, které je již mrtvé? Toho tebe, nejdražší, milost boží ušetřila a od těchto podnětů tě jedinou ranou těla vyléčila a v mnohém na duši uzdravila. (Abélard byl násilím zbaven mužství!)

U mne však jsou takové podněty tělesné vášně, takový žár mladistvého věku, taková zkušenost v nejlíbeznějších rozkoších, které mocně mne rozpalují, že čím více mne svými útoky tísní, tím slabší je má přirozená povaha, na niž útočí. Prohlašují mne za čistou, kdož nevědí, že jsem pokrytcem. Čistotu těla vydávají za ctnost, ale ctnost není věcí těla, nýbrž ducha.

V každém pak stavu svého života jsem se více bála, abych neurazila tebe nežli Boha. Snažila jsem se, abych se více líbila tobě nežli jemu. Tvůj rozkaz mne přiměl k tomu, abych přijala roucho řeholnice, nikoli láska k Bohu.

Vše, cos mi kdy nařídil, jsem vyplnila. A poněvadž jsem tě nemohla v ničem urazit, poddávala jsem se tvým rozkazům tak, že bych se byla pro ně raději zničila. Má láska se proměnila v takové šílenství, že čehokoliv se jí zachtělo, to obětovala bez jakékoliv naděje na opětovné získání. Jsi jediným vládcem jak mého těla, tak i mého ducha. Nic jiného jsem nikdy (Bůh to ví) u tebe nehledala nežli tebe, čistě tebe jsem žádala, a nic tvého. Nečekala jsem na manželské smlouvy ani na nějaká věna, ani konečně na své rozkoše nebo žádosti; snažila jsem se vyplnit (jak jsi sám poznal) jen tvé.

Anebo, jestliže tě to neurazí, souložnice nebo děvčete pro radost. Dávala jsem přednost lásce před manželstvím a svobodě před jeho pouty. Dovolávám se Boha jako svědka, že i kdyby mne byl Augustus, vládnoucí celému světu, býval poctil nabídkou manželství a pověřil mne, abych navěky vládla celému světu, že by se mi bývalo zdálo dražším a důstojnějším, abych byla nazývána tvou milostnicí nežli jeho císařovnou.

A cituje z Románu o růži: I kdyby římský císař/ kterému každý podřízen být musí/ mne přál by si svou paní zvát/ a vládkyní světa učinit/ přece bych chtěla/ a Bůh nechť je mi svědkem/ raději tvou děvkou nazývána být/ než korunovanou císařovnou.

Abélard Heloise: Pamatuješ se, když jsme uzavřeli sňatek a byla jsi svěřena řeholnicím kláštera v Argenteuil, jak jsem tobě jednoho dne tajně přišel na návštěvu, a protože jsem byl k tobě jat nezkrotnou touhou a neměli jsme jiného místa, zhřešili jsme v koutě onoho refektáře, v němž jsme se jinak zdržovali. Ty víš, jaký to byl nestoudný čin v tak úctyhodném místě zasvěceném nejsvětější Panně. A vzpomínáš si na dřívější smilstva a nestoudné nemravnosti, které předcházely náš sňatek? Ty víš, k jakým ohavnostem nutila má nezřízená vášeň naše těla. Ani ve dnech utrpení Páně nebo jakýchkoliv památných chvílích mne nezdržel ohled na vlastní čest nebo úctu k Bohu, abych se vzdal oněch neřestí. Ba dokonce když jsi nechtěla a když jsouc od přírody slabší ses ze všech sil bránila a mne odrazovala, donucoval jsem tě k souhlasu mrskáním. Neboť jsem k tobě byl vázán takovým žárem vášnivosti, že ony bědné a nejnestoudnější vášně, které bych se nyní ani neodvažoval pojmenovat, jsem kladl nad Boha i nad sebe sama. Byl jsem zkrácen na oné části těla, v níž spočívá království chlípnosti a jež je příčinou oněch chtíčů. Správně byl odstraněn úd, který mne stahoval k hříchu, a vykoupil jsem tak utrpením, co on zavinil trestuhodnými radovánkami. Tak jsem byl vytržen z bahna oněch nečistot, do nichž jsem byl zcela pohroužen, a očištěn jak na duši, tak na těle.

Když mne tedy boží milosrdenství zbavilo mrzkého údu, jejž vzhledem k míře jím páchaných hanebností je vůbec stydno pojmenovat a jehož název není ani snesitelné vyslovit, zdaž to nebylo spíše obdarování než oloupení, neboť pro zachování čistoty oddálilo ode mne špínu a neřesti? I apoštol Pavel žádal prý o to Pána, nebyl však vyslyšen. Příkladem je tady onen filosof křesťanů Órigenés, který neváhal na sebe vložit ruku, aby v sobě utlumil onen žár vášně. A považoval za blažené doslova jen ty, kdož „sami sebe pro království boží vykastrovali“. Ale Órigenés přivolal na sebe obvinění z vraždy, když na sebe vztáhl ruku. Na mě bylo toto vykonáno jiným. Vyhnul jsem se hříchu, nespáchal jsem hřích.

Začervenej se, jestliže máš ještě zalíbení ve vzpomínce na nestoudné ohavnosti, které jsme páchali. Přijmi proto, sestro, to, co se nám přihodilo jako milosrdenství.