Řada významných udalostí s velkou odezvou v Rusku se v poslední době týkala tématu dětí.
První údalosti tohoto typu se stalo přijetí takzvaného zákona Dimy Jakovleva. Protože se o něm všude hodně psalo, zmíním jen stručně, o co jde. Před rokem byl ve Spojených státech přijat tzv. Magnického zákon, podle kterému je ruským státním činitelům z přiloženého seznamu, údajně vinným smrtí Sergeje Magnického, který zemřel ve vězení, záakázán vstup na americké území. Také jejich majetek na území Spojených států může být zabaven.
V ruských provládních kruzích byl tento zákon tvrdě kritizován. Vedle běžné emocionální reakce typu "Nepleťte se do našich záležitostí, raději se podívejte na své Guantanámo", zazněl i solidnější argument: "Suverénní stát má určitě právo zabránit komukoli ve vstupu na své území bez vysvětlení důvodu, není tedy potřeba na to psát zvláštní zákon. Zabavit však něčí soukromý majetek (obzvláště pokud ten někdo je zahraniční občan) bez příslušného soudního rozhodnutí je hrubé porušení mezinárodního práva."
V ruské Dumě tedy okamžitě připravili naprosto symetrický odvetný zákon. Ruští poslanci si však brzy uvědomili, že ruští státní činitelé mají o hodně více majetku v USA, než ti američtí v Rusku. Rozhodli se proto udeřit na údajně větší slabiny Američanů. Návrh zákona doplnili okamžitým zákazem adopce ruských dětí americkými občany s odkazem na několik případů smrti adoptovaných ruských dětí v Americe z nedbalosti či následkem krutého zacházení. Tímto způsobem, jako odveta za "Magnického zákon", vznikl "zákon Dimy Jakovleva" pojmenovaný podle dvouletého chlapce, které zemřel poté, co ho jeho nevlastní američtí rodiče zapomněli zamčeného v autě.
Tento zákon totálně rozdělil ruskou společnost - vládu, opozici, dokonce i církev. Pro se vyjádřili např. radikální levicový opozičník Eduard Limonov, známá feministka Marie Arbatova, ombudsman dětí Pavel Astachov i jeden z vedoucích církevních činitelů, otec Vsevolod Čaplin. Naopak proti se vyjádřilo několik ministrů a jiný představitel církevního patriarchátu Vladimír Legojda. Podle sociologických agentur zákon podpořilo celkem 50 až 76 procent obyvatelstva.
Argument odpůrců zákona je zřejmý - neplést osudy dětí do politiky. Američané adoptují i nemocné děti, kterým se Rusové vyhýbají. (Přestože postižených dětí je jen asi 5 % z celkového množství Američany adoptovaných dětí, jedná se o stovky dětí, byla by škoda překážet z politických důvodů byť jen jediné adopci.)
Existuje ještě jeden argument, který se pochopitelně neuvádí v solidních médiích ani projevech opozičních lídrů, ale na blozích je otevřeně ventilován: Velká část liberální opozice (či lidí, kteří se k ní počítají), považuje Rusko za definitivně zkažené, a proto dostat odsud kohokoliv je podle nich bezpodmínečně dobrý skutek.
Hlavní argumenty příznivců zákona jsou tyto:
1) Formální, tedy že s našimi dětmi v Americe občas špatně zacházejí (nedávno se zase psalo o Američance, která umlátila k smrti tříletého adoptovaného ruského chlapce), je spíše pro vysokou politiku - nikdo vážně nepopírá, že v Rusku se dějou i horší věci.
2) "Vlastenecký" - proč vůbec musíme dávat "naše" děti nějakým cizincům?! Jak řekl jeden z vůdců opozice Eduard Limonov: „Děti mají pravo na vlast“. Navíc demografická situace v Rusku je dost špatná a z tohoto hlediska je každý člověk cenný (což se ovšem často nepřipomíná v jiných případech).
3) A konečně praktický argument, který uvádí zejména spisovatelka Marija Arbatovová (Мари́я Ива́новна Арба́това): Kolem adopce existuje spousta korupce, kterou bychom neměli podporovat. De facto jde o obchod s dětmi. Američané jsou ochotní zaplatit za adopce desítky tisíc dolarů (prostřednickým firmám, dětským domovům, jejich administrativě apod.), přitom ruští zájemci o adopce mají dostávat děti zdarma. Není tedy nutné studovat Adama Smithe nebo Karla Marxe, abychom pochopili, že kde je poptávka, bude i nabídka. Proto také ruští zájemci bývaji odmítáni pod různými vykonstruovanými záminkami. Spoustu výčitek veřejnosti navíc vyvolávají rozhodnutí příslušných soudů, jež jsou častá zejména v posledních letech, nedůvěru vyvolává mnoho případů odnětí dětí u celkem normálních rodičů (ještě o tom bude řeč dále). Když se věci dají dohromady, může to vypadat i tak, že sociálka bere děti normálním rodinám, aby je pak mohla prodat do zahraničí.
Vášně kolem tohoto konfliktu dosáhly nečekaně vysoké úrovně. Demonstrace proti zákonu, která prošla pod sloganem „Průvod proti padouchům“, se v Moskvě zúčastnilo celkem slušné množství lidi – podle hodnověrných odhadů jich bylo kolem 25 000. Protestující nesli obrázy zastupců, kteří hlasovali pro zákon, a na konci průvodu je hodili do popelnic (všichni přiznivci zákona podle tím podle nich automaticky patřili do kategorie „padouchů“).
Zákon byl nakonec přijat všemi parlamentími strany včetně opozičních – proti bylo jen nekolík poslanců - také ze všech stran včetně strany vladní. Což samo o sobe vytvořilo zajimavou situaci, kterou jeden komentator popsal takto: "V Rusku je teď jedna vládní strana – parlament. A parlamentní opozice se tím pádem automaticky stala opozicí neparlamentní – tím že zatřídila mezi „padouchy“ i poslance, které před tím zvolila." (V posledních volbach dostala vládní strana "Jednotné Rusko" jen polovinu křesel)
Dálším tahem války o děti se stala demonstrace proti opatrovnickému soudnictví, které se zúčastnilo docela slušné množství lidi – kolem 15 000 – a na které bylo založeno hnutí „Celoruský rodičovský odboj“. System zákonů a institucí, kterému Rusove obvykle říkají „juvenální justice“ (což není úplně přesné) už delší dobu vyvolává v Rusku protesty veřejnosti, převážně mezi veřícími. Jeden populární kněz napůl žertem a napůl vážně svým farníkům doporučil, aby měli doma pistoli pro případ, že si pro jejich děti přijde sociálka.
Vládní činitelé těmto protestům doposud čelili tím, že se se zachmuřenou tváří odvolávali na mezinárodní závazky. O to větším překvapením bylo, že tentokrát na demonstraci vystoupil staronový prezident Putin a řekl to, co přítomní chtěli slyšet - že některé kroky opatrovnické justice neodpovídají národní tradici a že stát musí zasahovat do rodinných vztahů jen v extrémních případech a velmi opatrně.
Hlavním terčem protestů proti "juvenální justici" je volnost, se kterou může sociálka zasahovat do rodinných záležitostí, a zejména snadnost, s níž mohou její pracovníci brát děti rodičů a dávat je do dětských domovů či k adopci. Nikdo nepopírá, že existují naprosto hrozní rodiče, jimž je nezbytně nutné odepřít rodičovská práva, to se dělalo i dřív. Hlavní protesty vyvolávají případ, kdy se berou děti z celkem normálních rodin, zejména z následujících důvodů:
- Chudoba, jejímž následkem někteří rodiče nejsou schopni splnit některé z formálních požadavků sociálních služeb. Když budeme důslední, přijdeme na to, že dojička, která bydlí v dřevěné chalupě se studnou, pecí a kadibudkou (tak dosud bydlí většina ruského venkova) a celodenně dře na farmě, prostě nesmí mít děti, protože se u ní jistě najde něco, co bude v rozporu s evropskými normami. O sibiřských domorodých chovatelích sobů ani nemluvě.
- Přísnost výchovy. Drtivá většina ruských rodičů, především těch odpovědnějších, zbožnějších či vzdělanějších, má nějakou svoji představu o výchově a obvykle s různou mírou přísnosti nutí děti tuto představu plnit - chodit do kostela, do hudební výchovy, věnovat se sportu, umění, připravovat se na vysokou školu, nestýkat se se špatnou společností apod. To může být ze současného pohledu často považováno za porušování práv dítěte (například na blbnutí u počítače místo psaní domácích úkolů) a může se stát důvodem k jeho odnětí. Pro zajímavost - toto je velmi častý případ u ruských rodin v Izraeli, kde zákon dovoluje dětem téměř všechno možné.
- Náboženství. Věřící rodiče se obvykle snaží zabránit dětem ve styku s tím, co považují za zkázu naší postkřesťanské doby - počítačovými hrami, některými televizními programy - což se také může znelíbit sociálce.
- Odpor ke státní byrokracii. Mnoho lidí obecně štve samotná skutečnost, že je nějací byrokrati mají poučovat, co mají dělat s vlastními dětmi (navíc existuje možná nesprávná představa, že na sociálce pracují obvykle ženy přes 40 s neúspěšným rodinným životem, které může hnát elementární závist vůči úspěšným rodinám).
Je zajímavé, že i když zákaz zahraničních adopcí vyvolal vášnivé protesty podstatné části obyvatelstva, žádná větší skupina se nepostavila na obranu "juvenální justice" - kromě běžného drobného bzučení, které u části opozice vyvolává jakákoli iniciativa Putina a jeho příznivců, se žádné akce na její podporu nekonaly. Pravděpodobně se jedná o jeden z mála bodů, na němž panuje celonárodní konsensus. Nedůvěra konzervativců vůči státní byrokracii jako taková je totiž spojena s nedůvěrou vůči Západu (opatrovnický systém vyplývá ze závazků Ruska k Evropě) a souzní s nedůvěrou liberálů vůči ruskému státu.
Tady je asi na místě řici par slov o rozdílech ruského, evropského a amerického vnímaní etatismu. V Evropě, alespoň té kontinentální, pokud to správně chápu, je etatismus jistým konsensem - lidé věří, že "správný" stát (a evropské státy z mého pohledu takové jsou nebo reálně mohou být) přináší společnosti dobro, a proto čím více věcí stát kontroluje, tím je lépe.
Ve Spojených státech podobně smýšlí intelektuálové z pobřežních velkoměst - voliči Demokratů. Pravicoví konzervativci (zejména ti militantní a členové Tea Party) nesnášejí stát jako takový, ať už je jakýkoli, a usilují o zmenšení jeho vlivu na minimum.
V Rusku je složitější situace. Rusové jsou ve své většině etatisty v tom smyslu, že cítí potřebu být součástí něčeho velikého a vznešeného (podle průzkumů lidé považují za největší zásluhu Putina "obnovu státní moci a autority"). Záleží jim také na platbách od státu, penzích apod. Současně však ti samí lidé nemají žádné iluze o státní byrokracii, a proto jsou zásadně proti tomu, aby se stát pletl do jejich věcí.
Z tohoto hlediska je situace kolem opatrovnického systému hezkou ukázkou toho, jak snaha západních idealistů "poevropštit" Rusko přináší přesně opačné výsledky. Formální požadavek na přijetí západních standardů práv dítěte vychází z víry, že "hodný stát" svým zásahem "učiní dobro". Ve vysoce zkorumpované společnosti však jakékoliv rozšíření pravomoci státní byrokracie obvykle způsobuje více zla než dobra a přináší normálním lidem jen další nesnáze a potřebu dávat další úplatky, což v Rusku velmi dobře chápou téměř všichni.
Na závěr chci říci jen pár obecných úvah, které se nevztahují jen na Rusko.
Děti se nerodí na poli, ani je nepřinášejí čápi. Lidé obvykle mají děti proto, že jim na tom dost záleží, a proto do nich hodně investují - zdraví, nervy, čas, peníze.
A proč píšu takovou banalitu? Protože mám dojem, že autoři zákonodárství o právech dětí věří v čápy. Takže, když si nějaký opilý čáp spletl adresu, proč tu chybu hned nenapravit? Tento závěr plyne z deklarované zásady, že práva dětí jsou výše než práva rodičů, a jejího praktického používání. Z toho plyne utrpení rodičů, jimž vzali "jejich jediný poklad" (jak mi řekla jedna Francouzka - Francouzi s tím mají také dost špatných zkušeností). Presumpce neviny, nedotknutelnost soukromí a další práva, která se v jiných případech považují za samořejmost, tady neplatí. Když budeme důslední, pak z přednosti práv dětí plyne, že k tomu, abychom vzali dítě nějaké vesničance z Rjazaňské oblasti a předali je Rockefellerovi, pokud by o ně měl zájem, není nutné hledat žádnou záminku - je jasné, že Rockefeller může tomu dítěti zabezpečit nesrovnatelně lepší materiální podmínky. Pokud by zmíněná rjazaňská venkovanka své dítě Rockefellerovi prodala, bylo by to považováno za úplnou hrůzu, když však u ní vezme dítě sociálka a pak je prodá tomu samému Rockefellerovi (oficiálně se to bude pochopitelně jmenovat úhrada bůhvíčeho bůhvíjakým prostředníkům) ...tak to bude vítězství Dobra!
A tady je na místě zásadní otázka: Je výchova dětí soukromou nebo veřejnou záležitostí? Pokud soukromou, jak se vždy předpokládalo, pak je jakýkoli státní zásah, o nějž rodina nežádá, přípustný jen ve zjevně kriminálních případech. Z tohoto hlediska je odnětí dětí pro každé normální rodiče, které je mají rádi, trestem. A trest předpokládá zločin řádně dokázaný u soudu a jeho přiměřenost mu musí odpovídat. Stálo by za to jednou provést sociologický průzkum, k jakému trestu - k jaké výši pokuty či době vězení - by lidé přirovnali odnětí dětí.
Pokud je ale výchova věcí veřejnou, pak stát může nahradit horšího "správce jeho dítěte" lepším. V tom případě je však nutné uznat, že každý, kdo vychovává dítě, ať už své či cizí, vykonává veřejně prospěšnou práci a musí být za ni řádně odměňován po celou dobu jejího výkonu (včetně těhotenství a porodu). A vychovatel také v tomto případě nemá žádné formální závazky vůči dětem, které mu vzali, stejně jako lékař či učitel nemá žádné formální závazky vůči svým bývalým pacientům či žákům.
Jako nábožensky zaměřený konzervativec jsem pochopitelně pro tu první variantu. Ta druhá by však jistě byla poctivější než ta současná, kdy někdo může zasvětit svůj život dítětí, které mu pak vezmou a dají někomu jinému, což velmi připomíná loupež.