Žijeme v systému, který je schopen manipulovat lidmi víc, než kterýkoli jiný systém v minulosti. Parlamentní metody jsou za těchto okolností jen nesmyslnou vitrínou na udržování ideologické iluze, že existuje účinná lidová kontrola tvorby státní politiky.
Ve skutečnosti jde o politiku prosazování soukromých ekonomických zájmů a stát plní v tomto procesu především tři imanentní funkce, které jsou podle neomarxisty Jamese O’Connora odvozené od požadavků výrobního procesu:
- udržování pořádku
- podpora akumulace kapitálu
- utváření zdání legitimity1
Vlády moderních států nereprezentují všeobecné zájmy veřejnosti, ale z větší části jen zájmy konkrétních podnikatelských skupin. Reálná demokratická vláda není záležitostí většiny, ale záležitostí ekonomických a sociálních elit. Základní způsob, jak ve veřejné sféře plnit soukromé zájmy a zároveň vzbuzovat zdání legitimity, je přitom zakrývat skutečné záměry ideologickým nánosem.
1. Formální podoba dnešního liberalismu
Politické teorie (neo)liberálních autorů nás konfrontují s nevyhnutelným požadavkem – zabezpečit každému jednotlivci co nejširší míru svobody myšlení. Ale liberální teorie podle levicových kritiků tento požadavek nastoluje jen formálně a v podstatě farizejsky. Praxe totiž potvrzuje, že lidé v liberálně-demokratických západních režimech prostor na svobodné a kritické myšlení nemají. Dokonce sama existence moderní demokracie závisí na dostatečné míře manipulace lidským vědomím, a to v podobě každodenního podsouvání základních kapitalistických dogmat do myslí jednotlivých občanů.
Informace, které lidé po celém světě každodenně vstřebávají, formují jejich pohled na svět a určují jejich aspirace, sny, touhy a identity. Tento svět informací ovládly velké kapitalistické korporace a až na pár výjimek je možné hovořit o monopolu kapitalistického myšlení v mediální sféře. Lidé jsou proto každý den konfrontováni přesně s takovými informacemi, jaké jim selektují a vnucují vládnoucí síly ekonomického liberalismu.
2. Život ve znamení indoktrinace
Naoko svobodné myšlení denně podléhá tvrdé indoktrinaci. Jde o rozsáhlou manipulaci společenského vědomí, a to pomocí všech dostupných společenských institucí. Politický systém funguje díky základním axiómům, které se lidem podsouvají už od jejich útlého věku. Zatímco v dětství sehrává úlohu indoktrinátora zejména rodina, s přibývajícími roky se jedinec zamotává do pavučin informační manipulace, o kterou se starají především masmédia, jejichž funkce je po marginalizaci rodiny a náboženství v moderní společnosti pro zachování systému klíčová.
Jejich úlohou je indoktrinovat a ohlupovat veřejnost, nenápadně vnášet kapitalistický hodnotový žebříček do společenského vědomí, odklánět pozornost veřejnosti od vážných témat a produkovat poslušnost a apatii. Jde o proces mocensky kontrolované socializace, který vytváří takové lidi, jaké kapitalistický systém pro své fungování potřebuje. Z mašinérie indoktrinace není v podstatě úniku a systém na každém kroku upevňuje svou nadvládu nad lidským myšlením. Přitom ale nejde o žádnou konspiraci. Manipulace se nedomlouvá na tajných dohodách v zakouřených místnostech, ale vyplývá jednoduše z faktu, že mnozí z těch, co nezávisle na sobě rozhodují, vycházejí ze stejného světonázoru, ze stejných hodnot a sledují stejný cíl – zisk pro vlastní mateřské korporace. Důvod manipulace je systémový, nejde o náhodu.
3. Funkce mediálního matrixu
Média každodenně informují o nevyhnutelnosti trhu, podsouvají nám teze o egoismu jako lidské přirozenosti či „pravdy“ o tom, že jedině bohatství, kariéra a konzum mohou lidi učinit šťastnými. Přes všechny absurdnosti, nemorálnosti a negativní důsledky kapitalistického systému nás masmédia neustále ubezpečují o tom, že jedině tento systém si může i navzdory svým excesům udržet funkčnost, protože je údajně postavený na lidské přirozenosti a racionalitě. Moc se drží díky tomu, že lidem podsouvá falešné vědomí reality. Slovenský politolog Ľuboš Blaha (* 1979) si pro objasnění současné situace vypomáhá obrazem z filmu Matrix.2
Jakékoli myšlení je pro udržení systému nebezpečné. V informační době je pro elity nejdůležitější odvrátit pozornost mas od skutečných problémů a ohlupovat je zábavním průmyslem. Samozřejmě elity potřebují lidi schopné technicky myslet, ale lidé mají rozum používat jen instrumentálně, nikoli hodnotově. Nemají se zamýšlet nad podstatou, jen nad řešením technických problémů. Nemají spekulovat o absurditě systému, jen efektivně řešit každodenní situace. Nejvyšším společenským cílem se stala prázdná racionalita a bezobsažná efektivita. Lidé se přeměnili na jakési roboty, disciplinované masy konzumentů, jejichž základním cílem je optimálně fungovat, přizpůsobit se, chovat se tržně, flexibilně, účelově a oportunisticky. Média jsou jen užitečné nástroje, jak tohoto cíle dosáhnout.
4. Matrix a simulákrum
Média samozřejmě nemanipulují lidmi 24 hodin denně, v každém příspěvku a v každé zprávě. Média musí nabízet v zásadě realistický obraz světa a manipulace musí být nenápadná. Navenek se může zdát, že současná liberální masmédia jsou dostatečně kritická, vždyť přece poskytují vytrvalou kritiku společenských nešvarů. Tím se vzbuzuje dojem, že společenský systém je kritizovaný a stále se pracuje na jeho zlepšení. Média jsou představována jako neúnavný obránce pravdy, spravedlnosti a demokracie. Navenek kritická média mají vytvořit iluzi, že systém je otevřený a svobodný. Jak říká Ľ. Blaha,Média však nejsou dobročinné instituce, jejichž cílem je chránit demokracii a udržovat lidi informovanými, či věrně odrážet a prezentovat svět takový, jaký je. Média je třeba chápat především jako komerční subjekty, které usilují o zisk. Aby co nejvíc bohatla, potřebují prodávat co nejvíc reklamního prostoru. Aby ho mohla prodávat co nejdráž, potřebují hodně konzumentů, kteří čtou nebo se dívají na jejich produkty. Obraz světa, který média nabízejí, proto reprezentuje úzké zájmy a hodnoty vlastníků těchto médií a odběratelů jejich reklamních služeb, tedy těch nejbohatších složek společnosti.
5. Neomarxistická kritika. Antonio Gramsci
Otázka role médií v moderní kapitalistické společnosti se stala rovněž velice důležitým tématem neomarxistických analýz. V neomarxismu jako celku je na rozdíl od klasického marxismu pozorovatelný posun od ekonomických otázek k otázkám kultury. Pro neomarxisty začalo být prioritní především zkoumání tzv. nadstaveb, což je vzhledem k hlavním tezím historického materialismu mírně paradoxní.
Prvním, kdo provedl tento přesun důrazu, byl italský komunista Antonio Gramsci (1891-1937). Gramsci rozvolnil vztah mezi sférou produkce a politiky a mluvil o tom, že žádná třída se nestane vládnoucí, dokud nezíská intelektuální hegemonii, kterou vytvářejí „organičtí“ intelektuálové. Gramsci si uvědomil, že moc kapitalistů nad dělníky v továrně i mimo ní nestojí jen na hrozbě a použití fyzického donucení, ale naopak – na kulturní hegemonii nad jeho duší. Mnohem důležitější než technický a zastrašovací potenciál donucovacích prostředků, které má vládnoucí třída k dispozici, je její schopnost produkovat žádoucí chování prostřednictvím komunikace; hegemonie buržoazie není založená na donucení, ale na utváření konsenzu.
Vládnoucí intelektuální a kulturní síly tvoří podle Gramsciho formu hegemonie čili nadvlády idejí a kulturních forem, které navozují souhlas s vládou vedoucích skupin společnosti. Produkce technických prostředků násilí nic nezmůže, pokud není doplněná produkcí poslušných lidí. Gramsci zdůrazňuje zejména školu, církev a tisk, které jsou dle něho dominantními nástroji ideologické legitimizace stávajících institucí.
Mediální manipulace z pohledu neomarxismu (II.)
Mediální manipulace z pohledu neomarxismu (III.)