V první části úvah o daňovém systému nazvaném Vědomě placené daně a skryté výpalné (I. část) jsme analyzovali na příkladech systém skrytého penězovodu, který skrze bankovní socialismus skrytě připravuje lidi o peníze. Jeho ideologičtí trubači jsou tzv. "liberální ekonomové", kteří dnes například ovládají pražskou VŠE. Jak v praxi funguje bankovní socialismus dnes?
1. Bankovní socialismus přerozděluje zisk od pilných občanů k ekonomickým příživníkům
Tento fakt zatím nenapadl žádný český finanční analytik. Skrytý převod národního bohatství se uskutečňuje přes zvláštní formu skryté majetkové daně. Je to daň, kterou platí pilní a pracovití těm, kteří nemusejí pracovat. Nemyslím tím ovšem Romy, důchodce, děti atd. Ti často nemají žádný finanční majetek a žádný příjem ze zaměstnání, takže dostávají v rámci přerozdělování pomoc od těch, kteří práci mají. A ti by měli přestat s xenofobní nenávistí ke všem těmto skupinám a obrátit svou frustraci jiným směrem, protože jinak na ně také brzy dojde. O počtu sebevražd pilných a pracovitých v Evropě jsme nedávno informovali. Viz článek Vlna sebevražd v EU jako důsledek neoliberalimu.
Představte si, že vám zůstane z onoho výše uvedeného platu po odvodu DPH a spotřebních daní, které státu zaplatíte ve svých nákupech, a to i z drahých léků, ještě nějakých 10 000 korun. Řekněme, že budeme v rodině dva živitelé s jedním dítětem, takže nám zůstane na pokrytí bydlení a živobytí 20 000 korun. V Německu spočítali, že průměrná rodina vydá na své živobytí 2500 euro měsíčně. Je vědecky dokázáno, že v cenách zboží a služeb je obsažen průměrně 40% podíl ve formě úroku. Takže kromě daní státu platí průměrná německá rodina 1000 euro na úrocích a česká rodina 8000 korun měsíčně. V ceně nájemního bydlení činí úroky až 77%. Má majitel bytu, který si na byt půjčil a pronajal ho a z nájmu splácel 30 let hypotéku, ještě právo chtít stále nájem obsahující výši úroků jako z hypotéky, kterou už mu předchozí nájemci dávno splatili? Bytový dům má životnost kolem 100 let. A navíc jdou ceny bydlení pořád nahoru.
2. Skrytý mechanismus přerozdělování běží skrze banky
Přesně takovému přerozdělovacímu mechanismu podléháme my všichni. Mohli bychom ho sice nazvat majetkovou daní, kterou platí ti, kteří nic nemají a živí se prací. A platí ji těm, kteří mají kapitál. Nebo si ten kapitál mohou vytisknout v rámci privilegia vyrábět peníze do počítače klávesnice a půjčovat ho za úrok. Je to takový Jánošík naruby, který provozují státy a americký FED.
Takže nebudeme nazývat tento odvod slovem "daň", jelikož jeho původcem je dnešní finanční podvodný a lichvářský finanční systém. Daně platíme a víme proč je platíme, i když s tím nemusíme souhlasit. Výpalné za dnešní lotrovský systém platíme skrytě: znehodnocováním společného bohatství, které neustále vytváříme. Vlastně platíme výpalné za to, že můžeme existovat.
Toto přerozdělování jmění od chudých k bohatým prostřednictvím úroku v cenách je největším tabu současného finančního systému. Způsobuje rozevírání ekonomických nůžek mezi stále chudší většinou a mezi stále bohatší úzkou skupinou vyvolených. A to si nemusíte půjčovat žádné peníze a mít nějaké dluhy. Jde o transfer peněz v důsledku chybně nastaveného finančního systému a samotného systému vytváření peněz (tzv. fiat money) soukromými bankami z ničeho. Podívejte se na toto video.
Pokud by měla rodina dostatečný majetek a uložila by si výhodně peníze na účet, musela by mít půl až jeden milion eur, aby těmito výnosy z úroků vyrovnala to, co na druhé straně musí v úrocích zaplatit, uvádí autoři Andreas Popp a Rico Albrecht v knize „Plán B“. Prezentaci knihy na videu máte zde a poslechněte si zejména druhou polovinu.
Pukud vás tuto téma zajímá více, podívejte se na náš starší článek Banky a virtuální peníze.
2. Komu bankovní socialismus pořádně sype
Jednomu procentu naskakuje obrovské jmění, devíti procentům obyvatel se vyrovnávají úroky z majetku a úroky, které platí ze své spotřeby. 90 % lidí ale naopak platí v cenách zboží a služeb ze svých pracovních příjmů onomu jednomu procentu vyvolených. Logicky je jasné, že čím víc platí, tím více chudne. A čím je člověk chudší, tím víc platí jako netto plátce do úrokového systému.
I proto je potřeba zamyslet se nad přerozdělováním evropských peněz. Projekty musí být předfinancovány bankovním úvěrem, než k dostatečně zkontrolovanému nositeli projektu doputují evropské peníze na účet. A na vlastní podíl si zase žadatelé o evropské fondy musí obvykle půjčit u bank a zadlužit se do budoucna.
Pro koho je toto přerozdělování asi darem z nebes? Podívejte se na následující prezentaci. První obrázek ukazuje, kolik skrytě platíme skrze úrokové financování na běžných komoditách jako je odvoz odpadu a pitná voda.
A nyní se podívejte na rozdíl mezi jedním procentem, neutrální desetinou a námi, doplácejícím zbytkem.
Z grafů jasně vyplývá nerovnoměrné rozložení mezi plátci a příjemci úroků.
3. Banka půjčuje peníze, které sama nemá
Dnes skoro nikdo nemusí mít vlastní kapitál, jako tomu bylo dříve. I velké banky mají obvykle jen kolem 8 % vlastního kapitálu. České banky skončily v zahraničních rukou a díky zavřeným očím politiků snadno vydělávaly. Tak se kapitalizovaly lépe a vykazují za rok 2012 skoro 11% podíl vlastního kapitálu na celkových pasívech.
Podnikatel podniká převážně s cizími zdroji. To znamená, že si půjčí peníze v bance a banka vytvoří úvěr vyťukáním do klávesnice. Tyto peníze sama nevlastní, a přesto za ně chce úrok. Ten podnikatel zakalkuluje do ceny výrobků a k tomu si připočítá ziskovou marži. Kdyby použil vlastní kapitál, bylo by pochopitelně v pořádku, že chce zisk: riskoval, je schopný, zaslouží si odměnu. Ale co banka, od níž podnikatel bere peníze?
4. Bankovní pyramida vypadá jak slupky cibule
Na vrcholu pyramidy bankovního socialismu ovládá svět podvodník a megalichvář, který drží pevně v ruce světovou bankovní centrální chobotnici. Jak už z hořkých zkušeností bankovní krize 2008/9 víme, tato chobotnice nemá se skutečně demokratickým státem nic společného. Pod touto špičkou se nalézají mainstreamová média, propagující ekonomy s jejich toxickými ekonomickými teoriemi, posluhovače megalichvářů dobře odměněnými na lukrativních postech, ať už ve Fedu, MMF, Deutsche Bundesbank, či Bance pro mezinárodní zúčtování a platební styk v Basileji, nebo odměněnými profesorskými tituly na vybraných univerzitách a funkcemi v různých think-tancích. Čtenář si libovolně doplní. Viz naše tematické číslo nazvané Zrada českých ekonomů (2013-16). V knize Plan B (Andreas Popp und Rico Albrecht) najdete toto schéma jako popis současného stavu (Ist-Zustand).
A třetí vrstva směrem dolů? To jsou naši politici v tak zvané zastupitelské demokracii. Ve skutečnosti nezastupují nikoho, jen své osobní zájmy. Lze je rozdělit na dvě skupiny, zájmům megalichvářů však posluhují všichni. První skupina jsou ti, kteří se zaměstnávají tím, jak zamaskovat, že tomu, co celý den dělají, vůbec nerozumí. Ty stojí hodně energie nás přesvědčit, jak jsou důležití. Druhá skupina, to jsou špičkoví velmi ctižádostiví politici, hnaní touhou po obohacení a privilegiích. Toho se jim u nás bohatě dostává, pokud slouží systému oddaně. Média, známé presstitutky se klaní zlatému teleti, nikoliv svobodě. Oligarchie je opět náležitě ocení a podpoří je. Není lepšího příkladu než Česká televize a poplatný český tisk. Viz naše číslo Komu slouží Česká televize (2013-08).
A úplně dole jsme my, hloupí poddaní. Ti, co stále více prohrávají.
5. Jak nám lžou ekonomičtí liberálové
Liberálové a finanční analytici nás tedy varují před hrůzami socialismu. Jak vidíte, oni sami pilně slouží socialismu bankovního kasina. Ale ve skutečnosti stejně pilně slouží tomuto socialismu i levice, pokud se dostane k moci. A vůbec si nejsem jistá, co vlastně dneska chtějí i komunisté, kteří privatizovali o sto šest a nyní se tiše nechávají korumpovat na krajské úrovni.
Partajní demokracie je vůči bansterům prozatím bezmocná, a to nejenom u nás. Svět neovládají ideje a ctnosti, nýbrž lži, podvody a nebetyčná chamtivost. Systém se hroutí zevnitř a zhroutí se dříve nebo později, a to i bez invaze teroristů zvenčí. Matematika se nedá ošidit.
Staří selhali, mladí bojovníci za svobodu by však měli najít odvahu nazývat věci pravými jmény. Svobodní budeme skutečně až, když ovládneme peníze. A teprve pak budeme moci dělat něco proti krizím. Stihneme to včas?