Česká média si povšimla posledního incidentu mezi Venezuelou a USA, při kterém USA nepovolily přelet venezuelského prezidentského speciálu nad Portorikem. Ironie tkví v tom, že Portoriko je bývalá kolonie USA, která kvůli placení daní odmítla status 51. státu USA, ale podržela si americké občanství. Protože česká média musí v poslední době lavírovat mezi loajalitou k ruskému medvědovi a k americkému dolaru současně, jejich zahraniční zprávy začínají mít téměř objektivní charakter. Uvidíme, na kterou stranu je to zvrtne.

1. Důvody americké nevraživosti

Incident není náhodný, protože americká vláda, CIA a Pentagon srdečně nesnášejí nově zvoleného prezidenta Nicoláse Maduru, nástupce diabolizovaného Hugo Cháveze. Mezi USA a Venezuelou již po desetiletí zuří tichá válka, která má úplně jednoduchý důvod: jde o ropu a další přírodní bohatství. Proto také USA byly posledním státem na americkém kontinentě, který po dlouhou dobu odmítal uznat těsné volební vítězství Chávezova nástupce. Příklad americké propagandy očerňující Venezuelu je zajímavý v tom, že podobný scénář se aplikuje na Írán a pochopitelně na Sýrii, kde USA již konflikt otevřeně vyhlásily a nepřímo se účastní bojů stejně jako Rusko a Írán.

Článek Chávezovo rozporuplné dědictví upozornil na dvě věci. Venezuela má jedny z nejbohatších ropných zásob na světě, které předtím bezostyšně vykrádaly západní těžební společnosti, hlavně ty z USA. Chávez surovinové zdroje zestátnil, část ze zisku rozdělil nejchudším obyvatelům, a tím zásadně pomohl domácí ekonomice. Zavedl i další socialistické vymoženosti jako bezplatné zdravotnictví, potravinovou pomoc chudým a vládní pomoc zemědělcům. Venezuela se může chlubit 93 % alfabetismem, což je americký rekord, i pro USA. Mýtu chudého chlapce ovšem dosti odporoval Chávezův životní styl. Chávez si létal na vládní návštěvy v prezidentském speciálu od Airbusu za 65 miliónů dolarů, flirtoval se světem Hollywoodu a na svém prezidentském dvoře si platil nejdražší módní návrháře z Caracasu. Opozice mu právem vytýkala luxusní životní styl, který přerušila až zákeřná rakovina. Lidový hrdina dovedl žít na vysoké noze.

2. Válka čtvrtého typu

Útoky proti USA, zestátnění nerostného bohatství dříve drancovaného cizími firmami a zavedení socialismu pro indiány představuje v očích neoliberálních jestřábů z USA kombinaci hned několika smrtelných hříchů najednou. Útok na Rusy vyzbrojenou zemi není možný, převrat, teror, včetně pokusů o atentát na Cháveze a jeho nástupce, se tzv. "opozičním silám" zatím nezdařil. Nezbývá než trvalý propagandistický boj, který má zajímavý charakter. Americká novinářka Eva Golingerová žije v Caracasu 20 let. Díky svému americkému zázemí a znalostem chávismu přímo od zdroje nazývá současný stav agrese válkou čtvrté generace. Podívejme se na strukturu této mediální mašiny.

Cílem je vyvolat ve světové veřejnosti Pavlovův podmíněný reflex odporu proti socialistické venezuelské vládě. Média musí spojit Chávese a Maduru s následujícími jevy:

  • prodej drog (vyhodil ze země DEA, která se údajně spojila s narkomafií, aby svrhla Cháveze)
  • terorismus (podporuje levicové režimy ve světě a Kubu)
  • diktatura (Chávez a jeho příznivci už příliš dlouho vládnou přes demokratické volby)
  • závody ve zbrojení (Venezuela nenakupuje americké zbraně, ale ruské, včetně nejlepších stíhaček SU-37)
  • praní špinavých peněz (Venezuela stáhla do země zlaté zásoby, které spravovali zahraniční bankéři, viz náš článek Planetární hrnce zlata se daly do pohybu)
  • hrozba lokální bezpečnosti (spojením s Ekvádorem se vytvořil blok andských zemí, k němuž se postupně ad hoc přidávají další státy v některých otázkách).

V roce 2004 Chávez vyhrál celonárodní referendum o svém odvolání; přímé, nejen vojenské, akce proti jeho vládě ale neustaly. Ze všech jmenujme alespoň některé:

  • pokus o státní převrat proti Chávezovi (2002);
  • částečná hospodářská blokáda a průmyslové sabotáže; totéž se možná děje i dnes, viz exploze v hlavní rafinerii a blackouty sítě, ale ty mohou být způsobeny i špatným stavem "socialistické" infrastruktury;
  • poslední odtajněné dokumenty USA ukázaly, že tento typ průmyslové a ekonomické sabotáže nařídil prezident Nixon provést v Chile za vlády později svrženého presidenta Allenda;
  • pokusy narušit volby a rozbít násilnými nepokoji volební systém v roce 2004 (tzv. guarimbas);
  • masivní prezence amerických vojsk v regionu od roku 2006-2007.

Kampaň mediálního očerňování má dvojí cíl. Jednak systematicky vytváří u světové veřejnosti obraz země "potížistky", o niž se musí jiné "dospělé" státy jako USA starat a držet nad ní přísnou otcovskou ruku. Zahraniční síly pak podpoří interní válku v zemi tím, že vyhledají opoziční jádro, jako v Sýrii, a dodají mu zbraně. Mediálně se tak vyvolá dojem, že v zemi konečně vypukla "demokratická revoluce", která daný "diktátorský" režim svrhne. A světová veřejnost s nemyslícími médii, jako někdy u nás, to v klidu zbaští, ani nemrkne.

3. Celkový přehled strategie čtvrtého typu války

V posledních letech se USA daří strategii "čtvrtého typu války" v různých zemích více či méně úspěšně aplikovat. Na rozdíl od přímé podpory místních diktátorských režimů (do 70. let) jde o mediálně připravený puč, který provedou žoldnéři, teroristé a místní povstalci. Ti společně, ale pod různými ideologickými hesly a záminkami, rozvrátí daný stát, a tím umožní velmocím jeho faktické převzetí skrze ustavenou loutkovou vládu tzv. "demokratických sil".

  • V Afghánistánu, Libyi a v Iráku byl původní režim kompletně svržen. Bushova "osa zla" byla nahrazena hrůzami občanské války a rozvratem státu. Viz tematické číslo Irák: deset let vraždění.
  • V Sýrii vyšla pouze první část scénáře, kdy se povstalcům podporovaným režimy z Perského zálivu a USA ve spojení s Al-Kájdou a lidojedy podařilo rozvrátit stát, ale nikoliv vyhrát "osvobozovací" válku. Viz analýzy "Fakta o Sýrii".
  • V Jemenu a v Egyptě bylo třeba, aby roli "osvoboditele" sehrála armáda a nastolila klasickou vojenskou diktaturu. Viz naše články o těchto zemích.
  • V Íránu se nepodařilo vůbec nic z interního rozvratu země. Vyspělá perská kultura je opřena o místní formu islámu; ideologie přinesená zvnějšku zde nezabírá. Opozice v zemi není schopna uspět ve zdejší formě demokracie, kterou obyvatelstvo přijímá za vlastní. Země je ekonomicky nezávislá na dolaru. Zbývá jen externí ekonomická blokáda a mediální válka vytvářející u světové veřejnosti Pavlovův slintací reflex v negativní reakci na zemi "vyrábějící jadernou bombu".

Jenže v poslední době (Jemen, Egypt) se vracíme do tzv. "třetí vlny" válek, které USA vedly na jihoamerickém kontinentě pod krycím názvem "Operace Kondor". Oficiálně vraždily od roku 1975 pravicové diktatury v Argentině, Chile, Uruguayi, Paraguayi, Bolívii a Brazílii, později se připojil Ekvádor a Peru. Politický útlak a vraždy používané proti tzv. "nebezpečí komunismu" neoficiálně řídila CIA. Není divu, že po demokratických revolucích nemá USA v těchto zemích dobrý zvuk. V souvislosti s tématem jsme na e-republice několikrát zmínili amerického investigativního novináře Jeremy Scahilla a jeho nový film Dirty Wars, který tyto špinavé války Západu popisuje.