Stát je špatný hospodář. Tak zní jedna z nejdůležitějších manter ideologických vůdců kapitalismu na český způsob. A vskutku. Stát pod vedením takových kvítek jako jsou Václav Klaus,Petr „Balvan“ Čermák, Aleš Řebíček, svého času nejpopulárnější politik, který to opravdu „myslel upřímně“ Stanislav Gross, Dalíkův noblesní Mirek Topolánek,či „čistý“ Petr Nečas je skutečně hospodářem velmi špatným. Zvláště když stát zastupují ti, kteří toto heslo troubí do světa nejvíce. Proto si sedají do všech možných správních rad a tyjí z veřejných rozpočtů prostřednictvím zakázek. Jsou parazity pohrdající svým hostitelem.
Bojíme se, abychom nedopadli jako Řecko, a nepochopitelně volíme pravici, přestože státní dluh za vlády pravice bezkonkurenčně rostl. V roce 2009, za vlády Mirka Topolánka, byl meziroční deficit nejvyšší za celou dobu existence ČR, konkrétně 178 miliard Kč. Druhý nejvyšší schodek byl za vlády Petra Nečase (2012) 168 miliard Kč, a třetí nejvyšší za vlády Jana Fischera (2010) ve výši 165,8 miliard Kč. Uvěřili jsme, že když budeme za všechno platit a půjdeme později do důchodu, bude to dobré. Uvěřili jsme v dobré soukromé hospodáře a máme Koženého, Pitra, Krejčíře a mnohé další výtečníky. Zatímco v roce 1948 byl majetek ukraden nemnohým ve prospěch všech, po roce 1989 jsme nechali majetek všech rozkrást ve prospěch nemnohých. Jeden z nich, Petr Kraus se v otázkách Václava Moravce divil, co že mu to ti Švýcaři kladou za vinu, vždyť žádná škoda prý nevznikla. Slabý Moravec našel horko těžko jediné provinění, jedinou škodu. Manažeři polostátní MUS prý mohli privatizovat společnost výhodněji pro stát. Na takový argument jej Kraus poučil sloganem z devadesátých let „účelem privatizace nebyla maximalizace zisků z prodeje státního majetku, ale samo odstátnění“.
Jak říkal Václav Klaus: „Nehledáme ideální vlastníky, hledáme první vlastníky“. Všichni přece vědí, jak probíhala česká cesta privatizace, cesta k údajné svobodě a prosperitě. Stát se, dle architektů liberální ekonomie po česku, měl zbavit co nejvíce majetku, na jehož úhradu bylo v republice k dispozici jen 1 až 3 procenta financí. Legální privatizace do českých rukou by tak trvala mnoho desítek let. Je tedy jasné, že drtivá většina privatizací proběhla podle obdobného modelu jako privatizace MUS. Výsměchem spravedlnosti v této kauze tak je jaksi navíc, že na straně žalobců a poškozených vystupuje dobře známý finanční pirát Pavel Tykač.
Jak taková privatizace tedy probíhala? Vybraní lidé dostali půjčku od banky a tu buď nesplatili (je součástí státního dluhu) nebo jí splatili z majetku privatizovaného podniku. Ti nejhorší si na privatizaci půjčili, dluh nejenže nesplatili, ale naopak si ještě napůjčovali „na provoz“ privatizované společnosti další peníze, prodali to, co mělo nějakou cenu, zbytek nechali zbankrotovat a „své“ peníze vyvedli do zahraničí. Zbyly po nich zkrachované podniky, nezaměstnanost a dluhy v bankách. Lojzům, kteří zvonili v listopadu 1989 klíči, nezbylo nic, jen rostoucí dluhy a splácení úroků. Manažeři MUS se tedy jistě dopustili neetického jednání (má-li slovo „etika“ v souvislosti s českou privatizací ještě vůbec nějaký význam), doplatili však mnohem spíše na to, že se spolčili s klubem formátu okresního přeboru – ČSSD, a ne s extraligou z ODS. Podobně dopadá David Rath. Nepomůže nám tady odsouzení jednotlivců, ale pochopení neetičnosti, problematičnosti a zločinnosti způsobu rozdělení majetku po sametové revoluci.
Pravicová a antikomunistická hesla mají jen zakrývat tuto skutečnost, z které profitovali právě komunisté – a to ti nejhorší. V komunistické straně nebyli z nějakého blouznění o spravedlivé společnosti, ale jen a jen pro vlastní prospěch. Jaký tedy div, když pokračovali ve své práci, na kterou si konečně zjednali klid, na práci pro sebe a své blízké. Naivně se domníváme, že není co ukrást, že už je všechno rozkradeno, všechno rozdáno, už o nic nejde. Jenže na dluh je možné ukrást cokoliv, celá společnost se nadále skládá na dluhy menšiny prevítů, navíc je tu ještě téměř bezplatné zdravotnictví či bezplatné školství, můžeme se také dočkat privátních věznic a hloupě tomu tleskat, dokud si naše děti nevyzkouší pobyt v takovém soukromém ústavu, jehož majitel se smluví se soudcem, aby si také přišli na nějaký ten dolar navíc.
Lidská chamtivost neuznává hranice, ani státní, ani stranické, ani žádné jiné a nezná své nasycení, čím více se sytí, tím více má hlad. Domníváme-li se, že nás z bryndy vytáhne dýmka z plakátu, námořní kapitán, agent oo9, Karel s čírem, kníže, který má k lidu blíže, není nám pomoci. Místo, abychom hledali člověka poctivého, hledáme člověka bohatého, místo toho abychom vyhlíželi pravdu, hledáme pro správu věcí veřejných nějakého fešáka či fešandu, jako bychom volili nějakou celebritu z nekonečného seriálu.
Prahu bychom měli ohradit jako město napadené chorobou šílených volů. Nikde se tak nekrade jako v Praze, nikde není tak viditelný krach sobecké politiky, nikde není tolik žebráků a zmrzlých bezdomovců - a přesto Praha volí stejné voly už dvacet let.