První část článku Etnografické zápisky z Ruska I ukázala, že spousta osobních konfliktů v Rusku, zejména ty se smrtelnými následky, je způsobená rozdíly v morálce a mentalitě Rusů a některých kavkazských národů. Nejsou to etnické konflikty, jak se vždy tvrdí jako zaříkávadlo. Vrazi nevraždí kvůli nenávisti k dané národnosti oběti. Ale jsou to "etnické konflikty" v tom smyslu, že kdyby vrazi byli jiné národnosti, konflikty by se nestaly, nebo by skončily bez vraždy.

1. Politická reakce na kulturní rozdíly a konflikty

Představte si, že v Česku žije etnická menšina, která jako odpověď na větu: „Ty, vole!“, tasí dýku. Co s tím? V odpovědi na tuto otázku leží jeden z hlavních rozdílů mezi rétorikou „nacionalistů“ a „vlastenců“ v současném ruském kontextu. Heslem „nacionalistů“ je „Rusko pro Rusy“, což se prakticky projevuje v požadavcích zavedení víz pro země Střední Asie a vyhnání nelegálních migrantů. „Vlastenci“ (neboli „Euroasijci“), tedy v té či oné míře příznivci Putina, se ze svého pohledu dívají na věci hlavně geopoliticky, tj., z hlediska obnovy vlivu Ruska ve světě. Z tohoto hlediska jsou rozhodně proti vízové politice. Přísun migrantů z Východu je prostředkem zvýšení ruského vlivu a současně svědectvím správnosti této politiky. Navíc státníci a ekonomové tohoto směru dobře chápou, že by bez migrantů ekonomika Moskvy a dalších velkoměst nepřežila. Emigranti jsou ochotni pracovat za takových podmínek, za kterých ani Moskvané, ani Rusové z ostatních gubernií pracovat nebudou.

„Vlastenci“ citované vraždy vnímají spíše filozoficky – jako nezbytnou cenu „břemena bílého muže“. Někteří komentátoři přímo píší, že občasné vraždy tohoto typu jsou nezbytné. Vláda proto jen provádí po mediálně známých případech protikriminální kampaně, hon na nelegální imigranty nebo mediální akce typu zavření skladiště v Birjuljovu. Ruští liberálově by teoreticky měli podporovat „vlastence“. Koneckonců, jsou proti etnické diskriminaci, nemají nic společného s „nacionalisty“, mezi kterými jsou i otevření fašisté. Ve skutečnosti je však jejich postoj dost ambivalentní.

Jednak zásadně nemohou podporovat nic, co dělá Putin. Na druhé straně jsou občas „větší Evropané, než ti v Evropě“, tj. považují všechno evropské za dobro a asijské za zlo z podstaty věci. Proto vidí ve středoasijských a čínských imigrantech hrozbu pro "poevropštění" Ruska. Populární, i když kontroverzní, liberální novinářka Julie Latyninova napsala článek „Zbláznila se Evropa?“ proti současným liberálním hodnotám, zejména evropské politice tolerance jako hrozbě vlastním evropským hodnotám.

2. Nevinní platí, vinní trestu ujdou

Háček je však v tom, že oběti všech tažení proti nelegální imigraci se stávají hlavně Číňané a Vietnamci, až ve druhé řadě Středoasijci. Ti první přitom nejsou zapletení téměř do žádných kriminálních historek. Čečenců a Dagestánců, kteří popsané a podobné případy zavinili, se však tato tažení nijak netýkají. Mají totiž pravoplatné ruské občanství a nemohou být nikam vyhoštěni. Paradoxem koloniální války v postkoloniální době je to, že v Čečensku ruská armáda bojovala v podstatě za to, aby Čečenci se všemi jejich zvyky (včetně výše popsaných) i nadále žili mezi námi. Žádná strana nemluví o oddělení Čečenska. Hlavně nyní ne, když separatistické hnutí je definitivně potlačeno a do Čečenska je nacpána spousta peněz. A kdyby se měl řešit problém přes víza, pak by se musel oddělit od Ruska i Dagestán, což je naprostý nesmysl.

Takže budeme i nadále žít spolu. Ale co s tím? Nevím. Vím ale, že klasický právní formalismus (podle sloganu „zločinec nemá národnostní příslušnost“) nepomůže řešit problém a je nepřijatelný pro veřejnost. Klasický přístup se hodí pro relativně homogenní společnost, kde drtivá většina má stejné vnímaní dobra a zla, jako je zapsáno v trestním zákoníku.

3. Falešná řešení nikam nevedou

Vrazi ve všech zmíněných a podobných případech jednali v souladu s morálkou svých národů, tj. vůbec to nebyli zločinci z hlediska jejich okolí, ale naopak, byli to "praví muži". Ve všech zmíněných případech byli pachatelé chyceni, i když občas po masových protestech a pogromech, a byli potrestáni. Nijak to však neodstrašuje jejich následovníky. Kavkazané jsou skutečně stateční lidé a čest je pro ně víc než strach z vězení.

Samozřejmě, že po nějakou dobu je možné problém prostě ignorovat. Čistě statisticky je pravděpodobnost stát se obětí podobného konfliktu podstatně menší, než vypadnout z okna nebo se utopit v rybníku. Ale dlouhodobě to nepůjde. Jde o střet kulturních vzorců, nikoliv o úchylku v rámci jedné kultury. Lidé to vidí a jejich bojovnost bude narůstat, což může nakonec skončit špatně. Většina pak bude muset podřídit své chování menšině, a to pod hrozbou smrti, což nakonec může skončit špatně. Připočtěme k tomu navíc nacionalistické řeči rozšířené mezi Rusy, které mne osobně dost štvou.

4. Musíme se naučit žít pospolu

Nucená asimilace, jako v koloniální době, nepřichází k úvahu. Nejen proto, že to nedovolí svět, ale v první řadě proto, že roste moc a popularita islámu. Přitom ruská, a do jisté míry i západní společnost ztratily pro muslimy morální autoritu. Přistěhovalci z jihu považují ruské ženy za prostitutky a ruské muže za zbabělce. Proč by se měli džigiti přizpůsobit nám? Teoreticky by byla možná nějaká mezi-etnická dohoda s klanovými vůdci o tom, jak by se přistěhovalci měli chovat mimo Kavkaz. A tito vůdci dosud mají na Kavkazu velký vliv. V řadě zmíněných případů by pachatelé byli těmito vůdci přinuceni se vzdát obecní policii místo toho, aby bojovali s ruskými pořádkovými jednotkami.

Z ruské strany však nejsou žádné srovnatelné autority pro "kmenový" dialog. Navíc pochybuji, že jejich šéfové budou tlačit na mládež, aby se v Rusku chovala opatrněji. Tomu brání samotná čečenská výchova. Když čečenský spisovatel German Sadulajev vyzval čečenskou mládež, aby se mimo Čečensko přizpůsobovala místním zvykům, dostal velmi tvrdou odpověď jak od čečenského prezidenta Kadyrova, tak od čečenského ombudsmana. Dalším pseudořešením by byla liberalizace obchodu se zbraněmi jako v USA. Po ní volá spousta lidí, hlavně po každém konfliktu. Do jisté míry by to skutečně vyrovnalo situaci. Mezi Rusy je také dost ostrých hochů, schopných zmáčknout spoušť jako první. Léčit středověk středověkem však asi není nejlepším řešením.

5. Snad dojde i v Rusku ke smysluplnému soužití kultur

Soužití národů postupně povede k rozkladu patriarchálních zvyků, například Sadulajev ve zmíněném článku vidí řešení problémů ve smíšených manželstvích. To se však týká nejen Ruska, ale celého světa. První generace přistěhovalců, která uprchla zpod kontroly kmenových hodnostářů, se chová tvrdě a arogantně, ale další generace se naučí chovat v souladu s novým okolím. Dostupné ženy, alkohol a všemožné zábavy teď jsou lákavější než islámská rajská zahrada slibovaná po smrti.

Vyžaduje to však hodně času, a události se teď dost prudce vyvíjejí. Figura „krvelačný divoch“ a „statečný bojovník“ má navíc něco do sebe. Dosud jsem psal hlavně o té první figuře, ale jejím rubem je pravá statečnost, mužnost, zásadovost vlastní kavkazským horalům. Ve válečných povídkách zmíněného Germana Sadulajeva je hezky cítit heroický patos boje za pravou věc, stejně jako v povídkách veteránů Velké vlastenecké války, i obrovskou lásku k rodičům, k národu.

Hvězdnou hodinou Čečenců se stala rusko-gruzínská válka v srpnu 2008. Čečenská speciální jednotka, která ji zúčastnila, patřila k nejlepším v ruské armádě, o čemž psala všechna velká média. Také jsem četl, že když ruští kluci se snaží všemi způsoby vyhnut se vojně (svého času jsem to také dělal), v Dagestánu je fronta zájemců, protože válečnictví je pro pravého džigita čest. Proto ani já nemohu úplně upřímně vítat budoucí proměnu statečných džigitů v typické spotřebitele piva, hamburgerů a televizních seriálů.

První část: Etnografické zápisky z Ruska I