Proč Babišova média trvale dehonestují prezidenta Zemana

Vycházím z toho, že jako přímo zvolený prezident bych se měl domáhat rozšíření svých ať už formálních, nebo neformálních kompetencí. Pravý opak je pravdou. Vzdal jsem se dobrovolně dvou kompetencí, které prezidentovi dává Ústava České republiky. (...) Na druhé straně budu plně využívat kompetencí, které mně Ústava České republiky dává, a to je mimo jiné pravidelná účast prezidenta republiky na zasedání vlády a pokud možno pravidelná, nebo alespoň častá účast prezidenta republiky na zasedání obou komor Parlamentu, jistě k veliké radosti těch, kdo si mě přijdou vyslechnout.

Domnívám se, že česká společnost v současné době čelí třem základním problémům. Prvním problémem je korupce a obecně rozkrádání, ať už soukromého, nebo státního majetku. Druhým problémem je rostoucí nezaměstnanost a konečně třetím problémem je vzrůstající nedůvěra vůči ústavním institucím včetně Poslanecké sněmovny, která v současné době činí 13 procent.

Jsme dnes svědky pokračujícího rozkrádání české společnosti. A místo absurdních úvah na toto téma bych rád uvedl alespoň jeden konkrétní příklad. Jsou to, jak říká - a já s ním souhlasím - předseda vlády, solární baroni, kteří do této doby připravili české hospodářství o zhruba 200 mld. korun, z toho 165 mld. české podniky a 35 mld. české obyvatele či domácnosti v cenách, které jsou tak vysoké především díky naprosto nesmyslné a šílené podpoře toho, čemu se říká eufemisticky obnovitelné zdroje.

Jaký je bod druhý z těch tří zmíněných priorit? To, že u nás roste nezaměstnanost, je obecně známý fakt a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych zde tento fakt opakoval. Důležité je zeptat se, proč u nás roste nezaměstnanost, a já vám nabízím jednu z mnoha možných interpretací, o které jsem přesvědčen, že je pravdivá, i když je málo častá. Česká ekonomika je hluboce podinvestovaná. Česká ekonomika žije na dluh.
Česká ekonomika preferuje spotřebu ať už vládní, nebo spotřebu domácností na úkor investic. A toto tvrzení je zcela určitě velmi nepopulární, protože investice nemají volební právo. A žádný politik dychtící po tom, aby se opět stal minimálně členem této Poslanecké sněmovny, nebude hlasovat za investice. Právě proto to je to, čemu Helmut Kohl říkal Chefsache, je to prezidentské téma, protože přímo zvolený prezident se nemusí ohlížet na mínění parlamentních stran a může preferovat investice i tehdy, když ví, že by bylo daleko snadnější rozdávat nalevo i napravo volební dárečky ať už v podobě snížení daní napravo, nebo v podobě zvýšení sociálních dávek nalevo. (...) Plně podporuji návrhy opozice týkající se zavedení progresivního zdanění i zvýšení korporátní daně. Mimochodem, v sousedním Rakousku je korporátní daň 25 %, v sousedním Slovensku je korporátní daň 23 %. V případě České republiky je složená daňová kvóta o 5 % nižší, než je průměr Evropské unie, a to už vůbec nemluvím o Švédsku a o dalších úspěšných zemích...

Třetí a poslední prioritou je změna volebního zákona. Mluvil jsem o tom již v Senátě a jsem přesvědčen, že toto pro mne bude nejobtížnější úkol, který se budu snažit prosadit. Proč? Protože všechny parlamentní strany, ať si to přiznávají, nebo nepřiznávají, a ony si to většinou nepřiznávají, trpí tím, čemu se říká personální vyprázdněnost. Trpí tím, že na jejich kandidátkách na volitelných místech se velmi často vyskytují nikoli osobnosti, ale osoby, kterým se říká no names. Jméno, které nikdo nezná. A právě proto, že bychom měli otevřít větší prostor občanské aktivitě, jsem několikrát navrhoval, aby změna volebního zákona sestávala ze tří kroků.

A konečně třetí a poslední téma v rámci změny volebního zákona se týká takzvaného panašování. Samozřejmě, že všichni budete ve volební kampani tvrdit, jaké génie máte na svých kandidátkách. Jste-li o tom skutečně přesvědčeni, prosím, zvažte možnost, která se již osvědčila v komunálních volbách a která na parlamentní úrovni existuje například ve Švýcarsku nebo v Lucembursku. Umožněte voličům, aby volili osobnosti napříč politickým spektrem. Jste si tak jisti, že máte dobré osobnosti, tak se nemáte čeho bát. A pokud si jisti nejste, tak je to vaše smůla.

Ale to, co pokládám za daleko důležitější, je plnění slibů. A skládání účtů znamená zeptat se, zda jsem své sliby dané v prezidentské kampani, nebo krátce po ní, dokázal nebo nedokázal splnit. A při tomto skládání účtů je na místě osobní odpovědnost, ne vymlouvání se na druhé a ne chlubení se cizím peřím. Dal jsem vám pět základních slibů.

Ten první byl slib, že nebudu vyhlašovat amnestii a že nebudu udělovat milosti, druhý slib se týkal zlepšení vztahů České republiky s institucemi Evropské unie. Tak jako v sídlech většiny evropských hlav států i na Pražském hradě vedle české vlajky vlaje vlajka Evropské unie, jíž jsme členem. Při mé návštěvě v Bruselu jsem se snažil zlepšit podmínky při čerpání evropských dotací, a to zejména v souvislosti s dlouho odkládaným služebním zákonem.

Pokud jde o třetí slib, zavázal jsem se, že stabilizuji Ústavní soud, který byl v té době na pokraji kolapsu pro nedostatek ústavních soudců. Dnes bylo schváleno Senátem deset ústavních soudců a já bych za to chtěl Senátu poděkovat. Dva mé návrhy přitom Senát nepřijal, ale i to je jeho právo. Ústavní soud tedy pracuje v plném složení a pracuje dobře.

Čtvrtým, předposledním slibem, byl závazek, že třetinu svého platu budu odevzdávat na splácení státního dluhu. Vím, že je to jenom kapka v moři, ale jsem velmi rád, že se v posledních týdnech k tomuto fondu připojují nejenom občané, ale i podniky. A přál bych si, aby se tento fond stal jakousi analogií sbírky na podporu a pomoc republice, i když vím, že snižování zadluženosti je především úkolem vlády a její hospodářské politiky.

A teď už přecházím k pátému, poslednímu a nejsložitějšímu slibu. Ve svém inauguračním projevu jsem se zavázal, že se pokusím spíše sjednocovat než rozdělovat. Nemluvím teď o rozdělení společnosti na příznivce a odpůrce jednotlivých prezidentských kandidátů. Tato válka skončila prezidentskou volbou. Mluvím o daleko hrubším rozdělení, kde osa vedla mezi těmi, kdo byli nespokojeni s tehdejší koaliční vládou, a těmi, kdo s touto vládou byli spokojeni. Podle průzkumu veřejného mínění vyjadřovalo Nečasově vládě nedůvěru 80 procent občanů. Nečasova vláda sice podala demisi, ale byl jsem pod tlakem, abych jmenoval vládu v podstatě ve stejném složení s výjimkou osoby premiéra a se stejným programem.