Současné události na Ukrajině před nás znovu kladou otázku, která se tak či onak týká mnoha protivládních hnutí posledních let, zejména „arabského jara”, protestů v Rusku v zimě 2011/2012, do jisté míry i hnutí Occupy Wall Street, nepokojů posledních let v Thajsku apod. Kdysi jsem na toto téma už psal.

V dnešní době se považuje za velmi důležité právo lidu na protest. Zejména právo scházet se na náměstí a křičet něco protivládního. Podle zákonů drtivé většiny demokratických zemí však vláda formálně není povinna nijak na tyto protesty reagovat. Lid může pravidelně a legálně o něčem rozhodovat jen ve Švýcarsku, kde jsou referenda na takřka denním pořádku. V ostatních zemích je organizace referenda podle zákona maximálně zkomplikována a občas i otevřeně nevítaná.

Kdyby např. řecká vláda chtěla uspořádat referendum o přijetí finančních požadavků EU, Brusel by něco takového fakticky zakázal – lidové rozhodnutí by totiž bylo jasné, ale nepřijatelné. V posledních letech vznikl v řadě zemí, včetně USA a Ruska, zákon, že každá žádost o referendum podepřená jistým množstvím hlasů musí být schválena parlamentem. Což je dobře, ale co když to parlament projedná a odmítne? Obvykle se říká, že vládní strana musí reagovat na touhy lidu, aby byla zvolena znovu. To je částečně pravda, ale hrozba nového nezvolení se nezdá příliš vážná. Pokud je do voleb daleko, situace se ještě stokrát změní a bude dost času ještě něco voličům nakecat. Z toho plyne, že v drtivé většině zemí lid může mít na něco vliv formálně právními způsoby jen jednou za několik let v průběhu voleb. K čemu to vede, to je dobře vidět na příkladu Ukrajiny.

Nebudu probírat obsah konfliktu vlády s opozicí. Řekněme, že jisté rozhodnutí vlády vyvolalo nesouhlas velké (možná i majoritní) části společnosti. A co má být? Upozorním na jednu věc. Většina „barevných revolucí” probíhala během voleb a pod heslem boje za poctivé volby. Vlády byly přitom obviňovány z porušování zákonů – falšování voleb. Tady je ale do voleb ještě rok, vláda nic protizákonného neuděla. Nesouhlasící občané přišli na náměstí, zaprotestovali si. Vláda neustoupila, na což měla formálně plné právo.

Pokusili se vládu odstranit parlamentní cestou – nepodařilo se. Co dál? Smířit se a čekat ještě celý rok do dalších voleb protestující nechtěli, efektivní a civilizované způsoby nátlaku na vládu vyčerpali. Postávat na náměstí a vykřikovat slogany donekonečna nejde – venku je zima a normální lidé mají také jiné starosti. A tak se události přirozeně vyvíjejí směrem ke stupňování násilností. Je očividné, že jednání protestujících, včetně násilného obsazení vládních budov, házení kamenů a dokonce zápalných lahví na policisty, již dávno překročilo rámec mírného zákonného protestu a obecně řečeno, vláda má plné právo tyto násilnosti potlačit. Na druhé straně mají takové metody protestu v současném veřejném mínění jisté neformální uznání. Proto je teď absolutně nepřípustné, aby ze strany policie došlo k ostré střelbě proti útočníkům zápalnými lahvemi, jak se to již mnohokrát stalo v podobných případech v evropských zemích a USA v 19. i 20. století. Výročí jednoho z takových případů vzpomínáme vždy 1. května.

Pro tento případ se ustálila nová pravidla hry, kdy policie a agresivní protestující hrají jakýsi rytířský turnaj – obě strany nepoužívají moderní palné zbraně, ale bojují jako ve středověku – se štíty, brněním, obušky, železnými tyčemi, kapeny a pod. V Kyjevě dokonce použili podomácku vyrobený katapult. A protože všichni chápou, že efektivní standardní způsob, jak prosadit své požadavky do příštích voleb protestující nemají, světové veřejné mínění je velmi shovívavé vůči protestům a naopak velmi kritické vůči těm nejmenším policejním zásahům.

Způsob, jak obecně řešit tuto situaci, je uvedení některých norem přímé demokracie do mezinárodních standardů. Obecně řečeno, velká skupina lidí, nespokojených s jistým jednáním vlády, musí mít reálnou možnost zorganizovat hlasování o této konkrétní otázce se závaznými výsledky. Samozřejmě, že tím vzniká otázka nebezpečí populismu, kdy si lidé pod vlivem efektivní propagandy mohou zvolit něco úplně nepřijatelného (například vyhnat nějakou etnickou menšinu), proto jsou nutné nějaké protiváhy (parlament, prezident, ústavní soud apod.), které mohou zabrzdit evidentně nesprávné či neústavní rozhodnutí. Nakonec však, v ústavách států většiny zemí je tak či onak napsáno, že jediným zdrojem státní moci je lid, a proto z principu musí být formální procedura, jak tento lid může svoji moc uplatňovat. Když to popíráme a tvrdíme, že existuje nějaká „politická třída”, která ví lépe, co se má a co se nemá, popíráme jeden z pilířů demokracie – rovnost. Dlouhodobá situace, kdy lid něco žádá, ale vláda dělá něco jiného, by neměla fungovat.

Pokud by tato procedura přímé demokracie byla zaručena, tzn. že by lid měl možnost domáhat se svých požadavků civilizovaným způsobem, mohli bycho takové protesty s házením kamenů a zápalných lahví vnímat tak, jak si to zaslouží – jako výtržnictví, či něco ještě horšího. Není totiž pochyb, že kamenem, když ho správně hodíte, můžete někoho těžce zranit či zabít. Pochopitelně je pravděpodobnost menší než u pušky (je dost složité zranit těžkooděnce kamenem, u zápalné lahve to už takový problém není), ale zavražděnému to už bude jedno. Loni v Izraeli zahynula celá rodina s dětmi poté, co jejich auto při jízdě plnou rychlostí zasáhli kamenem Palestinci. Izraelský soud poté přirovnal podobné útoky k terorismu, podle mého názoru zcela oprávněně. Házení dlažebních kostek na lidi (a policisté jsou také lidé) je v zásadě pokus o vraždu a reakce na to by tomu měla odpovídat. Pokojný protest je pokojný protest, ale násilí je násilí, ať už při něm použijeme samopaly nebo klacky.