Ministr obrany Martin Stropnický si nedovede představit, že by Rusové dostavovali Temelín. Nu, možná má větší představivost, když sedne do vojenského auta, poháněném benzínem z ruské ropy. Naštěstí není náš ministr obrany placen za představivost, ale za to, jakým způsobem vyhodí svěřené peníze od daňových poplatníků. Zda to bude za vojenské operace v Mali, Afghánistánu, Iráku a všude tam, kam vstoupí válečná noha či vletí humanitární dron našich přátel ze Spojených států, nebo vyhodí peníze za nákup CASA letounů, Pandur vozítek či pronájem Gripenů. Nějaké drobné samozřejmě zbydou na naši vojenskou tajnou službu zabývající se bohulibou rozvědnou i kontrarozvědnou činností při řešení manželských trojúhelníků.

Každopádně lze přístup našeho nového ministra obrany přivítat. Je natolik otřesen akcí Ruské armády na Krymu, při níž mnoho ukrajinských vojáků přešlo na stranu autonomního Krymu, aniž padl za celou dobu vojenské operace jediný výstřel, že možnost spolupráce s česko-ruským konsorciem prostě nevidí. Podle Stropnického se „Rusko tímto bohužel posunulo z rodiny předvídatelných demokratických států a své zájmy uplatňuje prostředky, které lze považovat za nepřípustné a nepřijatelné“ Navíc otřesen není jen on. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier míní, že „země, která používá vojenskou agresi v zahraniční politice, je bezpečnostním rizikem i pro Českou republiku“. Na dostavbu jaderné elektrárny Temelín nám tak ve výběrovém řízení zůstane jediný uchazeč. Soukromá společnost Westinghouse. Jistěže nelegální okupaci Iráku už nikdo nevzpomene a média se nyní snaží pilně zapomenout na stejně spatlanou válku v Afghánistánu. Ale to je Amerika, ta si může podobné agrese dovolit zcela beztrestně.

Takže nám zbývá na dostavbu zbytečné atomovky jen americká společnost s japonským vlastníkem. A zítra možná s vlastníkem čínským, kazašským nebo izraelským. Tak už to v byznysu chodí, kromě Ruska ovšem. Okupace Palestiny nám zase tolik nevadí, protože Palestinci nemají dalajlámu. Okupace Iráku a Afghánistánu nám už z celkem pochopitelného důvodu nevadí vůbec, sami jsme se na ní totiž podíleli. Vojenská podpora islámských fundamentalistů v Sýrii je nám putna úplně. Je to daleko a se Sýrií neobchodujeme, maximálně bychom tam mohli prodat nějaké humanitární zbraně.

Za to současné obsazení Krymu Rusy je naprosto nepřijatelné. My máme rádi, když padají bomby, to hned povolujeme bombardérům přelet nad našim územím, aby nebylo pochyb, na čí straně stojíme. Zda na straně bombardujících nebo bombardovaných. V tom jsme zásadoví. Stejně jako v otázkách územní celistvosti. Jakmile se jednou Spojené státy rozhodnou, že rozdělí Jugoslávii a odtrhnou Kosovo od Srbska, jsme hned zcela demokraticky pro. Když u nás v Praze demonstrují odboráři, naši duchovní vůdci vidí lůzu, zatímco když létají na hlavu policistů Molotovovy koktejly na Majdanu na Ukrajině, jde o výraz svobodného projevu pokojných demonstrantů. Každý zásah proti takovému davu s tyčemi a střelnými zbraněmi je masovou vraždou. Věznění bývalé ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové na základě soudního procesu je výrazem zvůle prezidenta Janukovyče. Mnohaleté věznění osob v koncentráku na Guantanámu bez jakéhokoliv soudu je vyjádřením obav o osud lidstva a příspěvkem nejvyšší humanitě.

Když Rusku chcípne koza, jsme právem nadšeni. Zkazili nám naší nejúspěšnější zimní olympiádu, protože se tam nic nestalo a byli jsme úspěšní. To naše média neodpouští. Tolik jsme se nadřeli, přivezli jsme tolik medailí a čekali nějaký malér, nějaký důkaz východního barbarismu, prostě něco jako třešničku na krásném dortu. A ono nic. Žádný můstek se nezřítil, žádná budova se nerozpadla a navíc žádné davy nečekaly na koncert našich roztomilých miláčků Pussy Riot. To je prostě k vzteku. Přitom koncert světoznámé skupiny, kterou ještě nikdo neviděl vystupovat, nepočítáme-li ovšem spouštění cd přehrávače a poskakování v maskách za kulturní koncertní produkci, by jistě byl nezapomenutelným zážitkem.

Ale zpět k našim novým kamarádům z Majdanu. Na správná místa dosazují své oligarchy, kteří to nepochybně myslí upřímně. Je to v ukrajinské politice asi takový pokrok jako kdybychom tady v Čechách dosadili za cenu podpálení domu odborů a dalších budov, desítek mrtvých a rozvratu rozvráceného hospodářství vládu Ivana Kočárníka, s ministrem obrany Tomášem Vandasem, ministrem vnitra Miroslavem Sládkem, ministrem financí Viktorem Koženým a ministrem hospodářství Radovanem Krejčířem či Tomášem Pitrem. Po pravdě řečeno těmto našim pánům křivdím, protože na Ukrajině je vše tak trochu větší, je jich také téměř více jak pětkrát víc než nás, dobrých a spravedlivých Čechů.

My jsme si prostě zvykli na demokracii jako na vládu peněz. V Rusku to také zkoušeli za potlesku celého stejně demokratického světa. Gorbačova tento svobodný svět peněz zvolil nekorunovaným miláčkem, Jelcina udatným opilcem a Putina vtěleným ďáblem. Troufl si nad vládu peněz postavit nadvládu státu. Těm, co za Gorbačova a Jelcina rozkradli nejen Sovětský svaz, ale i Rusko, nasadil ohlávky. Vytyčil mantinely. Světový kapitál jej za to nenávidí, vlastní lid jej za řád, který vnesl do rozvratu devadesátých let, miluje. Ruský medvěd se za potlesku demokracie bankrotářů válel opilý v příkopu, Putin jej zvedl, aby v Soči ukázal svou milou, cirkusovou tvář. Dnes ruský medvěd vstal a zamručel. O invazi politiky dlužníků nestojí.

Rusko je zemí věřitelskou a tak to zůstane. Zadlužená Evropská unie a ještě zadluženější Spojené státy se rozhodly, že budou pomáhat zadlužené Ukrajině. Putin jim v tomto úsilí již v loňském roce popřál mnoho štěstí. Ale odsud až potud. S agresivním, nacionalistickým, fašistickým a dohody neplnícím režimem má Rusko své zkušenosti, na které nehodlá jen tak zapomenout. Ruská politika je nemorální, tím si můžeme být jisti. Stejně tak si můžeme být ovšem jisti, že není o nic nemorálnější než ta naše, česká.