Trojdílný seriál o fungování české politiky vzhledem ke vlivu zájmových skupin představil první část Jak funguje Česko I. aneb Bankovní lobby. Kalouskova TOP09 s částí ODS zastupují zájmy horního jednoho procenta, které je spojeno převážně s bankovnictvím a finančními službami. Tato fixovaná skupina je nezávislá na prosperitě státu a dolních 99 % populace je prakticky nezajímá.

Oč jde jednotlivým stranám? O plnění programu? O prosperitu národa? O blaho státu? Soudě podle předvolebních slibů politických stran jim jde o toto všechno a ještě o mnoho, navíc, o čem z vrozené skromnosti zcela mlčí. My však víme své a politici jsou ti poslední, od koho bychom očekávali pravdivé slovo. Proto je třeba vědět, ve jménu jakých zájmů nám jednotlivé strany lžou, popřípadě podávají svou vlastní verzi pravdy, která konvenuje právě s jejich vyhraněným zájmem. Tento zájem není dán stranickou průkazkou a je proměnlivý stejně jako sněmovní hlasování.

Podívejme se na parlamentní zájmy druhé, opoziční i vládnoucí skupiny. Je charakteristická tím, že místo zdravého rozumu používá emoce, manipuluje s historickou pamětí a ideologicky využívá různých stereotypů. Platí to jak pro pravici, tak i pro levici. Obě skupiny používají ve Sněmovně iracionální argumenty, které koření ve stereotypech. Například komunisté a Okamura mohou klidně dávat úplně pitomé návrhy zákonů, protože počítají s tím, že patří do kategorie strašáků nebo strašidel, které nikdo nebere vážně. Pak se ovšem zákonodárná scéna mění v politický blázinec.

Strašáci a strašidla

Sem patří celá KSČM a část ČSSD, tj. její levé spektrum. Jejich pravé křídlo slouží bankovnímu Mordoru, viz první díl. Strategie opozice je jasná. V parlamentu a v ekonomice byli a částečně i nyní jsou líní jako vši. Nyní je takto líná i opoziční ODS a TOP09, tj. část kritiky míří i na ně. Nezapomeňte, že levice a pravice v parlamentu představuje pouze prázdnou ideologickou nálepku, pokud jde o skutečné zájmy, moc a peníze. Rétorika opozice slouží ke strašení lidí a k jejich mobilizaci alespoň před volbami. A protože důvody k obavám jsou mnohé a dokonce i velmi oprávněné, taktika opozice funguje celkem dobře. Projděme ji v bodech. Část bodů v argumentaci je vzata z článku na BL (Sociální spravedlnost se bez celé levice realizovat nedá).

  • Polistopadoví propagandisté v reakci na úspěch KSČM (stabilně vysoké volební výsledky) argumentují „pamětí národa“, vytvářením mediálně stereotypních obrazů a rámců „totality“.
  • Toto od roku 1989 dodnes (23 let) nepřineslo „tu pravou“ reakci občanů. Obrácení doprava nenastalo. ÚSTRK a jiné podobné aktivity nepřinášejí žádoucí posun. Je třeba strašit dál.
  • Komunisté si jako součást demokratického ústavního systému udrželi svou pozici ve všech doposud proběhlých parlamentních volbách a jejich „reálný vliv ve společnosti“ (hledisko dle Kodexu ČT) neklesá. Naopak vliv celé levice ve společnosti stoupá.
  • Odpovědnost za ústavnost činnosti KSČM nese ČSSD, protože ji prý tiše podporuje. Proto se stala strašákem i ohledně sociálního státu, bez něhož nepřežijeme.
  • Program ČSSD je z osmdesáti procent shodný s programem KSČM. Částečně proto, že komunisté doopravdy už dávno nejsou komunisté a neuplatňují nesmiřitelnou třídní nenávist. Hovoří stejně jako socialisté o rovnosti forem vlastnictví a respektu k poctivě nabytému majetku.
  • Neuplatňují ve svém programu ani v činnosti násilné, konfrontační prvky mimoparlamentní politiky (naopak hovoří až úzkostlivě o dodržování ústavnosti a zákonných rámců pro politiku, i v případě stávek a demonstrací).
  • Jejich cílem už dnes není beztřídní společnost, ale (stejně jako u socialistů) sociálně spravedlivá společnost.

Mezi výrobce strašidel a strašení patří i zástupci církví, zejména církve římsko-katolické. Jasným reprezentantem této lobby je KDU-ČSL. V tomto volebním období má za úkol ohlídat tzv. restituce církevního majetku a tomuto účelu se hodí každý prostředek.

Strany před zhroucením

Boj o přežití čeká především ODS. Stalo se z něj podobné strašidlo, protože přešlo do kategorie strašáků. Strašidlo z něj udělá levice tím, že mu bude mlátit o hlavu dvacet let faktických zlodějen. Pak stačí vytvořit ve Sněmovně blok k přijetí zákona, který může být úplně strašný, ale bude vyhovovat nějaké iracionální vlně nechuti nebo ideologického šílenství. Kde spí politický rozum, tam vládnou české ideologické můry.

ODS má tradičně silné pozice zejména v Praze, protože občané jsou zajisté spokojeni s průkazkami Opencard, s výstavbou tunelu Blanka a mnohých dalších krásných tunelů z kasy Hlavního města Prahy. Zájmem této strany je přežít další parlamentní volby. Rozkol v klubu s křídlem spjatým s ODS a s menšinou pokoušející se o tradiční levicovou politiku je všeobecně známý a jen čeká na své rozuzlení. Další čekatelkou na pád do propasti je ČSSD.

Stejně se hroutí pozice TOP09, protože k Babišovu ANO masově přeběhli všichni oportunisté z krajů. Kde jsou hlasy, tam jsou peníze, tak to je. S ideologií to nemá co dělat. Stejně tak se od Kalouska a od knížete odděluje Hnutí Starostů (STAN), které je příliš chytré na to, aby šlo dolů společně s topáckým titanikem. Pak je jasné, že rétorika potápějících se stran musí zdvojnásobit strašení na všechny strany. Jinak by si lidé mohli vzpomenout, že tyto partaje nesou hlavní odpovědnost za politický a ekonomický debakl státu. Vládní strany udělají zase strašáky z nich a ze zákonodárné práce zmizí rozum. Dvojího efektu strašení umí stoprocentně využívat první skupina bankovního a finančního Mordoru, viz první část.

Závěr

Proč se z velkých partají stala strašidla, která sama musí strašit voliče, místo aby jim dala pozitivní vizi a program? Důvodů k rozpoutání hysterie strachu a obav je několik.

  • Příčinou výše popsaného stavu je veřejné odmítnutí provozovaného modelu stranické práce zavedených velkých politických stran ČSSD a ODS.
  • Rapidní pokles členské základny, protože vysychají potravinové řetězce zlodějen všeho druhu, na které byli naháčkovány i malé ryby.
  • Velrybářské praktiky, tj. nákupy nových členů za účelem získání vlivné funkce dnes fungují jako zavedená norma. Strany často ovládají na místní úrovni úplní kmotři a kriminálníci.
  • Pasivita členů a příznivců v prosazování programových cílů. Téměř nenajdete na veřejnosti nikoho, kdo by se zastal lídra své strany, že to dělá dobře.
  • Ovlivňování, často i přímé personální řízení stranické politiky lobbistickými skupinami.

Politické strany musí z výše uvedených důvodů fatálně a téměř nutně sáhnout po iracionálním cirkusu, který pak poslušně papouškují média, a navíc k němu přidají politiku jako osobní hašteření jednotlivců. Klasické politické strany už nemají ve společnosti autoritu a normální lidé z nich prakticky vymizeli. Světem české politiky proto obchází strašidlo iracionality, protože jinak by poslanci ve Sněmovně museli dělně a skutečně pracovat. A to většina z nich nechce, i když jsme je na tuto funkci zvolili a za tuto činnost je královsky platíme. Lépe je sedět a bohapustě žvanit. Navíc už klasické partaje profesionály na politickou či profesní práci ani nemají. Komunisté dobře věděli, že tzv. "stranické kádry" jsou nezbytností pro skutečnou politiku. Kecalové typu "tiskových mluvčích", kteří dnes partajím šéfují, ti rozum nenahradí a jen zhoršují stav iracionality na českých tocích.

Iracionalita médií

Negativní mediální obraz politiky není manipulací ze strany médií. Ta z velké části jen rozpatlávají nemohoucnost politiků. Důvěra v média se odvíjí od jejich shody s realitou, nikoliv s mýty. Většina Čechů dnes nemůže říci, že nemá přístup k nezávislému (ani zahraničnímu) tisku. Nejsme v době informačního monopolu 13. oddělení ÚV KSČ a internet vylučuje informační totalitu. A tak občané srovnávají média a jejich interpretaci reality. Pokles počtu prodaných výtisků pod mez rentability i pokles sledovanosti zpravodajství ČT mají stejné kořeny.

Prostě a jasně. V Česku chybí typ odpovědného politika, který léta funguje v parlamentním systému. Psal o něm Weber ve slavném článku Politik als Beruf. Fungují tam jen zoufalé náhražky jako manažer, bankéř, oligarcha, soudce, učitel, žvanil, demagog atd. Protože v parlamentu prakticky není politik, pak je v českém parlamentu živná půda pro iracionální žvanění a postoje. Sněmovna pak funguje jak kabaret iracionality a lidé pohrdají jak partajemi, tak politiky, a nakonec i parlamentem jako podstatou demokracie.

Pokračování
Jak funguje Česko I. aneb Bankovní lobby
Jak funguje Česko III. aneb Loutkovodiči v zákulisí