Má zvíře duši? Není přímo řečeno, že nemá. Každé zvíře přemýšlí, pokud by tomu tak nebylo, nepřežilo by. A jestliže přemýšlí, má i duši. Předkládám krátkou povídku o tom, jak naše rodina pečovala o duši svého milovaného jezevčíka. Tento příběh je smyšlený, ale podobné starosti i radosti zažívají všichni chovatelé psů všech ras. Péčí o duši je i radost, smích a oproštění se od všedních starostí.

1. Brokův příchod

Jednoho dne se rozlétly domovní dveře. „Mamííí“, slyším řev svého jedenáctiletého syna Honzy, „u Pavlínky mají štěňata jezevčíka a jednoho nám dají“. Dříve, než jsem stačila cokoliv namítnout, do kuchyně se přiřítilo malé chlupaté štěně a za ním doklusával Honza. „Ihned toho psa vrať!“, snažím se neztratit rodičovskou autoritu. Synáček však dělá, že neslyší: „Jo, jmenuje se Broček“. Jen jsem tiše zaúpěla: „Kdo se o něho bude starat?“, snažím se utlumit nadšení Honzy. „No přeci já“, odpovídá s údivem v hlase potomek. Chci mít přeci jenom poslední slovo: „Až přijde táta, tak tě vyžene i se psem“. To jsem netušila, co bude následovat.

Brok zatím seděl na zadku a sledoval naši rozpravu. Měl povytažený jazýček, hlavičku s plandajícíma ušima nakláněl ze strany na stranu a vypadalo to, jako by se usmíval. Rošťárna mu koukala z malých hnědých kukadel. Měla jsem pocit, že rozumí každému slovu. Postavil se na nemotorných nožičkách a náhle se pod ním objevila loužička. „Tak tu starost předveď“, vyzvala jsem Honzíka k úklidu loužičky. Ten se zašklebil, ale donesl hadr a loužičku utíral. Přitom něžně mluvil na psíka: „Bročku, to vychovaný pejsek nedělá“. Brok si vysvětlil pohyb hadru po podlaze jako výzvu ke hře a s veselým štěkotem na „kořist“ útočil. Výzvu ke hře přijal i Honza a za chvíli byl byt plný veselého smíchu a psího štěkotu.

Ve dveřích do kuchyně se objevil Petr, můj muž. Mrknul na rozdováděné štěně a klidným hlasem prohlásil: „Koukám, že u Jeřábků už rozdávají štěňata“. Pan Jeřábek, spolužák a kamarád Petra, žil se svojí rodinou, do které patřila i Honzova spolužačka Pavlínka, na hájence. Párek jezevčíků byl součástí Jeřábkovic rodiny. „Tati, jmenuje se Brok“, rozjařeně vyhrkl Honzík. Petr se otočil a beze slova odešel. Za pár minut přišel a v ruce nesl balíček. „Co to máš?“, zvědavě se otázal Honzík. Petr mu balíček podal. „Jé, to je knížka o jezevčíkovi!“, radostně zvolal Honzík, vzal Broka do náruče a s knížkou v ruce odtančil k sobě do pokoje. S Petrem jsme se na sebe podívali. Můj pohled byl asi dost zoufalý, Petr mne začal uklidňovat: „Jezevčík je výborný společník a svoji smečku si vždycky ohlídá. A je čistotný. Zítra se stavím u Jeřábků a přinesu k Brokovi nějaké doklady. Taky se musím ujistit, že je očkovaný“. Pokusila jsem se o poslední zoufalý argument: „Vždyť bydlíme v bytovce a sousedi nám vynadají, jestli bude ten pes štěkat“. Petr se na mne udiveně podíval. Bydleli jsme sice v bytovce, ale na vesnici a kolem bytovky se táhly rozlehlé louky. Ani se stížnostmi sousedů to nebude tak horké – snad v každé ze šesti rodin bydlících v bytovce bylo nějaké zvíře – králíky počínaje a kočkami a psy konče. Náš Brok zde rozhodně nebyl jedináčkem z říše zvířat. Tím definitivně skončil můj marný odpor.

Asi za půl hodiny se za námi přiřítil Honza. „Tati, v knížce píšou, co všechno je třeba pro Broka koupit, pojeď se mnou do Zverimexu. Potřebujeme pro Broka pelíšek, misky a nějaké hračky. Vezmeme Broka s sebou, aby si sám vybral“. A tak Brok vstoupil do naší rodiny.

2. První výchovné pokusy

První noc s Brokem proběhla bez problémů. Většina štěňat první dny naříká steskem, Brok se tímto pravidlem vůbec neřídil. Stočil se v novém pelíšku u Honzovy postele a tvrdě usnul. Pelíšek měl vystlaný dekou, kterou se psem poslal pan Jeřábek, aby si Brok vzal do nového domova něco svého. Někdy kolem šesté ranní se Brok probudil a hlasitým písklavým štěkotem nás všechny probudil. Vzala jsem tedy štěně do náruče a šla s ním ven. Oba chlapi se jenom otočili na postelích a opět usnuli. Byla sobota a tak se nikdo do vstávání nehrnul. Vyšla jsem z domu a byla jsem udivena, kolik sousedů již venku poklusává za svými psími miláčky. Jaro pokročilo do své druhé poloviny a ráno brzy svítalo. Bylo příjemné teplo. Brok se s radostí řítil za každým psem, kterého viděl. Ještě štěstí, že jeho krátké nožičky nedokázaly vyvinout velkou rychlost a mohla jsem ho včas chytit. Ale i tak jsem za chvíli funěla jako po výstupu na Sněžku. Hned svojí první vycházkou si Brok získal psí i lidské fanoušky.

Po půlhodině sprintů jsem dokulhala domů. Oba mužští dělali, že spí. „Pánové, vstávat!“, volala jsem naštvaně. „Musíme se domluvit, jak našeho miláčka naučit poslouchat. Nechci se dožít toho, že si nějaká doga splete Broka se zuřivou myší a pozře ho i s vodítkem“. Během snídaně, kterou chlapi připravili, aby si mne udobřili, jsme snovali plány na výchovu štěněte. „Budu s ním chodit na cvičák“, prohlásil statečně Honza. Petr suše prohlásil: „Všichni by si mysleli, že chodíš cvičit vodítko, protože malého Broka nikdo neuvidí mezi samými vlčáky“. Měla jsem spásný nápad. „Půjdeme na návštěvu k Jeřábkům“. Oba se na mne nechápavě podívali. Petr tajemně řekl: „Pachatel se vrací na místo činu“. „Broka musí vychovat jeho rodiče“, kontroloval Honza. Oba jsem zpražila pohledem: „Jeřábkovi chovají jezevčíky už několik let, tak nám určitě poradí“. Popadli jsme malého nezbedu Broka, nasedli do auta a vyrazili do polesí.

Přijeli jsme k hájence. Jen jsme vystoupili z auta, s velkým štěkotem se na nás vyřítili dva jezevčíci. Postavili jsme Broka na zem. To bylo radostného přivítání! „No to jsou k nám hosti. Co vás k nám na samotu přivádí?“, ozval se za námi hluboký baryton hajného Jeřábka. „Přijeli jsme reklamovat Broka. Neposlouchá“, odpověděla jsem na dotaz. Jeřábek se srdečně zasmál. Za hajným vykoukla z okna hájovny jeho žena. „Víte co, pojďte za mnou, uděláme si kávu a chlapi se zatím domluví“, vyzvala mne laskavě. Usoudila jsem, že nemá cenu se mezi chlapy plést a tak jsem pozvání přijala. „Jezevčíci jsou svérázní psi“, přivítala mne paní Jeřábková na verandě. „Je to skutečná osobnost mezi psy. Je dost temperamentní a zvědavý. Urazí se, když si myslí, že ho trestáte neprávem. Taky nemá rád, když se věnujete jinému psu. To pak s vámi nebude dlouho mluvit“, směje se paní Jeřábková. Na závěr dodá: „Jsou to rošťáci i kokety. K lidem se chovají tak, aby z toho měli prospěch hlavně sami“.

Zvenčí se ozval smích. Vyšli jsme z domu a viděli, jak všichni tři psi běhají po dvorku a rozpustile se honí za míčkem. Náš malý Brok se na svých nožičkách snažil dohnat své rodiče. Chlapi mu občas hodili míček, aby měl pocit, že taky ulovil kořist. Psi již byli unaveni, náš Broček usnul uprostřed hry. Opatrně jsme ho zvedli a donesli do auta. Pan Jeřábek nám vysvětloval, jak našeho rošťáka vychovávat. „Musíte být důslední a neslevovat ze svých příkazů. Pes musí váš příkaz vykonat bez váhání. Pokud ho nesplní, opakujte mu ho tak dlouho, až ho splní. Nezapomínejte ho chválit za to, když vás poslechne“. Obrátil se na Honzu: „Neber ho do postele, navykne si na to a nebude chtít spát ve svém pelechu. Taky mu nedávejte jídlo od stolu, jinak se ho už nezbavíte, bude vás svým žebravým pohledem doprovázet u každého jídla“.

Vybaveni radami zkušeného chovatele jsme se vydali k našemu domovu. Brok spal celou cestu a neprobudil se ani, když jsme ho přenášeli domů a ukládali do pelíšku. Honza sice litoval, že ho nemůže uložit do své postele, ale dbal rad pana Jeřábka. Broček spal tvrdě, ze spánku poštěkával a šermoval tlapičkami. Vědci sice tvrdí, že psi nemají sny, ale já si to nemyslím. Určitě se mu zdálo o tom, jak někde lumpačí se svými psími kamarády. Tak začalo naše objevování duše jezevčíka Broka.

3. Sám doma

Pracuji jako překladatelka na volné noze a většinu roku trávím doma u počítače se slovníky rozloženými kolem sebe. Brok si vždy lehne tak, aby na mne dobře viděl. Nejvíce miluje kuchyň, hlavně v době, kdy zde chystám chutnou krmi pro své chlapy. Občas se stane, že nějaký kousek spadne na zem. Brok, který se do té doby tváří, jako by tvrdě spal, vystřelí ze svého místa a zjišťuje, zda je onen kousek jedlý.

I když jsem většinu času s Brokem doma nebo na vycházkách, přeci jenom musím občas dojet na nákup, na úřady nebo k nakladateli, který mi vydává knihy. To jsou chvíle, kdy nechávám Broka samotného doma. Když byl poprvé zcela sám, nejdříve - podle svědectví trpělivých sousedů - nešťastně kňučel a vyl, pak jeho nářek náhle utichnul. Když jsem se tuto informaci dozvěděla, tušila jsem nějakou katastrofu. To, co jsem viděla po vstupu do bytu, moje tušení jenom potvrdilo. Uprostřed rozcupovaných polštářků, novin a převráceného koše spokojeně seděl Brok. Když mne uviděl, radostně se rozeběhl a vítal mne veselým štěkotem a prudkým máváním ocásku. Nejdříve jsem se na něho rozkřičela a pak jsem odevzdaně klesla na židli. Brok se mi odklidil z cesty a potichu zalezl do pelíšku. Poznal, že jeho lovecké snahy neocením. Než jsem se vzpamatovala z prvního šoku, dorazil ze školy Honza. „Broku!“, zvolal ode dveří. Nikdo ho nevítal. Honza nahlédl do kuchyně a uviděl tu spoušť. „To tady bouchnul dynamit? A kde je vlastně Brok?“ Zlostně jsem na něho pohlédla: „Brok je uražený. Tohle je totiž jeho práce. Můžeš začít uklízet.“

Do dveří se přikradl Brok. Posadil se a zkoumal, jestli jsem se už uklidnila. Podíval se na mne s provinilým výrazem. Povzdechla jsem si a zavolala na něho: „Broku, ty lumpe jeden, pojď sem.“ Prvotní vztek mne už přešel a ten pacholek to podle hlasu poznal. Rozeběhl se ke mně, nechal se vyzvednout do náruče a olíznul mne na tváři. Když jsem ho postavila zpět na zem, začal radostně poskakovat kolem Honzy, který uklízel následky jeho prvních loveckých pokusů. Honza hladil štěně po hlavičce a tiše mu vyčítal: „Ty rošťáku, kdo to má po tobě uklízet? Mamka se zlobí. Ty ses tady nudil, viď?“ V zámku zarachotil klíč, to přicházel Petr. Brok vystřelil z kuchyně a s radostným štěkotem ho vítal. „Ahoj Bročku, copak jsi dělal celý den?“, otázal se našeho miláčka. Přišel za námi do kuchyně, Honza právě dokončoval úklid. Petr se na nás zkoumavě podíval a vše mu došlo. Rozesmál se. „Asi se nudil. Byl tady sám, že jo?“ Odvětila jsem: „Musela jsem dojet k nakladateli, zdržela jsem se tak hodinku. Když jsem přijela, myslela jsem si, že jsem v jiném bytě. Ještě štěstí, že je Brok malý a nemůže stěhovat nábytek“. „Jezevčík je lovecké plemeno, i když na to moc nevypadá. Je to norař a dneska nám to náležitě předvedl“. „No jo, lovecké plemeno. A kdy nám začne nosit nějakou zvěřinu, kterou uloví?“, ptala jsem se s hrůzou v hlase. Oba chlapi se rozesmáli. Bylo mi jasné jedno. Když budu odcházet, odklidím z Brokova dosahu vše, co by mohlo dostát nějaké újmy.

4. První zima

Kalendář ukazoval polovinu listopadu, ale počasí bylo spíše prosincové. Ráno jsme vyšli s Brokem ven a pod nohami nám zakřupal první sníh. Brok, který by jindy vystřelil jako neřízená střela, se zarazil. Opatrně našlapoval, očuchával ono bílé nadělení. Nechápal, kam se poděla tráva a cesta. Jeho zvědavost ho táhla dál do té studené hmoty. Na krátkých nožičkách nemohl našlapovat, proto v bílé peřině komicky skákal jako srnka. Sníh se mu začal zamlouvat. Dlouhé uši brodil ve sněhu. Za krátkou chvíli byla z Broka sněhová koule. Brzy jsem ho vzala do náruče a šli jsme domů. Brok byl přeci jenom ještě malý a mohl by nastydnout. Doma jsem ho osvobodila ze sněhového kabátu a vytřela do sucha. Brok se zavrtal do svého pelíšku a usnul.

Odpoledne přišel Honza. Najedl se, ze sklepa vyhrabal malé sáňky, popadl Broka a vyrazil na kopec tyčící se za naším domem. Svah byl plný malých i velkých sáňkařů. Honza posadil Broka na saně a škrábal se na vrchol. Celé to rojení jsem pozorovala z okna našeho pokoje. Honza pomalu sjížděl, Brok mu seděl na klíně a vesele štěkal na okolní hemžení. Za necelou hodinu přišli oba domů. Saně byly opět zaparkovány ve sklepě, Honza s Brokem se najedli. Honzovi jsem uvařila horký čaj. Zatímco jsem Broka vytírala do sucha, Honza usnul v pokoji na gauči. Brok skočil na gauč, přitiskl se k Honzovi pod deku a za chvíli i on spokojeně oddychoval. Občas ze spánku zaštěkal, asi se mu zdálo, že je nejslavnějším psím sáňkařem na světě. I Honzík se ve spánku spokojeně usmíval.

5. Vánoce

V rádiu zněly koledy, lidé pobíhali po ulicích a sháněli dárky a stromky, stáli fronty u řezníka i v potravinách, táhly plné tašky nákupů. Předvánoční shon nabíral na obrátkách. I já jsem byla nucena se tohoto šílenství zúčastnit. Poprvé jsem přemýšlela i o dárcích pro Broka. Brok to lidské hemžení přehlížel. Abychom nevyšli ze všedních radostí i starostí, občas nám schovával boty, po kterých jsme museli pátrat, hlavně v ranním spěchu, popral se s nějakým hadrem, až lítaly nitě, pod nohy nám nosil hračky v době, kdy jsme někam spěchali a klopýtali jsme přes ně. Prostě pravá rodinná idyla.

Na Štědrý den ráno zdobili Petr s Honzou stromek. Brok se jim pletl pod nohy, takže oba museli opatrně našlapovat, aby přes něho neupadli a nerozbili nějakou ozdobu. Zatím jsem v kuchyni připravovala štědrovečerní večeři. Brok přihopsal za mnou a kontroloval vůně linoucí se z hrnců a salátové mísy. „Hele, Broku, nechceš jít zase pomáhat Honzovi?“, snažila jsem se zbavit Brokovy přítomnosti. Nechtěl. Lehl si doprostřed kuchyně, takže jsem ho musela stále překračovat. „Honzo!“, zavolala jsem na syna, „mohl bys vzít Broka na vycházku? Ráda bych to jídlo uvařila už k dnešní večeři. Bojím se, abych Broka nezašlápla“. Honza byl rád, že se může ulít ze zdobení stromku. „Broku“, zavolal na psa a zazvonil klíči od bytu. Brok ještě chvíli váhal, zda má opustit kuchyni plnou vůní a dobrot. Pak usoudil, že venku nebude celou věčnost a že mu jídlo neuteče. Vyklusal s Honzou ven. Venku bylo celkem teplo, sníh dávno roztál a tak se mohli oba zdržet déle. „A nemusíte spěchat“, zavolala jsem za nimi. „To byl dobrý nápad“, ocenil mne Petr, „oba se tu jenom pletli“.

Začal Štědrý večer. Vyzdobila jsem štědrovečerní stůl, připravila jsem vše potřebné a mohli jsme začít s večeří. Brok seděl u stolu a žadonivě na nás koukal. Vůně ze stolu se líbezně táhla k jeho čenichu. „Neboj se, taky dostaneš“, chlácholila jsem ho. Vzala jsem jeho misku a nakrájela jsem mu trochu masa od večeře. Teď se asi všichni psí odborníci chytají za hlavu: „Pane Bože, lidské jídlo psovi do misky přeci nepatří!“ Jenže, zkuste odolat těm žádostivým psím očím. Nejsem žádný velký chovatel psů, Brok není ani služební ani výstavní pes. A ta občasná trocha mu přeci neublíží. Jinak mu kupujeme kvalitní krmení, které jsme zkonzultovali s veterinářem.

Dojedli jsme večeři, naaranžovali dárky pod stromečkem. Petr zazvonil na zvoneček. Já, Honza a Brok jsme vstoupili do setmělého pokoje ozářeného pouze svíčkami na stromečku. Honza už na Ježíška nevěřil, ale stále se na Vánoce těšil. Brok se ve dveřích zastavil. Vycítil zvláštní atmosféru. Opatrně našlapoval, jeho tělíčko bylo napjaté. Nosem nasával pachy. Honza se posadil mezi dárky, Brok si sedl vedle něho a koukal mu do rukou. Honza začal rozdávat dárky. Nejvíce dárků samozřejmě dostal on. Když vyslovil Brokovo jméno, pes nadskočil a hupsnul Honzovi do klína. „Copak Ježíšek přinesl našemu Bročkovi?“, ptal se tajemně Honza a pomalu rozbaloval balíček. Brok mu strkal čumákem do rukou a povzbuzoval ho k rychlejší činnosti. S Petrem jsme se rozesmáli. Honza z balíčku vysvobodil tyčinky, které Brok miluje a jednu mu podal. Brok vystřelil s tyčinkou v tlamičce a běhal po pokoji. Pak si lehl a tyčinku snědl. Hned zase běžel k Honzovi a díval se, jestli mezi zbývajícími balíčky není ještě něco. Bylo. Dostal ještě pár hraček a nějaké další psí dobroty. Nejvíce si zamiloval hračku malé myšky.

Večer jsme šli všichni tři na pozdní procházku s Brokem. Ačkoliv byl prosinec, byla teplá noc. V oknech okolních domů zářily rozsvícené stromečky, z nedalekého kostela zněly půvabné melodie vánočních koled. Šli jsme mlčky a nasávali tu pravou vánoční atmosféru. Ani Brok neskotačil, jakoby jeho malou psí dušičku také zasáhla sváteční pohoda. Když jsme dorazili z vycházky, Brok si vzal do tlamičky oblíbenou myšku, uložil se do svého pelíšku a hned spokojeně usnul. Honza si vzal svoje dárky a následoval Broka do dětského pokoje. Po chvíli jsem se šla na oba podívat a i Honza již hluboce spal. S Petrem jsme si nalili víno, vzali pár chlebíčků, zkritizovali televizní program a odebrali jsme se do ložnice. Po celodenním shonu jsme usnuli dříve, než jsme položili hlavy na polštář.

6. Silvestr

Vánoce jsme šťastně přečkali a blížily se oslavy konce roku. Opět začala nákupní horečka. Ženy se hašteřily ve frontách, muži se pokoušeli zaparkovat na přeplněných parkovištích u obchodních center. V tom všem spěchu jsem se ještě pokoušela dokončit překlad ne právě vydařeného románu jedné zahraniční spisovatelky. Opět napadl sníh a děti si dosytnosti užívaly vánočních prázdnin. Brok se honil s dětmi na kopci a vždy s Honzou přišli řádně unavení. Oba se usušili, najedli a brzy večer usnuli.

Konečně přišel poslední den v roce. Z rádia se ozývaly staré anekdoty, již vousaté příhody z natáčení a letité songy. Venku tiše sněžilo, děti seděly doma u televize a sledovaly každoročně se opakující pohádky a staré filmy. Petr vyrobil pěkné a chutné chlebíčky a jednohubky, Honza si lepil letadýlko, které dostal od Ježíška. Brok ležel mezi dveřmi do kuchyně a pozorně kontroloval kvalitu a čerstvost surovin. Občas vstal, z misky si vzal granuli, lehl si opět mezi dveře a granuli vyplivnul na koberec. Chvíli mne sledoval a pak granuli s nechutí rozkousal. Dosáhnul svého – podala jsem mu kousek masa. Vrhnul se na něj, jako by neměl alespoň týden nic v tlamičce. Sednul si mi u nohy a čekal přídavek. Nakrájela jsem mu trochu salámu a dala do misky. Kousky ani nestačily do misky dopadnout, Brok je polykal přímo v letu. Po večeři jsme si sedli v pokoji ke stolu a hráli „Člověče, nezlob se!“. Dost jsme se u té hry nasmáli, vyprávěli jsme si o zážitcích z letní dovolené a plánovali, kam zase vyrazíme. Brok ležel Petrovi na klíně a sledoval naši rozmluvu. Bylo nám jasné, že dovolenou musíme naplánovat tak, aby s námi tentokrát mohl i Brok. Letos v létě jsme ho nechali u Jeřábků, protože byl ještě příliš malý na dlouhé cestování.

Půlnoc se blížila mílovými kroky. Večer nám příjemně uběhl, ani jsme nemuseli koukat na televizi. Pochutnávali jsme si na Petrových chlebíčkách a jednohubkách, občas jsme si vzali cukroví, které nám ještě zbylo od Vánoc. Každý z nás nenápadně podstrčil nějakou tu dobrotu Brokovi. Na kostelní věži odbíjely hodiny půlnoc, lidé otevírali okna, stříleli petardy a opile hulákali. Brok se nejdříve lekl a běžel se schovat ke mně. Když však viděl, že všichni zůstáváme v klidu, také se uklidnil. Jen se více přimáčknul do mé náruče a zvědavě pokukoval po létajících rachejtlích.

Když ten „blázinec“ pominul, připili jsme si na štěstí a zdraví v novém roce. A také na šťastný život našeho Broka. Ten, plný dojmů, usnul na křesle, ani nedošel do svého pelíšku. Honza ho opatrně vzal do náruče a uložil do pelíšku. Sám se natáhnul do své postele a brzy jsme slyšeli pravidelné oddechování obou uličníků. S Petrem jsme si sedli na gauč vedle sebe a objali jsme se. Tak začal rok, do kterého jsme vkročili nikoliv ve třech, ale ve čtyřech. Vkročili jsme do něho plni lásky, něhy a porozumění a také s otázkou na rtech: „Co nám asi ten nový rok přinese?“