Shodou okolností nám přišla dnes do redakce analýza z Mnichovského institutu Ifo, což je pracoviště pro ekonomický výzkum při mnichovské univerzitě. Jejím spoluautorem je Dr. Joachim Jahnke, vynikající ekonom a bývalý expert Světové banky. Autorem je Prof. Werner Sinn, známý kritik eura. Studie nese příhodný název „Řecká tragédie.“ Pro zájemce ke stažení volně, klikněte na odkaz v nadpise. Brilantní analýza obsahuje 9 kapitol.
- Úvěry na pomoc veřejnému sektoru
- Pomohly ty peníze?
- Kam vedly toky úvěrů?
- Odpuštění úroků
- Rizika věřitelských zemí
- Ztráta konkurenceschopnosti a 4 opce Řecka
- Výhody a nevýhody grexitu
- Proces vystupování z eura
- Závěrečné poznámky
O problematice eura jsme popsali spousty stránek a od samého počátku ho vnímáme jako měnu, která přinese víc trápení než radosti. A život nám dává za pravdu.
Bezesporu je jeho zavedení pokusem sjednotit evropský kontinent shora bez demokratického mandátu, zlikvidovat národní suverenitu zemí. Jak řekl kdysi pan Herman van Rompuy: „Národní parlamenty jsou překážkou demokracie“. Takže to tady máme znovu. O nás pokud možno bez nás. A stát, který se vzdá práva tisknout si vlastní měnu, přestává být státem.
„Kéž by mělo Řecko dnes drachmu“, povzdychl si nedávno řecký ministr financí Yanis Varoufakis, „to bych dokázal problémy řešit!“ Dnes stojí v bance v Řecku každý den dlouhá řada lidí a doufá, že se dostane na řadu do 14 hodin odpoledne, než banka zavře. A přes veškeré prosby z Atén, aby starostové obcí a měst ihned vraceli každý volný peníz zpět do státní kasy, vládne čilý ruch, aby se ještě vydal poslední cent na opravu silnice nebo kanalizace, než to bouchne. To se očekává v létě, viz německý článek Řecko, zachraň se, kdo můžeš.
Martin Armstrong konstatuje razantní zpomalení rychlosti obratu peněz, které je horší než v nejčernější době Velké deprese 30. let v USA. Na studii si klikněte zde. Martin Armstrong není žádný víkendový pisálek, berme ho tedy vážně. Zvláště ilustrativní jsou dvě fotografie. Prezident Roosevelt podepisuje Glass-Steagallův akt a rozděluje tím banky na investiční a komerční klasické. Na druhé fotografii Bill Clinton podepisující v roce 1999 jeho zrušení. To by musela být první věc, kterou by Evropská komise musela nařídit, kdyby chtěla začít vážně řešit krizi v roce 2008! Nicméně neudělala nic proto, aby zastavila spekulace bank a podvody, a naopak svou spoluprací s bankéři, na špici s Mariem Draghim, pomohla k nárůstu zadlužení celé eurozóny, aniž by to mělo jakýkoliv efekt na zvýšení výkonu ekonomiky a zaměstnanosti.
Do konce března 2015 bylo vydáno Řecku celkem 325 miliard eur ve formě úvěrů od EU, MMF a ECB. A přitom je míra nezaměstnanosti více jak dvojnásobná než v roce 2010, kdy se začalo s fiskálními záchrannými akcemi. Čím více peněz sem plyne, tím menší jsou šance na snížení excesívního nárůstu cen a zlepšení konkurenceschopnosti země. Řecko profitovalo ze snížení úrokových měr a plusem této záchranné akce bylo, že Řekové ušetřili 50 miliard, píše ve studii Sinn. Na druhé straně 1/3 z peněz zahraničních institucionálních věřitelů byla nasazena k útěku kapitálu z řeckých bank do zahraničí. Proto tolik protahování a získávání času.
Je prokazatelné, že šlo o záchranu německých a francouzských bank a investorů finančního trhu. V roce 2010, kdy se poprvé začalo hovořit o možném výstupu Řecka z eurozóny, poněvadž do ní nemělo vůbec být přijato, měly francouzské banky expozici v Řecku ve výši 53 miliard eur, německé 33 miliard, americké 10 miliard a britské 9 miliard eur. Ještě 5. května 2010 prohlásila Angela Merkelová toto.
A odvolávala se přitom na dodržování klauzule No-Bail-Out č. 125 AEUV Maastrichské smlouvy: tudíž žádné záchranné deštníky. A pak bylo najednou všechno jinak. Pod velkým tlakem USA, Francie, MMF a ECB bylo rozhodnuto Řecku – nebo spíše vlastním bankám z peněz evropských daňových poplatníků pomoci. A nový program byl rozšířen na další země. Přispěli jsme i my, ač nejsme v eurozóně – prostřednictvím půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu. Christiane Lagardová, tehdy francouzská ministryně financí a dnes šéfka Mezinárodního měnového fondu k tomu řekla:
Nu jistě, bylo potřeba pomoci především francouzským bankám. Dnes jsou drženy řecké banky pár měsíců nad hladinou pouze díky úvěrům ELA od ECB. Jenom 2/3 členů Rady guvernérů ECB by mohly rozhodnout, že se proud čerstvé krve pro skomírajícího pacienta zastaví. Informace ze zasedání ECB jsou tajné, takže máme smůlu. Na demokracii se zde nehraje.
Během posledních měsíců bylo poskytnuto Řecku zhruba 80 miliard eur, aby nevyschly bankomaty a umožnilo se tak, aby si řečtí zubaři, politici a bankéři stihli převést peníze do zahraničí. Samozřejmě objem úvěrů ELA vysoce převyšuje možnosti garancí řecké národní banky a v případě grexitu škody zaplatí ostatní evropští daňoví poplatníci. Díky znehodnocení eura, po pádu dalších bank, které nevyhnutelně musí přijít, i ztrátám penzijních fondů přijdou lidé o úspory. A to bude zejména pro spořivé penzisty skutečný Armagedon.
Článek Naomi Kleinová: „Přírodní zákony změnit nelze, ekonomické však ano“ reagoval na novou knihu Naomi Kleinové It changes evrything. Autorka má jednoznačný názor na taktiku mezinárodních elit a ECB vůči Řecku.
A přesně to je důvod, proč bychom za stávající situace neměli k euru přistupovat. Nyní panuje neudržitelný stav, EU ovládá demokraticky nevolená, nikým nekontrolovatelná ECB. K ní připočtěme úřednickou vládu formou Evropské komise, pro níž není problém zhasnout světla a vypnout právo, když jde o zájmy 1% světové elity.
Nemůže nám tudíž uškodit, abychom se poučili i z případu Řecka. A to, i když my prý nejsme jako oni – tedy ti líní Řekové, co popíjejí o poledních ve stínu ouzo. Kdy má rozum, tak se podívá na film Bankovní Trojka: Moc bez kontroly (TV Arte).