Město v obležení vojska
Kvůli krvavým událostem na Ukrajině se ruští novináři neměli čas zajímat o válku v Sýrii. Syřané to chápali, zabíjení na Donbase má stejný scénář jako jejich válka. Rozdíl je jen v tom, že na Donbase se nyní zabíjí méně.
Oba korespondenti Komsomolské pravdy – Dmitrij Stěšin i Alexandr Koc – museli na hlavním a nejbezpečnějším pohraničním přechodu mezi Syrií a Libanonem strpět dlouhou a nemilosrdnou prohlídku. Byť tam bylo liduprázdno: nikde žádné dlouhé davy lidí, toužících prchnout před „diktaturou Assada“.
Museli běhat z pracovny do pracovny a prosit o vydání zadržené aparatury a neprůstřelných vest. Čím vyšší šarže – tím více portrétů Bašára Asada.
Cestou do Damašku naráželi co kilometr na „blokpost“ syrské armády. Ruské občanství tu působilo jako VIP propustka. Vojáci se na ně usmívali. Ovšem Damašek působí jako opevněné město, rozdělené na sektory s desítkami tisíc betonových desek, v jejichž stínu se ukrývají ochranná opevnění s kulomety. Válka tu také zasahuje do obytných čtvrtí.
Korespondenty nad ránem probudil známý zvuk – výstřel, který rozechvěl celý dům v důsledku blízkého výbuchu. A ráno, sotva se rozednilo, se nad městem objevilo letadlo – kroužilo nad centrem města a bombardovalo džihádisty, usazené na periférii. A jestliže jsou tím rozrušeni novináři, co asi pociťují ti, kteří se chystají uprchnout, respektive ti, kteří se rozhodli zůstat?
Oáza blahobytu
Městská čtvrť Dummar – Nový Damašek – je rozložena stranou frontové linie. Nevybuchují zde miny, ulice jsou čisté, domy upravené, před nimi drahé automobily… Žijí tu poměrně movití Syřané. Ze střední třídy. Ovšem válka změnila i jejich běžný život.
Batula a Madžíd Chamádovi balí kufry ve svém prostorném bytě v přízemí. Za několik dní se připojí k mnohamilionové armádě uprchlíků. Bratr a sestra nevypadají tak chudě jako mnoho z těch nešťastníků, kteří plují do Evropy na gumových loďkách. Batula je vzděláním manažerka, nyní pracuje jako novinářka, bratr je pokladník. Rodnou zemi opouštějí z finančních a ekonomických důvodů. Kvůli ekonomické blokádě se zvedly ceny, začalo propouštění.
Mnoho firem a podniků zbankrotovalo, stejně tak i firma, ve které pracoval Madžíd. I v jejich klidné čtvrti, daleko od linie fronty, se mohl člověk ocitnout uprostřed přestřelky.
Batula doplňuje, že k opuštění rodné země je nutí především nejistota z budoucnosti. V cizině chce ukončit univerzitu, najít si dobrou práci, něco si našetřit. Pokud se situace v rodné zemi stabilizuje, vrátí se domů.
V Evropě mají mnoho známých, také vzdálené příbuzné. Možná se usadí ve Švédsku nebo Norsku.
Madžíd vysvětlil, že se nebojí pracovat v jakémkoli oboru. Chápe, že nejméně první dva roky bude brát, co „bude po ruce“. Chce si však ukončit vysokoškolské vzdělání a pracovat při studiu.
Potom vysvětluje, že z masové přepravy uprchlíků se dělá byznys. Lidé ze severních oblastí se dostávají do Turecka, z centrální oblasti do Libanonu, kde je vítají převaděči. Rozsadí je do autobusů a dovezou do Tripolisu, odtud je parníkem přeplaví do tureckého Izmiru. A dále plují na desetimístných gumových loďkách po 40 lidech na řecké ostrovy. Nedoplují všichni…
Na otázku, zda se nebojí daleké cesty, odpovídá, že nepopluje na gumové loďce. Jeden jeho přítel plul na turistické jachtě, dva dny strávil v Turecku, nyní je už v Maďarsku. Palubní lístek stojí 2 000 euro. Když má člověk peníze, nezdrží se v Turecku dlouho, pokud ne, „ztvrdne“ tam několik měsíců. Mimochodem – on se sestrou z Libanonu do Turecka poletí.
Novináři se ho ptají, proč neletí až do Evropy? Madžíd říká, že Německo všechny, kteří nemají víza či pozvání, deportuje. Musí se dostat do Řecka a tam si koupit místní pas. Celá cesta, včetně ubytování v hotelu, je bude stát sedm tisíc euro. Vinu za hromadný exodus syrských občanů dává Spojeným státům operujícím pomocí proxy akcí, při nichž ke svým cílům používají ruce svých vazalů.
Konstatuje, že syrská armáda je nesmírně unavená, už mnoho vytrpěla, proto zvýšení ruské podpory přišlo nesmírně vhod. Jsou za tuto pomoc velmi vděčni. Kdyby nebylo Ruska, nyní by tu neseděli, protože by všechno bylo už rozbombardováno.
Oba novináři také navštívili chrám syrské ortodoxní (pravoslavné) církve, kde právě skončila nedělní bohoslužba. Otec Gabriel ukončil křest dvou děvčátek-dvojčat, Anny a Marie. Když se dozvěděl, že novináři jsou Rusové, považoval to za dobré znamení a potěšilo ho to. Řekl, že uprchnout nehodlá.
Připustil, že mnozí křesťané prchli, ale považuje to za neodpustitelnou chybu. Žádá civilizovaný svět o podporu, aby lidé nemuseli prchat.
Otec Gabriel novinářům prozradil, že se několikrát pokoušeli připravit ho o život, proto má nyní seriózní ochranu. Vysvětluje, že mezi uprchlíky skutečně převažují muslimové. Je jich 99 ze 100. Jsou to většinou rodiny vojáků, které žily v táborech na jihu Turecka. To se jich nyní zbavuje a Evropa, matka civilizace, ať přijme to, co sama porodila. Za několik let pochopí, kdo k ní jede.
Připustil, že válka učinila jejich multikonfesionální zemi křehčí. Bojují proti terorismu a radikalismu. Ovšem část obyvatelstva podlehla uměle vytvořenému mezinárodnímu nepřátelství. Mocná podpora Ruska v posledních měsících byla dávno očekávaným krokem. Vždyť ani syrská armáda nebojuje pouze za svoji zemi. Jestliže nezničí kavkazské a ujgurské islamisty, vrátí se domů do Ruska a Číny. A Rusko naopak nepomáhá jen Sýrii, ale i koalici mnoha zemí, včetně Iránu a Iráku. Otec Gabriel se domnívá, že syrská krize se blíží se svému konci.
Zdroj: Komsomolskaja pravda, A. Koc, D. Stešin
http://www.kp.ru/daily/26435.7/3309093/
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!