Se souhlasem autorky, mladé lékařky, která si přeje zůstat v anonymitě, publikuji její postřehy a úvahy o lékařské praxi. První část <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=468">najdete zde</a>.

Člověk by měl být rád, že se mu dostane alespoň nějaké odpovědi. Když se jedná o článek, měl by být možná nadšen, že ho někdo vůbec četl, natožpak když obětoval několik minut na vložení komentáře. Zvláště jedná-li se o první článek. Ne tak já. Trocha potěchy, že ho někdo vůbec četl, by se jistě našla, ale trochu jí převážil pocit nepochopení, možná i vzteku. Copak jsem to napsala tak blbě, že vzbuzuji soucit? Já? To jsem přeci vůbec neměla v úmyslu! Chtěla jsem, aby si čtenáři všimli, jak se byrokracie a blbost propracovaly na první místa a hlavně, aby bylo jasno, že pacient je dost často obětí, která se nemůže bránit. To on zaslouží soucit. Nejen proto, že je nemocný, ale i proto, jak je s ním zacházeno. Někdy je mi jich opravdu líto, ale občas přemýšlím, jestli to nakonec vlastně není jedno. Jedno z pohledu pacienta, který je spokojený. Má svého pana docenta nebo profesora, který se o něj stará, skoro vždycky si na něj najde čas a když ne, je to pochopitelné a omluvitelné, protože jako docent nebo dokonce profesor, má času jistě velmi málo a to, že se obtěžuje s takovým bezvýznamným člověkem je obrovská pocta. Když tomu nerozumíte, věříte mu úplně všechno. Když tomu rozumíte málo nebo trochu, stejně se necháte umluvit čímkoliv, protože éterický oblak obestírající všechny titulované vás naprosto ochromí.

Škoda, že se často jedná jen o prázdnou bublinu. K titulu není zapotřebí slušné jednání a dlouholetá praxe v oboru. K titulu se dnes musíte propracovat vědou – publikace, přednášky, články o ničem...velká věda sama o sobě. Potom není divu, že je tak málo profesorů, kterých si můžu opravdu vážit. Neříkám, že ti ostatní postrádají jakékoliv kvality, ale rozdíly jsou patrné na první, pro méně vnímavé na druhý pohled. No a když tak věříte svému panu doktorovi, docentovi nebo profesorovi, musíte být jednoznačně spokojený pacient. Vložil jste svou důvěru do správných rukou a nemáte žádné pochybnosti. No to je přeci ideální stav! (Chtěla bych zažít jakoukoliv situaci, kde bych neměla žádné pochybnosti). Představte si, že máte nevyléčitelnou nemoc, na kterou zemřete, ale až do konce věříte svému lékaři, že vás léčí správně, že vás léčí, když má a neléčí, když už nemá. Umíráte spokojený a smířený s tím, že teď už se nedalo opravdu nic dělat, když už ani pan profesor nic nezmohl. A tak si říkám, jestli to nakonec není jedno, protože pacient umře relativně smířený se světem, spokojený, že na něm vyzkoušeli ještě několik nových léků, po kterých mu bylo strašně špatně... Rozdíl je jen v tom, že celou dobu žil v omylu. Ale je ta pravda tak důležitá?

To je ovšem ideální situace, může se taky stát, že když už nejste vhodnými pacienty pro pana profesora, máte příliš neřešitelných obtíží, které obtěžují nejenom vás, ale i vašeho lékaře, stanete se nepohodlnými a pod nějakou záminkou se vás zbaví. Prostě se na vás vykašle, nepřijde vám do očí říct, že už se nedá nic dělat. Chvíli se ještě živíte nadějí, že jenom nemá čas a pořád věříte tomu, co říkal naposledy – že to bude dobré. Pravda nepravda, pak umíráte minimálně dosti zklamaný. (Ne-li dosti naštvaný).

Ale zpátky k soucitu. Nepřipadám si v tomto systému jako oběť. Setrvávám tam dobrovolně, s nadějí a nějakým úmyslem (mimo jiné se tím živím), jsem sice zcela bezmocná, neschopná cokoliv změnit, ale můžu odejít, můžu se bránit útokem, můžu nahlas říkat pravdu než budu odejita... Možná jen dost dobře nechápu poznámku, že bych to měla vydržet. K čemu? Proč? Nechci to vydržet, chci to změnit. A když to nepůjde, tak chci pryč. Mám jenom jeden život, pár let, které nechci strávit bojem s větrnými mlýny (mám dojem, že to už někdo zkoušel a nevyšlo mu to). Vlastně jenom chci aby vztahy fungovaly jinak, aby lidé byli upřímní, aby se k sobě chovali slušně, aby se podporovali opravdu a ne jen naoko, aby si neházeli klacky pod nohy, aby si nezapichovali nože do zad, aby....aby byl svět ideální místo, kde lež a nenávist nevítězí...nejsem asi moc skromná...

Před pár dny jsem ale začala mít soucit se svým nadřízeným. Je jen o pár let starší a ve vedoucí funkci nám rád dokazuje, jak jsme neschopní. Je z těch, co vyloženě hledají, kde jste udělali chybičku, kde jste se upsali, kde byla i jiná možnost. A potom neváhá a přijde: „Tady si to doplň“. „Tady ti chybí....“ „Tohoto pána chceš léčit?“ Nemá sice vždycky pravdu, ale zato musí mít poslední slovo. Výsledkem je, že si připadám jak idiot, soustředím se na to, abych měla úplně nejdokonalejší dokumentaci, kde nebude k nalezení jediná chyba nebo chybějící razítko, nic co by se dalo vytknout, což je samozřejmě nereálné (někdy ovšem volím opačný přístup – kašlu na to, protože nakonec stejně něco bude špatně). No a cloumá mnou vztek, že tohle musím poslouchat, aby si on zvedl sebevědomí. No budiž. Pak jsem ale pochopila, že on to prostě nedělá naschvál. On si vlastní chování vůbec neuvědomuje, nemá na něj náhled. Ve skutečnosti si připadá osamocen ve své funkci, kde zodpovídá za všechno a za všechny ty blbce kolem, má strašně práce, se kterou mu nikdo nepomůže a ani nemůže pomoct. Nikdy nemůže být spokojen, protože se točí dokola ve svém bludu. Chudák. Tak mi ho bylo chvíli líto, že jsem mu odpustila nejednu jedovatou poznámku a netrápila jsem ho žádnou odpovědí.

Takových máme spoustu. Chudáků, co zaslouží soucit, protože žijí ve svých bludech a jenom jejich nespokojenost se tu a tam projeví navenek. Možná ve skutečnosti nejsou zlí. Nebo by nebyli, kdyby pochopili pravdu. Jenže pravda dá moc práce. A vůbec – je skutečně tak důležitá?