Hana Mudrová, sociální pracovnice
1. Co Vás v právě uplynulém roce nejvíce zaujalo a proč?
Zaujaly mne debaty kolem uprchlické krize a vůbec ten fakt, že ji čelní politici Evropy dopustili. Prostě se několik roků chovali stylem, že se to nějak samo vystříbří a najednou tupě zírali a nevěděli, co blekotat, včetně schopnosti okamžitě řešit logicky a racionálně, nastavit nějaké parametry. Nakonec jsem leckde já osobně byla odstrkovaná jako „sluníčkář“ a ta hodná, protože všichni chtěli slyšet cosi razantního, ihned úspěšného, nejlépe ve stylu „všichni do plynu“. I když je mi jasné, že fungovali trollové a ynetligenti, co se rádi sprostě vyřvou, nebyl ten nadměrný strach a poštívání nic příjemného. Nepolevuju a říkám pořád, že pomoci je nutné, pouze lézt do zadku a přizpůsobovat se nikoliv. Stejné povinnosti všem, koho chleba jíš, host ať ctí hostitele atd., atd. Tedy klasika, kulturní obohacení a posily pracovního trhu ano, měnit vlastní zákony a neurážet svými zvyky nikoliv. Ber nebo jdi. Překvapilo mne několik debat, kde se mně letití známí začali vyjadřovat drsně a nenávistně k muslimům včetně naprosto šílených výroků o jejich zvycích, ačkoliv se moc dobře pamatuji na široké fórum, kde jsme se o tomhle všichni bavili někdy před deseti roky s člověkem, který v těch místech přímo žil a byl i kunsthistorikem. Jak lidi dokážou zblbnout, je k neuvěření - jsme vážně tak snadno zmanipulovatelní a oblbnutelní, jako Němci za Hitlera? Ta hysterie se lecčemu z historie podobá. Zároveň mne potěšilo prudké umírnění debat ke konci roku, konečně rozumná stanoviska. I když blb, co si dovolí na ženu v šátku, se pořád najde. Před hodinou jsem domlouvala kamarádce, aby nenechala v mrazu nastydnout otok na tváři. Pohotovost má 200 metrů, ale bála se, že když si zakryje tvář a bude v teplém černém kabátě, nějaký idiot by jí mohl nadávat nebo napadnout… Také mne těší uznání a podpora jednotlivých řadových policistů, co díky přešlapujícím šéfům padali při práci s uprchlíky na hubu. Lidi se dokázali zastat i těch, co byli osočení z porušení nějakých osobních svobod – právě při výkonu práce.
2. Co s radostí očekáváte a čeho se naopak obáváte v roce 2016?
Očekávám první vnouče a nad těšení m visí stín. Obávám se, že děti podlehnou tlaku a nechají mimino očkovat hexavakcínou v půl roce. Chtěla bych, aby to aspoň oddalovali, co to půjde. Při debatách o očkování a o tom, jak se budou pokutovat vzpurní rodiče, mne docela vykolejil hlavní hygienik, který o riziku mluvil ve stylu „když se kácí les, tak holt lítají třísky“ a velkomyslně sdělil, že je zdravotnictví ochotné odškodnit ty rodiny, jejichž dítě bude po očkování postižené autismem. Už je vidím, jak někomu něco přiznají, zase budou zapírat a šikovné zdravé děti se budou dál mrzačit. Jsem ve spojení s matkami, kterým se „nevysvětlitelně“ před očima děti měnily. Vím, co prožívají a navíc jsou dost šikanované. Obávám se také toho, že zmizí další levné dostupné léky z trhu. Tak jako jsme přišli o Superpyrin a Opthalmo-septonex, ztratí se další obyčejné a pomáhající základní léky. Nepřinášejí takový zisk. Výborná mastička Dermazulen letos vyskočila ze 70 na 120 korun, snad nezmizí.
3. Co sama osobně plánujete v roce 2016?
Napsat učebnici- manuál ke své formě práce se starými lidmi, už mám dost materiálu. Letošní knihu pro širokou veřejnost („Potřebujeme se“) konečně dostat do normálních knihkupectví, i když internetový prodej roste. Už mám většinu potřebné částky pro distribuci našetřenou.
Jiří Plocek, hudebník, redaktor a publicista
1. Co Vás v právě uplynulém roce nejvíce zaujalo a proč?
Nemůžu říct, že by mě něco nejvíce zaujalo. Dělo se toho tolik! Spíše se vyjevil jako jeden velký a doslova a do písmene dějinný jev: problém s migranty. Ten Evropu vystavuje velké zkoušce. A jako každý velký problém nechává vyvřít všechny možné a protichůdné energie a reakce lidského společenství. Zatím se zdá, že jako celek to Evropa zvládá.
2. Co s radostí očekáváte a čeho se naopak obáváte v roce 2016?
S odpovědí první souvisí i odpověď tato: Čekám s obavami, co bude následovat při neustávajícím pohybu lidí. A čekám s nadějí, že Evropa na věcném základě a bez hysterie prohloubí systémová opatření pro zvládnutí těchto pohybů.
3. Co sám osobně plánujete v roce 2016?
Nic neplánuju, snažím se vytrvat v dlouhodobě vykonávaných činnostech (rozhlasová hudební práce, publicistika v Kulturních novinách) tak, aby mně i mému okolí stále dávaly smysl.
Miluš Kotišová, překladatelka a publicistka
1. Co Vás v právě uplynulém roce nejvíce zaujalo a proč?
Mojí dlouholetou velkou inspirací je Kostarika. Země bez stálé armády už od roku 1948, země s dlouhodobou vizí: stát se rozvinutou, a přesto biofilní (ekologickou) zemí, stát se vědeckou velmocí do roku 2050, být jedni z prvních, kterým se podaří docílit neutrální uhlíkové stopy své činnosti. Je to země, která má mimo jiné nezávislou univerzitní televizi a rozhlas s celostátní působností. Když jsem tam vloni opět zavítala, měla jsem možnost osobně se seznámit s poslankyní Ligií Fallas ze strany Frente Amplio. Musím říct, že na mě hluboce zapůsobila její odvaha, integrita, pracovitost a vědomí služby občanům a voličům. Snaží se teď všemi silami a téměř donkichotsky uhájit vůli víc jak 100 000 občanů, kteří v roce 2010 využili svého práva na lidovou zákonodárnou iniciativu a připravili návrh hydrologického zákona ve smyslu, že voda je a musí zůstat neekonomickým zdrojem, tedy nikoli zdrojem pro zisk. Je to velká zastánkyně participativní demokracie... Doslova jako živá voda na mne působí skutečnost, že si v tamější společnosti slovo solidarita uchovává svoji zaslouženou vznešenost. Kdykoli se potřebuji osvěžit a něčím potěšit, obracím se ke Kostarice. Samozřejmě nejen tehdy. Mimochodem v roce 2017 bude pořádat Světovou olympiádu v robotice. A letos se Kostarice podařilo „jet“ 255 dní na elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů; cílem je 100%. Za což se jí dostalo milé pocty během COP21 v Paříži, Eiffelovka byla na pár hodin osvícena jejím státním znakem a typickým kostarickým souslovím „pura vida“. Negativně už potolikáté jsem nemile překvapena nízkou úrovní politické debaty u nás. Není přece možno člověka jiného názoru, byť bychom s ním sebevíc nesouhlasili, automaticky řadit mezi nedemokraty a pošpiňovat jeho osobu a lidskou důstojnost. Měli bychom si ujasnit základní atributy demokratičnosti.
2. Co s radostí očekáváte a čeho se naopak obáváte v roce 2016?
V naději očekávám, že se malinko polepšíme a naučíme (platí to i pro mne samotnou, pochopitelně) říkat své názory pevně, ale s respektem k druhému. A že budeme důvěřovat v to dobré v nás všech, které se – nepochybujme o tom – šíří rychleji než zlo... A tedy budeme celkově statečnější a začneme se v debatách více opírat o argumenty, nikoli o urážky. Musíme přijmout za své, že dialog je cesta s otevřeným koncem (!), že lidé nejsou sice nepopsanými listy, ale ani završenými osobnostmi nebo snad kameny (které navíc nevidíme v jejich skutečné plnosti a rozporuplnosti), že je v principu možné člověka jiného názoru přesvědčit dobrými argumenty a že je možné najít s ní(m) v leckterých otázkách společný (veřejný) zájem, protože pokud těmto čtyřem věcem věřit nechceme či nemůžeme, zbývají nám už jen dost neutěšené, bezohledné, nebo přímo nedemokratické cesty, jak docílit svého... Zkusme apelovat víc na ty světlejší stránky každého člověka... Dost se obávám, že hrozí, že se nám to bude dařit čím dál méně...
3. Co sama osobně plánujete v roce 2016?
Chci dopsat knihu o penězích, které by bylo – podle mého názoru a výzkumu – trefnější chápat jako jazyk, respektive nejabstraktnější z jazyků – a nemyslím to vůbec metaforicky. Pokud je stále ještě chápeme jako komoditu nebo pouhé symboly, případně (právě metaforicky) jako nějakou tajemnou „energii, nervy, srdce, sílu“ apod., nemůžeme nikdy vyřešit nejrůznější problémy a dilemata, která současné pojetí peněz samo o sobě přináší. Ekonom B. Lietard pregnantně vystihuje 4 významné oblasti (nejsou jediné), s nimiž si současné peníze neumějí poradit: rostoucí automatizace (nezaměstnanost), stárnutí a nárůst populace, klesající biodiverzita a nesmírné ekologické škody a pak samotná povaha peněz, které vnímáme jako nedostatkový zdroj. Jsem asi v polovině knihy, mám hotovou první, důkazní část. A pak bych ráda pokročila v přípravě antologie kostarické poezie, přeložila alespoň dva tři další básníky. Pokud zbude čas i na psaní pravidelnějšího „seriálu“ o Kostarice na mém blogu, tak tím částečně splatím svůj osobní dluh, že jsem doposud nedokončila sociopis o tomto pohříchu ještě „bílém“ místě na mapě světa.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!