Minulou neděli jsem zhlédl první díl televizního filmu „Zločin v Polné“ věnovaný tzv. hilsneriádě.
O co tenkrát šlo? V roce 1899 na Bílou sobotu byla na cestě mezi obcemi Věžničkou a městečkem Polnou nalezena mrtvá dívka, švadlenka Anežka Hrůzová. Bylo jí devatenáct let. Na hrdle měla smrtelnou hlubokou řeznou ránu. Sexuálního násilí se vrah nedopustil.
Současná interpretace procesu s Leopoldem Hilsnerem a hilsneriády se však od skutečnosti dost liší. Podívejme se na některá zkreslení prostřednictvím dobového tisku a protokolů z procesu zaznamenaných ZDE
- Hilsner ve filmu sám od sebe nabízel policistovi kalhoty, v kterých měl být viděn. Ve skutečnosti však šedé kalhoty, o kterých svědčili svědci, zapřel a našly se až po čase ukryté v synagoze v truhle s oblečením jeho matky. Ano, jde o kalhoty, nepochybně Hilsnerovy, na nichž byly skvrny připomínající krev lidskou rozebírané znalci i v televizním zpracování.
- Nejde o to, že neměl alibi, ale o to, že svědci jeho alibi popřeli. Tvrdil, že byl s kamarády a oni to popřeli. Nešlo o antisemitismus, proti Hilsnerově alibi svědčili katolíci i židé.
- Svědek, který tvrdil, že Hilsnera poznal na velkou vzdálenost, nebyl Hilsnera udat se zpožděním, jak bylo ve filmu, ale hned po vraždě to říkal známým, kteří to pak udali. Svědek svědčit původně nechtěl, protože se bál, že přijde o práci placenou Židy. O tu také po svém svědectví podle soudních protokolů skutečně přišel.
- Ve filmu chybí svědectví poručníka zavražděné, který dosvědčil, že musel Anežku Hrůzovou dříve doprovázet, neboť se bála Žida Hilsnera, jenž jí pronásledoval. Matce řekla, že jí pronásleduje ošklivý Žid, který se učil snad ševcem, ale nikde nepracuje a je to takový flákač, a že se ho bojí. Jméno matka zapomněla.
- Hilsner dříve vyhrožoval své milence smrtí a jako „klukovina“ to na rozdíl od našeho filmu rozhodně nevypadalo. Dřívější milenka na rozdíl od dnešního uměleckého zpracování opravdu nevzpomínala na nějaké Hilsnerově něžnosti, ale naopak nenechala na něm nit suchou...
Závěrem k filmu
Celý problém Leopolda Hilsnera spočíval v tom, že lhal snad ve všem, nač se jej ptali i neptali. Hilsner se tedy nestal obětí antisemitismu, ale vlastních lží. I proto nebyl v dalším procesu osvobozen, ale naopak mu přišili další vraždu a byl opět odsouzen k trestu smrti. Milostí císaře však za cenu dlouholetého žaláře přežil i světovou válku. Jeho procesy byly korektní, jak jen bylo tehdejší soudnictví schopno. Politika, veřejné mínění a soukromé zájmy zasahovaly do justice tehdy stejně jako dnes. Podle mého názoru byl Leopold Hilsner odsouzen za vraždu na základě pevnějších důkazů než například nedávno Petr Kramný. O Hilsnerově objektivní vině či nevině se však neodvažuji soudit.
Podobnost čistě náhodná
Nejde mi však o žádnou recenzi tohoto filmu, zaujala mě především podobnost obecného blbnutí tehdy i nyní. Před sto lety byla společnost na základě iracionálních argumentů zaměřena proti Židům, dnes je na základě obdobných pseudoargumentů zaměřena proti muslimům. Zajímalo mě tedy, zda šlo o autorský záměr a dílo je natočeno jako nadčasové zamyšlení, nebo je tato podobnost čistě náhodná, autory nezamýšlená. Částečnou odpověď jsem dostal od scénáristy Václava Šaška ZDE
Minimálně v jeho případě jde jen o příběh více jak sto let starý. Aktuálnost vidí jen v antisemitismu včera i dnes, podobnost s nenávistí proti muslimům a uprchlíkům nevidí. Ta prý má reálné kořeny ve zločinech v Paříži. Z tohoto úhlu pohledu pak nepřekvapuje, že se Šašek podílel na poměrně hrubém překroucení tehdejšího procesu s židem Leopoldem Hilsnerem. Samozřejmě v jeho prospěch. K čemu takové ohýbání historie slouží, je ovšem těžké říci. Šašek soudí, že Hilsner byl zcela určitě nevinen, a to na základě ještě mnohem pochybnějších „faktů“, než podle kterých byl odsouzen.
Nacionalismus včera i dnes
Doba přelomu 19. a 20. století přála českému nacionalismu více než kdy jindy. Proto také soužití Čechů s Němci i Židy nebylo ideální, přičemž některé problémy byly skutečné, jiné jen přiživované mediálními mýty. Mezi skutečné příčiny třenic byla bezpochyby distribuce bohatství. Každá skupina vedle tržních principů ještě ctila i zvýhodňování „soudruhů“, ať už na náboženském či národnostním principu. Komicky to dokresluje situace, kdy Hilsner na vandru s kamarádem zahodili darované sirky pouze proto, že neměly nápis německý, ale jen český. Na samotném soudu mnozí katoličtí Češi mínili, že křesťan by už pod tíhou důkazů, na rozdíl od Žida Hilsnera, dávno visel.
Z dnešního pohledu to je těžké potvrdit, pravdou však je, že celkově byla patrná snaha vést celý proces takříkajíc vzorově neutrálně. Ohledně tolik skloňované rituální vraždy padlo slovo jen od Hilsnera a zástupce rodiny Hrůzových, synovce Karla Havlíčka Borovského a pozdějšího dlouholetého (1919- 1937) primátora Prahy, JUDr. Karla Baxy. Pro státního zástupce a soudce byla taková otázka vlastně irelevantní, neboť trestní právo pojem „rituální vražda“ neznalo a samotný motiv prakticky zkoumán nebyl. Ostatně i JUDr. Baxa otázku rituální vraždy zmínil jen okrajově s tím, že není příliš důležitá. To samozřejmě nevylučuje, že společnost mínila jinak.
Stejně jako dnes se konají v Německu, Dánsku, Švédsku a dalších zemích hony na muslimy a uprchlíky, tehdy byli pronásledováni Židé. Od vytloukání oken po brutální násilí lůzy na „odchycených“ jednotlivcích i skupinách. A stejně jako dnes někteří intelektuálové a pedagogové útočí proti islámu, útočili tehdy profesoři proti judaismu. Konkrétní problémy soužití a kriminality různých náboženských a národnostních skupin byly nahrazeny iracionálními argumenty mířícími proti víře či národu. Dnes proti muslimům, před sto lety proti Židům. Ovšem dnešní obhájci Židů, ač se vidí statečnými nejméně jako Masaryk, jsou asi takovými hrdiny, jako polistopadoví obhájci Ameriky, kteří dnes odvážně prohlašují, že Jakeš je vůl. To však není ničím překvapivým, většina jdoucí po proudu doby a systému adoruje vůdce a s oblibou plive po těch slabších. Jak už to bývá, někteří z blbosti, druzí ze zbabělosti a jiní z vyčůranosti. Jedním z takových hlasatelů nenávisti byl před sto lety pedagog a katolický teolog pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy, August Rohling.
Jeho úroveň argumentů samozřejmě mnohokrát přesahovala dnešní Konvičkovy bláboly, nicméně podstata byla stejná. Šíření nepřátelství a nenávisti s použitím náboženských textů. Teze udatných bojovníků proti islámu v České republice z této debaty ZDE jakoby z oka vypadly antisemitům před sto lety. Tehdejší kritika židovského Talmudu s jeho nenávistí proti křesťanům a nežidům vůbec jsou s dnešní kritikou Koránu a hadísů podobné jako vejce vejci. Vytrháváním z kontextu a odsouzením židů a muslimů, kteří navíc uvedené texty ani neznají, natož aby se jimi všichni řídili, dosahují takoví „znalci“ potřebného účinku. Nalezli totiž nepřítele. Není v srdcích mluvčích ani jejich posluchačů, ale tam někde venku, v „těch druhých“. Všeobecným marasmem nejsme tak vinni „my“, ale vždy zásadně „oni“. V Praze na Žižkově už létají zápalné lahve na sociální centra. Nenávist a frustrace čeká na svoje první oběti. Neuděláme-li jako dosud nic, porostou geometrickou řadou. Bohužel.
Prorok (z) pekla?
V jednom měl Rohling ovšem nepochybně pravdu. Předpověděl, že lůza se s Židy v budoucnu krvavě vypořádá bez ohledu na cenzuru jeho spisů v Rakousku-Uhersku, obrovský židovský vliv ve finančnictví, politice, médiích tehdejší doby a mírnící snahy křesťanů a humanistů. Rohlingův nejstrašnější omyl však spočívá v tom, že to byl právě on, kdo takovou lůzu pomáhal utvářet, směrovat a propůjčoval její iracionální nenávisti legitimitu. Pomáhal zažehnout oheň, o kterém věděl, že jej nikdo nebude schopen uhasit. Tedy to samé, co činí někteří poslanci českého parlamentu a prezident republiky dnes.
Jsme součástí Evropy a světa, který čeká na svého Hitlera. My pak, jako vždy, sobě dodáme Národní souručenství či Národní frontu s Moravci, Háchy a Husáky. Jdeme prostě s dobou. Když bude třeba, budeme s vítěznou antifašistickou koalicí důslednými antifašisty a nikdy jinak. To ale až po té, kdy budeme s nastupující fašistickou aliancí upřímnými a oddanými fašisty. Možná se jednou statečně osvobodíme od Evropské unie, tak jako jsme zbourali Rakousko-Uhersko. Pak zazní „Svobody zvon“, abychom si zase nevšimli, že naším skutečným nepřítelem a otrokářem je strach s nenávistí, které nosíme a živíme v našich srdcích.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!