''If I am responsible
It is not for everything
Pakliže jsem odpovědný
Není to za úplně všechno''
(Czeslaw Milosz)
Včera
Vraždou Kennedyho potrhané naděje záplatuji radostí z osvobození jazyka z ideologické obruče třídního přístupu. Ginsberg a Corso převálcoval černý trh s RoDoKapsy. V oficiální sféře to už není jen Plenka Plenkovič nebo Jozka Morozov. Nejenom za krásnou knihovnicí můžu do knihovny. Můžu do kina. Můžu si povídat snad o všem. Možná, že bych se stihl zbavit i své naivnosti o síle slova a svobody projevu, kdyby "Vnější fasáda suverénního státu zůstávala navenek z účelových důvodů zachována, jenže víceméně všichni až na Alexandra Dubčeka věděli, že je to právě jen fasáda....../předstírané suverenity/ -byla do základů rozvrácena teprve 21. srpna 1968."
(K. Dolejší, Britské listy)
Jen kdyby nezradili svými podpisy pod moskevskými protokoly. Poslední letáky, poslední lidská sblížení. Poslední báseň: Jan Palach, můj přítel v smrti.
"Už tehdy, v lednu 1969, se rýsoval dvojí výklad, dvojí možný přístup k Palachovu demonstrativnímu sebeupálení. Ten první vnímal Palachovu dobrovolnou bolestnou smrt jako čin pozitivní: Palach mobilizoval národ, a cílem té mobilizace bylo, aby se lidé napřímili, ujali se své důstojnosti a pracovali na lepší budoucnosti. Ten druhý výklad chápal Palachovu sebedestrukci projev zoufalství..."
(Miloš Rejchrt, Britské listy)
Poslední stávka vysokoškoláků a pak nic. Zatýkání, soudy. Zatýkání, soudy. Vysoká škola politická znovu jen pro členy strany, zemědělské družstvo jen s předsedou straníkem, straník povede klub poezie. Zůstal odkaz J. Palacha: „Řekni jim…ať se všichni připojí k vám… přičiňte se živí v boji“.
(Jan Kavan, Britské listy)
Přidal jsem se, protože lidské pochodně mne mobilizovaly. Hlavně si nenechat srát na hlavu. Díky předkům za jadrnost. Knihovny likvidují nově zakázané knihy, čistky profesorů, čistky, čistky. Ivan Dejmal a Petr Uhl jdou sedět. Mne zatím vynechali. Zkouška z marx-leninismu v roce 1971. Obhajoba ochrany povodí Zubřiny. Začátek konce odborné kariery v Agrostavu Prachatice a základní vojenská služba.
A znovu se přidat tam, kde to tlačí. Exilová knížka Až se se mnou vyspíš, budeš plakat… v bídě normalizace dech osvěžení. A další knihy a letmá setkání. Jak dlouho budeš pevnou hrází socialismu, ty uslintaný zlodějíčku s maskou třídního pokroku? Zdá se to navždy.
Šatny na Borech, prvně vybojovat svobodu slova, pak přijde vše ostatni. Pořád přeříkávaná mantra se pomalu stává nudná. Venku mrtvo. 1984. Čekáš na svou kulku, Winstone?
Přes La Manche neslyším to cinkání klíči, díky bohu, vidět Dubčeka nebo Gotta na podiu, tak bych zvracel. Kde jste, mí političtí spoluvězni? Šlo Vám skutečně o den volna na svátek svatého Václava či jiného na nebe vylezlého svatého? Kdo jsi, ty ocmrndálku, co teď chce den volna za pochodeň číslo 1?
Z Cicerova "Co je morálně špatné, nemůže být prospěšné" se stává "Co je prospěšné, je morálně správné". Trvalá válka proti teroru. Beztřídní společnost se neosvědčila. Demokracie: vedoucí ideologie nového, lepšího globálního řádu chudých a bohatých.
Dnes
Kdekoliv (v Bombaji) zlepšíme podmínky k životu, navalí se tam přespříliž nových uživatelů...
(Suketu Mehta: Maximum City, Bombay lost and found)
Je málo po půlnoci a do odjezdu vlaku do Mumbaje zbývají tři hodiny. Jdu se projít venku, protáhnout se před dlouhou cestou. Pocit bezpečí i v těchto ranních hodinách se najednou změnil v tichý úžas. Chodníky a silnice byly pokryty balíky koberců bez jakéhokoliv označení. Když jsem přišel blíže, viděl jsem pod pokrývkami lidská těla. Tato obrovská noclehárna pod širým nebem mě naplnila předtuchou naší blízké "evropské" zkušenosti.
Máme teď svobodu umřít hlady a budeme mít příležitost překračovat mrtvá těla migrantů tak nevšímavě, jako si teď nevšímáme bezdomovců.
Kde je začátek? Lžeme si do kapsy tak, že už nevidíme realitu. Lhal jsem v projektech na odvodnění polí v okresu Prachatice systematickou drenáží. V ekonomických zprávách jsem uvedl výnosnost na meliorovaných plochách takovou, aby ospravedlnila výši investic. Na politickou zakázku jsem implementoval vynález okresní meliorační správy (tzv. zářezy), tedy navýšení investic na meliorace, neboť jsem byl placen v závislosti na ceně projektů. Přemýšlel jsem o zlatých trubkách rozvodu vody, abych dosáhl maximální výše nákladů v projektech rozvodu vody v Ústí nad Labem. Lhal jsem si, když jsem předstíral, že moje činnost by mohla přinášet něco ekonomicky přínosného společnosti. Vágní představa, že kapitalistický systém pracuje lépe, byl spíš snem o socialistických normách plněných s pomocí západní technologie. Nyní si lžeme lépe, radostněji a hlavně ve velkém. Připadám si jako hrdina románu Futurologický kongres od Lema, rouška po roušce padá ze systému současného kapitalismu jako zvadlé listí ze stromu. A zastavit to nejde, už na to nemáme ani odvahu ani prostředky. A ani nechceme.
Zítra
Budeme mít Zemi, na které bude těžko žít a budeme vyrábět nové a nové zbraně, které budou chytřejší a chytřejší. Vymyslel jsem si bonmot: "Pokud všechny naše sračky splachujeme pitnou vodou do moře, tak nemáme šanci na přežití."