O půl páté ráno jsem šel na autobus do montovny, ztichlé ulice, nikde nikdo, kromě zatracenců mého typu, jejichž životním povoláním se stalo budování socialismu a kapitalismu v tomto pořadí a zvonění budíku ve stejnou dobu. A najednou proti mně vrávorala podivná bytost, kterou jsem nejprve považoval za Frantu. Ten bydlí v sousedním paneláku a děláme spolu. Včera se šli ožrat jako prasata, protože dostali prémie za udělání první české ponorky. Měla doplout Dunajem až na Krym, ale bohužel tomu krámu ukradli kompletní lodní šroub v noci před slavnostním křtem. V telce to nebylo vidět, protože tato část se normálně zakrývá plachtou, tak tesaři udělali takové malé bednění. Podezříval jsem Frantu, že to ukradli oni, aby měli na chlast a mohli zapít ten první, ale nejdůležitější krok v boji proti Nepříteli. Nepodařilo se nám ho porazit ve Druhé válce, ale ta byla tak dávno, že jsem ani nebyl na světě. Teď jsme na tom prý mnohem lépe. Ale chybí nám ty ponorky, které v rámci mírového sdružení obranných vojsk budujeme v Česku pod dozorem Přátel. Ti měli po ukradení šroubu i s hřídelí pěnu u huby a nařídili zastřelit každého desátého hlídače objektu, voják nevoják. Těm sviním jsme to přáli, nedělali nic, samý opruz a byli věčně ožralí, protože neměli nic na práci. My dřeli jako koně a výplaty nikde, tak jsme postupně rozkradli tu fabriku na výrobu ponorek. Takže jsme vyrobili první a jistě i poslední českou ponorku, protože teď už není s čím dělat. Jak jsem řekl, u té poslední čórky jsem nebyl a jsem dost chytrý na to, abych nedopadl jako Franta. Proto taky jdu druhý den po oslavě míru normálně střízlivý do práce.

Ale když ten borec přišel blíž, hned jsem viděl, že to není Franta, i když ten taky chodí málem po čtyřech, když háže tyčku. Byl to takový malý zelený mužíček s tykadly. V loděnicích na výrobu vojenských ponorek jsme zvyklí na ledacos. Každou chvíli sem vtrhne nějaký černý obr, žlutý pidimužík nebo někdo úplně neznámý, který běhá s maskou a s budíkem na měření radioaktivity. My si dáváme každý den tři panáky profylaktické ruské vodky, takže nám takové pitomosti neškodí, ale ti borci jsou z naší dílny, kde se kompletují atomové reaktory ponorek, úplně připosraní strachy. Minule byla v našem výrobním bloku vzpoura. Lojza šel do nemocnice, měl rakovinu a pak se zjistilo, že ty kapitalistické svině nám místo originální stoličné cpali nějaké patoky z brambor. Udělali jsme stávku v sedě, věc se vyjasnila, prý zastřelili toho překupníka a my jsme dostali správný ruský lék na ozáření. Jak říkám, divní tvorové mne nepřekvapí ani o půl páté ráno. Ale borec byl celý zelený a pak se lámanou ruštinou zeptal, jak se dostane do Bílého domu ve Washingtonu.

A to jsem zpozorněl. Rusky trochu umím, protože v minulé téměř vítězné malé válce jsem padl do zajetí v Rusku, kde jsme mírovým způsobem prolomili frontu kousek od Stalingradu. Bohužel to nedopadlo podle záměrů našeho štábu, tak jsem dělal nějakou dobu ruské ponorky na Krymu. Tam měla plout ta naše česká ponorka, nyní bez šroubu. Pochopitelně jsem zatajil své zajetí a prémie jsem dostal za to, že jsem dělal válečného hrdinu v naší telce. Bylo to slušně placené, vykládal jsem, jak jsem se probil z ruského zajetí a organizovaly to naše neziskovky. Žena si koupila nové boty a naši tři fakani dostali potravinové lístky ze zóny A a měli dva měsíce normální předválečné jídlo.

Ale ten mužíček vypadal fakt divně a hlavně, jeho ruština nebyla na výši. Bylo jasné, že to není jeho rodný jazyk, protože si šlapal na jazyk jak zrichtovaný Franta ráno, na konci té oslavy. A taky mne zarazil směr jeho cesty, protože Amerika je od nás dost daleko. S naší mírovou průkazkou se dostaneme pouze do naší obytné zóny C a do výrobní zóny D. A v áčku jsem byl jen při těch zpravodajských fejcích, které jsem natáčel v jejich studiu. Tam se mají jako na zámku, chodí do normálních obchodů a mají filtrovaný vzduch a pitnou vodu celý den. Takové vymoženosti mají naše děcka jen ve škole a pak v kapitalistickém skautovi, kam povinně chodí po škole. Aspoň nemřou na ulici, takže je to dobrá mimoškolní činnost. Občas se jim tam i líbí, když jim místo válečného filmu pustí něco o přírodě.

Ten mužíček byl fakt divný. Prvně jsem si myslel, že je to nějaký kanadský žertík, ale na to bylo moc brzo. Borec vypadal autenticky, bylo mu fakt blbě a já nejsem tak důležitý, aby se někdo se mnou takto páral o půl páté ráno. Logicky jsem usoudil, že to bude nějaký agent. Problém byl v tom, jaký agent. Rusky mluvil a chtěl do Bílého domu, což by sedělo na Rusa. Jenže se mi zdálo, že si vybral divný směr cesty a já nejsem zrovna dobrý rádce. Moje stará to tvrdí pořád. Franta za ten ukradený šroub určitě dostane majlant u překupníka barevných kovů. Jistě, než ten legovaný titan rozřežou, tak to bude nějakou dobu trvat, ale několikaměsíční čistý příjem je zaručen. Takže moje logická myšlenka byla, že je to agent provokatér nasazený na mne a na Frantu. I úplnému blbci bylo jasné, že ty loděnice jsou rozkradené jak za prvních dob kapitalismu. Tehdy jsme to v podobném stavu přebírali od místního veksláka, který to zprivatizoval proti podpisu.

A měl jsem problém, velký problém. Bylo třeba chránit starou, děcka, pak Frantu, Frantovu starou a jeho děcka. Mužíček se mezitím zhroutil na zem a tykadla mu úplně poklesla. Ulicí šel smrad jak z hoven. Bylo jasné, že směna Pepy v chemičce zrovna vypustila na konci šichty zbylý sirovodík, který jim zbyl při výrobě nervového plynu. Oni si dělali kyslík pro sebe, takže ten nervový plyn krapet šidili, hlavně na konci šichty. Ale myši a krysy z toho chcípaly celkem slušně, na deratizaci to bylo výborné. Od nás dostávali nerez hrnce a my od nich ten technický kyslík a deratizaci. Mužíčkovi jsem dal dýchnout z kyslíkové láhve. Krapet se otřepal, zvedla se mu tykadla a začal vnímat.

Přitom jsem dostal konečně ten správný nápad. Da da, vysvětil jsem mu cestu do Bílého domu a poslal jsem ho přímo na zátaras zóny A. Jak dopadl, to fakt nevím. Tam se s nikým nemazlí. A od té doby, co se nepovedla ta poslední mírová ofenzíva, se chovají jak urvaní z řetězu. Tím mužíčkem bych opravdu být nechtěl, zvlášť když gorily z mírotvorných neziskovek uslyší jeho ruštinu. Ale snad ztratí vědomí dřív, než k tomu zátarasu dojde. A já jsem měl svoje starosti. Za pět minut odjížděl autobus na šichtu a v něm pouštějí kyslík všem pracujícím úplně zdarma.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!