Uplynulo 30 let od změny režimu a bývalí aktivisté jsou tak naštvaní, že se k tomu ani nechtějí vyjadřovat. Normální občané jsou tak utahaní těmi zloději a lháři, kteří nakonec zvítězili nad lží a nenávistí, že se k tomu také nechtějí vyjadřovat.
Smysl tohoto výročí si pro sebe monopolizovala pochybná klaka oslavovatelů, která revoluci nedělala a pak ji jednoduše ukradla těm, kteří ji s velkým osobním rizikem dali do pohybu: Disidenti, studenti, první aktivisté OF. A jedno procento korporátních fašistů a mafiánů, kteří tvoří novou pseudo-komunistickou nomenklaturu, jen tisíckrát bohatší – ti se vůbec o toto výročí nezajímají. Je zajímá pouze daný status quo, v němž drží prakticky veškerou moc ve státě. Jedno procento vítězů přece nebude normálním občanům připomínat, jak je okradli. Takže není co oslavovat. Pouze vlastní selhání, což ale oslavují pouze pitomci, protože moudří lidé je pouze kriticky konstatují. Lidová moudrost zcela správně s pokračujícím rozpadem demokracie a vytunelováním státu překřtila samet nejprve na plyšák a pak na hadrák.
Noví mocipáni zvedli telefon a nechali klaku podřízených prestitutů a propagandistů, kteří žijí z oslavování korporátního fašismu a nadávání na socialismus, aby konali své propagandistické dílo. Je prý nějaké výročí, tak ať podřízení makají, když z toho systému žijí. Jedno procento žije z neoliberálního systému přímo, a ne z toho, že jej lakují na růžovo. Oblbování voličské masy mají dělat poskoci o jedno patro níže, kteří berou peníze v neziskovém sektoru z našich daní. Přesněji řečeno je toto propagandistické hejno placeno z toho, co jim jedno procento daruje z našich daní jako výpalné za jejich nezbytnou činnost. Stejně za minulého režimu bývalí politruci a novináři všeho druhu oslavovali komunismus a nadávali na kapitalismus.
Političtí baviči všeho druhu mají důležitý úkol. Mají tvořit všeobecné zdání toho, že tento pekelný neoliberální stroj stále ještě tiká. Stejně začínal Václav Havel svoji esej Moc bezmocných. Havel charakterizoval post-totalitní systém akcí zelináře, který dal do poloprázdné výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Dnešní post-demokratický systém korporátního fašismu charakterizuje podobným způsobem oslava výročí, které každý hledí vymazat z paměti. Moje generace disidentů a aktivistů proto, že jsme si nechali revoluci nejprve politicky ukrást a pak ekonomicky vytunelovat. Normální občané nemají co slavit proto, že s bývalým režimem tiše celý život kolaborovali. Pak byli týden hrdiny díky cinkání klíčů na veřejných demonstracích. Jenže týden cinkání a demonstrací na ulicích zajistí jen výměnu jedněch lhářů a zlodějů za druhé, nikoliv trvalou demokracii. Aktivisté OF smysl listopadového převratu vytěsnili tím, že udělali ze sametu mediální doják pro mladou generaci. Dnes mnozí z nich ve školách a na jiných podobných pionýrských shromážděních mužně básní, jak byli stateční, mladí, krásní idealisté.
Mám z OF jinou historku, která je mnohem zajímavější, protože je tragicky pravdivá. To už jsem seděl jako koordinátor všech 13 okresů Jihomoravského kraje v brněnském kanclu a přišly za mnou dvě uplakané aktivistky, které vedly okresní OF v Hodoníně a v Břeclavi. To bylo a je pohraničí s Rakouskem, kde vládli policisté, estébáci, pohraničníci, práskači, komunisté a svazáci. Kdo poprvé vyšel na ulici dělat OF v pohraničí s Rakouskem na Moravě, nebo se západním Německem v Čechách, ten opravdu hodně riskoval. Tyto dámy po založení místních OF pokračovaly ve veřejné neplacené politické činnosti a připravovaly první svobodné volby. Jenže to se psalo jaro 1990 a z ilegality vyšli nejen političtí vězni z 50. let, ale také bývalí svazáci, komouši a jiné politické svině. A jeden z nich, mladý a hnusný svazák, který vlezl v této době do OF a pak udělal velkou kariéru v ODS, řekl těmto aktivistkám toto: „Vy jste jak zajíci. Vyběhli jste jako první, ale máte krátký dech. My jsme jako sloni, vyběhli jsme až po vás. Jenže my běžíme pomalu, ale jistě, a my vás zašlapeme do země.“ Obě aktivistky byly smutné proto, že věděli společně se mnou, že se to začalo naplňovat už před prvními volbami. Například tohoto svazáckého gaunera jsem už nemohl ani jako krajský volební zmocněnec OF dostat z kandidátky. Budoucího ódéesáka platně nominovali jeho svazáčtí podvraťáci, kteří postupně ovládli před volbami tamější pohraniční oblasti. Tento typ lidí pak nahradili skuteční kremelští, pardon, proameričtí sloni typu Klause a spol. Tito lži-aktivisté udělali z veřejné revoluce soukromou vývařovnu pro jedno procento mafiánů, kteří si proti podpisu rozebrali státní majetek. Není divu, že mnozí říkají, že v listopadu 1989 nebyla revoluce, jen systémové přerozdělení majetku.
Sloni se spojili tak zdatně, jak to nedokázali ani bývalí proletáři. Kolektivně vyběhli za neoliberálního troubení, úspěšně zašlapali demokratické zajíce, rozkradli stát, zprivatizovali média, ovládají přes penězovody nevládní kolaborantské instituce, koupili si církve za restituce. Teď máme na povel této postkomunistické party oslavovat sloní vítězství. Nechodil jsem mávat na Prvního máje a nehodlám to dělat ani teď. Ale téma listopadu 1989 je důležité a postupně se mu budeme věnovat. Listopad měl svou minulost, přítomnost a budoucnost. Traumatizovaná kolektivní paměť národa z něj udělala politický mýtus, který má ospravedlnit činy vítězných slonů a má zapomenout nejprve na disidenty, pak na zajíce a nakonec i na studenty. Mnozí z těch posledně jmenovaných se nechali najmout jako klauni do politického komparzu a pilně vytvářejí zdání toho, že je co oslavovat.
Nemyslím si, že je co oslavovat, ale určitě je co analyzovat. Toto porozumění jsme dlužni těm aktivistickým hrdinkám a hrdinům, kteří konali občanskou povinnost. Tu si na sebe vzali dobrovolně a svobodně, protože v této době nešlo ani o privatizační tunely, ani o posty u neexistujících modrých strak. A dokonce tito občané neusilovali ani o post na kandidátce OF, kam by pochopitelně plným právem patřili. Volební kampaň drtivou většinou připravovali lidé, kteří na krajské kandidátce buď nebyli vůbec, nebo byli na zcela nevolitelných místech, aby zaplnili prázdná místa na kandidátce. Tyto aktivistky a aktivisté sloužili nezištně těm, kteří se pak promenovali po parlamentu za velké peníze a prodali revoluci. Ta vznikla zdola, ale byla prodána shora.
Na úvod naší série o sametu, plyšáku a hadráku je třeba ubránit smysl revoluce jménem těch, kteří splnili svou občanskou povinnost. Chtěli být svobodní a dokázali to půlročním úsilím nutným pro zajištění prvních svobodných voleb. Pak se bavme o tom, kdo vzal do rukou politickou moc a jak s ní nakládal. Pak přidejme dlouhý seznam mafiánských slonů, kteří ukradli a vytunelovali všechno, co nebylo přibité hřebíkem. Díky Klausovi a spol. z toho vyšli naprosto beztrestně.
Samet, plyšák a hadrák má mnoho rovin, které je potřeba jasně odlišit v zájmu historické spravedlnosti. My na Valašsku víme, že po válce byli všichni partyzáni. A hlavně ti, kteří nechali postřílet skutečné hrdiny, což byli starostové partyzánských obcí, kteří z titulu své funkce ve dne jednali s Němci a v noci s partyzány.
Rozdělme historii zvanou „17. listopad“ na den a noc, na kolaboranty, na zdánlivé a na skutečné demokraty. Dlužíme to další generaci. Mladí mají znát pravdu, aby mohli začít lépe a jinak, než jsme to dopracovali my. A pro naši generaci z OF by byla totální prohra, kdyby mafiánští a fašističtí sloni po vytunelování státu vytunelovali i smysl sametové revoluce.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 400 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!