Každý začátek je krásný. Je v něm naděje, smělé plány, očekávání i přislib šťastného konce. Tak je to dobře a není to žádný slogan ze školení asertivity. Člověku to bylo takto vtisknuto do srdce, aby pokaždé, když zapochybuje, si vzpomněl na své poslání podílet se na díle lásky a dobra. Jaro se všemi jeho vůněmi, barvami a teplem střídajícím chlad připomíná člověku počátky stvoření a upamatovává jej na smysl jeho života.

Nic nevíme

Jednou na jaře, už je to pár let nazpátek, jsme s mojí manželkou dělali cosi na zahrádce (dělala ona, mně bylo svěřeno toliko kolečko) a já přitom zahořekoval, jak nám zase zdražili elektriku, plyn, vodné-stočné a že se to příští rok bude zase opakovat a pak znovu, až se ve finále vrátíme k nakradeným klackům z lesa. Však to všichni známe, není-liž pravda? A ona chvíli mlčela, pak se zadívala na právě rozkvetlý, sytou žlutí zářící trs narcisů a pronesla: „No vidíš, a Bůh ty kytky udělá každý rok znovu a znovu, a vždy jsou stejně krásné a pokaždé úplně zadarmo.“ Není to řeč jara a návod pro nás pro všechny?

Jaro je tady, ale tentokrát úplně jinak. Jaro takové, jaké nikdo z živých nepamatuje. Nikdo jej takové nečekal a jak by mohl? V posledních deseti či snad patnácti letech jsme se s několika epidemiemi setkali, ale v porovnání s tím, co přišlo s letošním jarem, to byly epizodky, u nichž občané nabývali dojmu, že více než o ohrožení zdraví jde o dotace za záměrně vybíjená stáda či zisk z neprodejných léčiv.

Letos je vše jinak. Koronavirus zasáhl velmi citelně západní civilizaci a šíří se po svém. Smrtící vir si nevybírá a ohroženi jsou jím naprosto všichni, nejvíc ovšem starší a nemocní lidé. Účinná látka proti němu neexistuje. S takovým jarem jsme opravdu nepočítali.

Ať už skutečnost, že se koronavirus usadil v Evropě (dnes ale už i jinde), již tak rádi pokládáme za kolébku všeho pokrokového, je pouhá náhoda či nikoliv, mělo by nás to vést k poznání, do něhož se nám nikdy nechtělo - že toho totiž stále ještě víme opravdu málo. Od osvícenství žijeme my, lidé Západu, v jakémsi přesvědčení, že jsme to my, kdo je pánem světa. Že náš rozum, vzdělanost, věda a technika najdou na všechno odpovědi, ba i předpovědi. A ono se znovu a znovu ukazuje, že věci se dějí jinak.

Jen se podívejme ve zkratce na poslední století. Tušil snad někdo vypuknutí 1. světové války? Vždyť do posledních chvil léta roku 1914 vládci evropských velmocí válku nechtěli a jednali ve víře, že i protistrana se k žádné konfrontaci neuchýlí. Kdopak si po čtyřech letech té strašlivé první světové války dovedl představit, že za dvacet let tu bude druhá s ještě děsivějšími následky? Kdo ji předvídal, kdo to věděl? Který lidský rozum, jejž si revolucionáři za Velké francouzské revoluce zbožštili a my ono zbožštění převzali, to věděl, či dokonce podle toho i jednal? Kdo se poučil?

Také od komunismu jsme si toho naslibovali a pak jsme byli na konci roku 1989 rádi, že se sám od sebe rozpustil. A potom jsme se zase spletli. Zbožštili jsme si volný trh, který nám měl přinést vše, co jsme dosud postrádali, a on přinesl chudobu, drogy, hazard, sociální bezohlednost, další devastaci životního prostředí a šílené střelce. Která lidská moudrost to věděla a dokázala tomu zabránit?

Kdo věděl dopředu o finanční krizi z roku 2008? A to nešlo o nějaké přírodní katastrofy, epidemie či znepřátelené strany, u nichž se neví, co čekat. Šlo přece o věci počitatelné, o "má dáti - dal", o procesy člověkem stvořené a naplánované, o věci průhledné a dokumentovatelné. A ono se to zhroutilo jak domeček z karet během pár týdnů. Nikdo se z toho nepoučil a byznys s dluhy a kasinový kapitalismus jede dál.

Jaký div, že jsme dnes tváří v tvář koronaviru stejně bezmocní jako tenkrát. Prostě nevíme. Nevíme, i když jsme se dosud tvářili, jako že víme, a tak jsme se také chovali. Nebyli jsme skromní, pokorní. Řešíme jak žít na Marsu, a přitom nejsme schopni vyrobit včas roušky přes pusu. (A ženské doma u šicího stroje a s jehlou v ruce to zvládnou – jak se ukazuje - lépe a rychleji než celá globalizovaná „ekonomika“.)

Fakt, že nevíme, přináší spoustu domněnek, ke kterým ovšem důvody jsou. Přetřásá se možnost úniku z laboratoří biologických zbraní nebo pokusné vypuštění těchto zbraní vůbec. Pravdu se přirozeně nikdy nedovíme, a i kdybychom se jí dověděli, stejně jí věřit nebudeme. (Stejně jako jsme se nikdy nedověděli, kdo a z jakých pohnutek nechal zavraždit J. F. Kennedyho, ačkoliv nám americká administrativa slibovala, že čtyřicet let od atentátu se to svět dozví. Letos to bude 57 let – dodávám pro pamětníky.) Jsme bohužel, společností bez důvěry, a taková společnost je i bez koronaviru nemocná.

Svět tak náhle jiný

Tu příležitost si nebylo možno nechat ujít. Vydal jsem se v pátek večer, když ještě neplatila povinnost nosit roušky, do středu Prahy. Byl to zážitek, který by jeden v časech bez koronaviru nekoupil za všechny peníze světa. Na Staroměstském náměstí sedělo na lavičkách kolem pomníku Jana Husa asi dvacet Pražanů opájejících se pocitem, jejž dosud nezažili – totiž, že jsou to oni, kdo je v Praze doma. Poblíž Staroměstského orloje stála skupinka asi čtyř cizinců, kteří se evidentně nemohli nabažit prázdnoty kolem sebe, a protože svými mobily nemířili na orloj, nepochybně si fotili to nejcennější, co je obklopovalo. Prázdno. Což je suvenýr z nejcennějších.

Konečně jsem si mohl všimnout betonového základu pro plánovaný mariánský sloup, o němž jsem měl dosud zato, že existuje-li, pak pouze ve formě projektové dokumentace. Věci však jsou, jak vidno, dál. Což navozuje otázku, zda tak daleko je i zralost Pražanů přijmout v míru a pokoji tento jedinečný symbol mariánské úcty. Železnou ulicí jsem prošel jako naposledy někdy po vojně a metrem dojel domů jak v neděli v pět ráno.

Nemělo by to tak zůstat? Vždyť ten děsivý virvál ve vnitřní Praze je terorem pro ty, kteří tam ještě bydlí a dosud neutekli, a Klondikem pro mafii s broušeným skleněným kýčem, cimrami s proleženými matracemi a globálními hospodami bez špetky pražského génia loci.

Svým kouzlem mne potěšily také zavřené obchody. Ach Bože, jaký klumpr to všichni kupujeme v přesvědčení, že se bez něj neobejdeme, a jak je nám krásně, když jej koupit nemůžeme. Naposledy jsem takový „koronavirus shopping“ zažil někdy v šedesátých letech, kdy se kupovalo to, co se potřebovalo, a ne co se nabízelo. Jen se běžme podívat do sběrných dvorů, aby nám konečně došlo, jak plýtvavě žijeme a jednou rukou kupujeme, co vzápětí druhou vyhazujeme. Ne, že by to takto doslova mělo zůstat, ale pokud není jiná cesta ke skromnosti, nechť to trvá co nejdéle.

Jeden obraz však z té večerní temnoty koronavirem zasažené Prahy vystupoval způsobem nepřehlédnutelným: Zlo, jejž jsme si tu po roce 1989 vypěstovali zcela vědomě a dobrovolně. Zlo, kvůli němuž nemůžeme nikdy říkat, že kapitalistický režim je lepší než ten komunistický, i kdyby se žilo bezmála všem sebelépe. To zlo se jmenuje - bezdomovectví! Jak ti lidé, kteří mají domov, zůstali doma, bylo hned vidět, kolik lidí doma nezůstalo, protože žádný domov nemají. Ty lidi s podvyživenými psíky ležícími na dece jsem potkával cestou k metru a metrem s nimi jel až k nám do Stodůlek. Bylo jich v tom vagónu metra víc, než nás ostatních… Hlavou se mi honily myšlenky o nemocné společnosti, kterou neuzdraví ani všemocné antivirové léky, pokud v sobě nevzbudí lásku člověka k člověku.

Sám v sobě také prožívám – a u jiných vidím totéž – cosi na způsob syndromu malomocenství. Jde-li někdo proti mně, a nemusí to být jenom na chodníku - napadá mne, že ve mně bude spatřovat nakaženého, a sám se sunu stranou, což on dělá taktéž. Připomíná mi to filmy z dob biblických, kdy zdraví měli panickou hrůzu z nakažených a malomocní se museli držet daleko od bran měst. Odvážlivci jim přinášeli jídlo na smluvená místa a to tak, aby se s malomocnými nesetkali. Kdo ví, nebude-li se historie opakovat.

Napadá mne také, když jsme se teď všichni disciplinovaně přioděli rouškami a někteří navlékli i celotělové ochranné pláštěnky na způsob protichemických vojenských jednotek, co na to naši četní islamofobové. Nedostávají chuť přehodnotit své důvody, jako je ztížená rozpoznatelnost obličejů, možnost schovávat pod oděvem pušky, či pouhé nošení šátku, pro něž vidí v každém muslimovi teroristu a rozvraceče našich „hodnot“?

Ani uzavřené hranice a ztížená možnost cestování nejsou inspirací k zahození. Jaký to ráj kriminálních živlů, když se mohou nerušeně pohybovat skoro celou Evropou. Nač ten neomezený pohyb osob po celé EU, když životní podmínky včetně sociálního a pracovně-právního zákonodárství členských států nejsou jednotné, a když na tom všem vydělávají vždy ti, kteří stejně nikdy nebudou mít dost? Nadto o nějakém vyrovnávání rozdílů, které jsme si od členství v EU slibovali, nemůže být ani řeči po třiceti letech, během nichž v hospodářském prostoru EU působíme.

A potom, jaký že to turismus? Cožpak tu nějací Dánové křižují Čechami s baťohy na zádech? Vždyť se do té Prahy valí jen kvůli bezbřehému vyhazování si z kopýtka, jemuž na Praze 1 otevírají všechny dveře, zatímco v Kodani by skončili na záchytce. A proč tolik cestovat vůbec? Vždyť co mají jinde tak vzácně jiného, než my tady? Vždyť to, co mají u nich doma lepšího, jako např. nezdevastovanou přírodu a lesy bez kuchyňských linek, lednic, matrací a bezpočet plechovek pomalu v každé rokli, to si tady nevylepšíme tím, že se na jejich pořádek budeme chodit koukat a náš binec tu pěstovat dál. Je-li někdo zvědav, jak vypadá exotika a chrámy v Jeruzalémě nebo Číně, možná mu dá více odborná literatura a dokumentární film, než tlačenice u chrámu Matky Boží a dav posunující se po Čínské zdi.

Na letošním půstu od konzumu (shodou okolností se letos ocitáme i v postním období církevního katolického liturgického roku) je nejkrásnější to, že se věnujeme našim rodinám, dětem i těm, kteří potřebují pomoci. Ze všech stran slyším nabídky na pomoc starším lidem, lidem upoutaným kvůli zdravotnímu stavu doma, maminkám a celým rodinám, které potřebují pohlídat děti. Jsme lepší, než si myslíme a než já tady píši. Bohužel nám to nikdy dlouho nevydrží, ale co když tentokrát ano…?

Je co chválit i po čem se ptát

Každá krizová situace, tím více obecné ohrožení, vedou člověka k přehodnocování, k odlišování podstatného od nepodstatného. To se děje teď, kam jen se podíváme. Aut je na silnici jak za mého dětství, roušky nikomu nevadí a s nápady na zmírnění sociálních dopadů jako by se trhal pytel.

Je co chválit. Nepochybně naši současnou vládu, která opravdu maká! Nezaspala a od začátku dělá vše proto, aby se epidemie nerozšiřovala. Ne všechno je v pořádku, zejména co se týče dlouhodobé připravenosti, z čehož ovšem nelze vinit pouze tuto vládu. Škrty ve zdravotnictví se dělaly všude v Evropě v podle návodů vševědoucích neoliberálních „ekonomů“. To je také pravý důvod, proč se koronavirus bleskově rozšířil v Itálii, kde se v posledních letech výdaje na zdravotnictví drasticky snižovaly. Jen pro ilustraci: v Itálii se ročně na jednoho občana vydává polovina toho, co v Německu. To musí být někde znát, není-liž pravda? Dalším příkladem neoliberálně “vyladěného“ zdravotnictví je Španělsko, kde koronavirus začíná také naplno řádit.

Ostatně ve výdajích na zdravotnictví je mezi třiceti pěti hodnocenými státy Evropy (tzv. Euro Health Consumer Index 2018) Itálie na dvacátém místě a Španělsko na devatenáctém. Česká republika je na slušném čtrnáctém místě (před ČR není nikdo z bývalého východního bloku) a první je jako obvykle v podobných výdajích na lidskost - Švýcarsko. Na posledních pěti místech jsou - opět nepřekvapivě - Bulharsko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Albánie…

Napadá mne, jak bychom na tom byli dnes, kdyby u vlády byly ODS s TOP09 a ministerstvo zdravotnictví by nadále spravovali lidé jako Julínek a Heger. Ministři, kteří prodlužovali dojezdové časy sanitek, rušili lůžka v nemocnicích i celá odborná pracoviště, plánovali likvidaci regionálních nemocnic a nemocné odrazovali od vyšetření samoúčelnými poplatky. Nikoho svou sociální bezohledností a diletantskými činy nenechávali na pochybách, že jejich cílem je zničit vlastní resort.

Jsou však i věci zahanbující, které se v ohrožení, jež prožíváme, již vyskytly. Konkrétně jde o roušky, které jacísi spekulanti skoupili a pak prodávali kus za 700 Kč. Ale i v tom udělala vláda pořádek. (Neodpustím si jednu vzpomínku. Když se v devadesátých letech krvavou válkou zužovaná Jugoslávie rozpadala a lidé umírali po desetitisících, Rakousko posílalo do postižených, ale i jiných oblastí velkorysou materiální pomoc. Akce probíhala celých deset válečných let a nesla název „Nachbar in Not“ — Soused v nouzi. A co se nestalo? Na jihoslovanských tržištích se prodávaly pytle brambor s nápisem „Nachbar in Not“ po deseti německých markách za kilo…)

Jsou tu však i věci s otazníkem. Školy přešly hbitě a z vlastní iniciativy na to, co se dosud praktikovalo u firemních školení, o jejichž kvalitě si nedělejme iluze - na tzv. „E-learning“. Ta věc se nepochybně v nějaké míře osvědčí, a pomine-li nebezpečí koronaviru, najdou se školy, které budou chtít v tom pokračovat. Může být školství bez škol a jen s minimem sociálních kontaktů zdravé? Může být pro společenský vývoj, jenž má směřovat k obecnému dobru, takové školství vůbec prospěšné?

Snad je to jen zbožné přání, leč dovolím se jej vyslovit: Kéž by ohrožení koronavirem bylo umíráčkem globalizace. Nechci opakovat poznatky o přenášení nemocí, bacilů a všemožných nákaz křížem krážem světem. Pouze si všimněme, jak se odkudsi vynořila chuť si věci dělat doma. Nejvíc je to znát na rouškách, které hospodyňky – jak už jednou zmíněno - šijí po tisících a nečekají, až s nimi přistanou letadla v Ruzyni. Zaznamenal jsem i nebývalý elán pro pěstování zeleniny na zahrádkách a chuť pracovat rukama. Inspirací tohoto druhu bude nepochybně přibývat. Ostatně na globalizaci a spásu skrze volný trh už dávno nikdo doopravdy nevěří.

Závěr

Jaro je tady, i když hodně jinak, než jsme si představovali. Z jara jsme se chtěli těšit, chtěli jsme si užít bílých květů jabloní, dlaněmi hladit první trsy trávy a s dětmi se brouzdat loukou posetou pampeliškami. Místo toho nás sužuje strach. Nevíme, proč to tak je, proč ta změna otřásající našimi dosavadními jistotami, ale jedno si přiznejme – jsme bezradní. Zatím. Z koronaviru se můžeme vyléčit i nemusíme a nejspíš se s ním budeme muset naučit i žít. Nevylučujme avšak jedno: totiž, že koronavirus může vyléčit nás. Za jediného předpokladu: že pochopíme, kdo jsme, i důvod naší existence na této Zemi. A podle toho budeme jednat.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!