Velikonoce roku 2020 nebudou jen tak zapomenuty. Možná si o nich budou vyprávět ještě děti dnešních křesťanů, až se století jednadvacáté přehoupne do století dvaadvacátého. Možná ale bude všechno jinak, jak to nezřídka bývá.

Čas smutku a bolesti, v němž jsme letošní Velikonoce prožívali, neubral nic na jejich duchovním poselství. Ba co více, osvítil je světlem, v němž velikonoční zvěst spatřili i lidé, kteří byli dosud křesťanství vzdáleni.

Chvála církví

Uzavřené dveře kostelů, věřící trávící posvátný čas Velikonoc doma, bohoslužby přenášené televizí i po internetu i hloučky lidí stojících před mřížemi, jimiž v patřičných rozestupech nahlíží do nitra kostelů, to byly dosud nevídané obrazy letošních Velikonoc.

Katolická církev – a s ní nepochybně všechny ostatní církve, každá po svém – dokázala v ojedinělých podmínkách zvěstovat vrcholný příběh evangelia takovým způsobem, že jeho význam nebyl ani v nejmenším ochuzen. Jako by prázdnota Božích chrámů, v níž kněží za přítomnosti hrstky přisluhujících a malého chrámového sboru velikonoční obřady sloužili, najednou dala Velikonocům rozměr, který nám předtím zůstával skryt.

Sledoval jsem mše svaté z Komunitního centra svaté Matky Terezy na Jižním Městě, které sloužil pan farář Michael Špilar. Páter Michael byl dlouhá léta farářem také u nás, ve Stodůlkách. Dobro, naprostá otevřenost, láska, neúřední, neformální a kamarádský postoj ke každému, to byly dary, které Otec Michael do naší farnosti přinesl a jimiž se vepsal do duší stodůleckých věřících. Když v kázání na Květnou neděli mluvil o pravém lidství, které je obsaženo v Ježíšově velikonočním příběhu, ale i o sobectví a falešných jistotách, na nichž jsme dosud stavěli a nyní jsou v ohrožení, měl jsem pocit, že Ježíš k nám promlouvá úplně stejnou řečí a do stejné situace jako tenkrát v Jeruzalémě.

Ducha kritičnosti vůči stavu současného, především západního světa, ale i ducha milosti a solidarity s oběťmi koronaviru nám přinesly bohoslužby, které na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a Velikonoční neděli sloužil v chrámu svatého Petra papež František. K nim připočtěme mimořádné požehnání Urbi et Orbi udělené v souvislosti s pandemií koronaviru. Prázdnota baziliky svatého Petra a liduprázdné nádvoří před ní, na němž v ten den silně pršelo, umocňovaly naléhavost, s níž papež své požehnání uděloval.

Za zvláštní pozornost stálo kázání známého františkána Raniera Cantalamessy, jímž jej papež František na Velký pátek pověřil. I když je pojem „slovo Boží“ vyhrazen slovům, jimiž Bůh promlouvá k lidem, Cantalamessova slova jako by k nim patřila. Mluvila o nejnepatrnějším prvku přírody, jakým je pouhý vir, který však dokáže položit na lopatky celou namyšlenou technologickou civilizaci. Cantalamessa hovořil rovněž o Bohu, který nikoho netrestá a žádné pohromy na lidi nesesílá. (Kázání otce Raniera Cantalamessy je v překladu uveřejněno na www.radiovaticana.cz)

Otec Cantalamessa, stejně jako papež František, vyzýval k okamžitému ukončení výroby zbraní všude na světě, odsuzovali sobectví a chamtivost – oba měli na mysli na prvním místě nejspíše Západ – a důrazně žádali od světských struktur odstranění chudoby. Otec Cantalamessa i papež František ve všech svých kázáních naléhali na uskutečňování obecného dobra.

Stejným slovníkem jako ve Vatikánu promlouval na Bílou sobotu v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově také opat tamějšího kláštera, premonstrát Daniel Janáček.

Papež František, kněží, o nichž se zmiňuji, a nepochybně i další kněží, když udělovali závěrečná požehnání, adresovali je křesťanům i nekřesťanům, příslušníkům jiných náboženství, věřícím i nevěřícím, ba i těm, kteří o Bohu neví vůbec nic. Na nikoho nezapomněli.

Velikonoce, jak je letos pojala katolická církev, byly jedinečným připomenutím smyslu oběti Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání všem lidem naší planety. Kdo viděl a naslouchal a měl srdce otevřené, nemohl v něm přehlédnout návod na čas po koronaviru.

Kdo nezůstal pozadu

Andrej Babiš se znovu ukázal jako člověk, kterému stav naší společnosti není lhostejný. Jeho předvelikonoční projev – na projevy politiků v čase Velikonoc jsme dosud opravdu zvyklí nebyli – byl nejvíce ze všeho prosbou občanům i naléhavou žádostí o dodržování dosud platných omezení. Nebyl žádnou sebechválou, byť jak se ukazuje, počínáme si u nás i díky této vládě snad nejlépe v celé Evropě.
Ostatně, cožpak to tu někdy bylo, aby premiér prosil občany? Jaký to obrat vzhledem k extrémům, jimiž byly Klausova povýšenost, Topolánkovo obhroublé frajerství a úporné Nečasovo vžívání se do role velkého šéfa?

Když Andrej Babiš vyzval občany, aby sledovali přenosy velikonočních bohoslužeb s tím, že i on se bude dívat, byl to ve věci ozdravení společenských poměrů počin křesťanštější než někdejší zbožné poklekávání pravicových politiků při poutích na Velehrad.

Prezident Miloš Zeman přišel se svým projevem v den Ježíšova zmrtvýchvstání, tedy o neděli velikonoční. Jeho projev byl velice krátký, ale dobře uvážený. A když Miloš Zeman ke konci projevu zavzpomínal na návštěvu památníku Bible kralické a následně popřál občanům pravdu, naději a lásku, bylo to jako by se prezidentův projev proměnil v prezidentovo požehnání. Miloš Zeman si nikdy na nic nehrál, a tak není důvod mu slova, jimiž se připojil k apoštolu Pavlovi, nevěřit.

Nevím, zda také laskavému čtenáři, ale mně prezidentův i premiérův příklon ke křesťanství radost udělal.

Závěr

Dnes, o velikonočním pondělí, u nás byl jeden pan farář na obědě. Je mu už hodně let, přes devadesát, ale duchem je úplný mladík. Stále slouží mše, vysluhuje svátosti a k nám do prvního patra vyběhne jako nic. Hůl v ruce ještě neměl, a když si zavazuje boty, dělá to ve stoje. Bůh ho určitě hodně potřebuje, a tak nám ho tu dlouho nechává.

Při obědě přišla samozřejmě řeč na letošní Velikonoce, na koronavirus a na to, co bude dál. I jemu se líbily televizní přenosy, mše s papežem Františkem a všudypřítomný apel na konec zbrojení, zřeknutí se sobectví a uskutečňování obecného dobra.

Ptal jsem se jej, jestli by otřes způsobený epidemií koronaviru v čase velikonočním mohl přivést lidi blíž ke křesťanství. A pan farář se pousmál, zavrtěl hlavou a dodal, že až se oklepou, bude mít zase navrch „business“ a vše zůstane při starém. Bylo na něm znát, že podobná hnutí mysli na způsob dočasného vykolejení zažil vícekrát. Musel jsem uznat, že i mně se pod kůži vryla stejná zkušenost - nadějné jaro roku 1968, z něhož nebylo nic, konec éry sovětského nadvlády, který přinesl nadvládu jinou, a nyní celosvětové memento koronavirové epidemie.

Přál bych si, aby to tentokrát dopadlo jinak než v osmašedesátém, devětaosmdesátém i pětačtyřicátém a osmačtyřicátém, jak to zažil pan farář. Chtěl bych, aby se pan farář mýlil a s ním i kus mého já, jemuž se nechce ignorovat zkušenost. Ostatně, když apoštol Pavel vyzdvihoval pravdu, naději a lásku, možná tím chtěl naznačit, že my lidé bychom se mohli jednoho dne přece jenom vzpamatovat. Že bychom konečně mohli udělat Bohu radost. Bůh by se pak nad námi také zaradoval a sdělil nám, že s tou apokalypsou to bylo myšleno ještě trochu jinak…

Tak daleko jsme ale s panem farářem nedošli, protože už jsme stáli před farou a museli se rozloučit. Vrátil jsem se domů a pustil se do psaní článku, protože tak zvláštní, bolestné, a přesto krásné Velikonoce se nedají přejít.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!