Petr Kužvart ([email protected])

5. srpna 1895, tedy právě před 125 lety, zemřel v Londýně Friedrich Engels.

Dne 29. dubna 1990 byl jmenovaný označen za “poměrně bezvýznamného filosofa 19. století”. Učinil tak poměrně bezvýznamný kulisák a posléze i dramatik, který byl tehdy dobově naopak poměrně významným politikem, totiž prezidentem Československa. Stalo se to na tehdejším nábřeží Bedřicha Engelse v centru Prahy, při příležitosti jeho přejmenování po advokátovi a poměrně kontroverzním ministrovi financí z počátku 20. let, JUDr. Aloisi Rašínovi, který by býval podle všeho dávno skončil v zapomnění, Nicméně se tak nestalo, protože byl v době svého ministrování, počátkem ledna 1923 smrtelně zraněn střelou ze zbraně devatenáctiletého anarchokomunisty. Po šesti týdnech částečného ochrnuté a za velkého utrpení pak tento pán v Podolském sanatoriu v Praze zemřel.

Proč to připomínám? Ta událost s prezidentským projevem na nábřeží se mi natrvalo vryla do paměti. Byl to totiž první impuls, abych jako dosavadní nadšený havlovec začal přehodnocovat svůj názor na nového pana prezidenta. Poté přišly postupně další příležitosti ke kritické reflexi tak, jak postupoval vývoj této osobnosti od prvotního tribuna všeobecných převratových nadějí až k ubohému nohsledovi cizích velmocenských zájmů a válečnému štváči, příteli a spojenci válečných zločinců a propagátorovi amerického radaru v Brdech, který si tento svůj trapný sestup musel bohužel vychutnat opravdu až k hořkému konci – a my všichni naneštěstí s ním.

Ale pojďme k Engelsovi, připomeňme jeho život i dílo, jakkoli je obojí, jak již z povolaných úst uvedeno, poměrně bezvýznamné.

Mladý Engels studoval gymnázium, ale k maturitě se nikdy nedostal. Jeho otec, drsný podnikatel, ho před maturitou ze školy stáhl a přikázal mu práci v obchodě, které se pak musel věnovat prakticky celý aktivní život, jakkoli projevoval nadání i inklinaci k úplně jiným aktivitám. Zde bych rád zdůraznil prvou významnou markantu jeho života: Byl to celoživotní samouk, který se soustavně vzdělával a psal svá díla po nedělích a po nocích. Přes den pracoval jako manažer a ekonom ve firmě svého otce, naštěstí po dlouhou dobu působil mimo rodné Německo, v přádelně Ermen & Engels v Manchesteru. Byl to svým způsobem geniální samouk, který svého impozantního všeobecného vzdělání dosáhl soustavným a letitým samostudiem pouze ve chvílích volna.

Když jsem byl ještě studentík, tak jsem si z nyní již dávno zrušené místní lidové knihovny postupně půjčoval ničím nenucen, jen tak z pouhé rozvernosti a zvědavostí sebrané spisy Marxe a Engelse a velice brzy zjistil, že je to náramně zábavná a poučná četba. Jejich politická publicistika totiž zvláště ve 40. letech 19. století hodně připomínala nehynoucí články Karla Havlíčka Borovského. Nicméně oba vousatí němečtí intelektuálové byli angažování na jiné straně revolučního konfliktu z let 1848-1849 a třeba o Palackém píše Marx v té době pohrdlivě jako o potrhlém německém profesorovi, který se dosud ani nenaučil pořádně česky. Byli velkými odpůrci panslavismu, děsili se strašné síly reakčního Ruska a podporovali německé sjednocení na liberálně-demokratických principech, od kterých chovali naději přejít časem k proletářské revoluci. Dobový kontext samozřejmě zastaral, ale jinak to bylo nesmírně zajímavé počtení a oba impozantní představitelé revoluční strany měli opravdu evropský, ba světový rozhled a jejich články a analýzy jsou dodnes v mnohém zajímavé a poučné.

Málo se ví, že na rozdíl od Marxe neměl Engels "modrou knížku" a vojenskou prezenční službu v pruském dělostřelectvu si odsloužil v berlínských kasárnách (zároveň docházel na univerzitní přednášky). Celý následný život se velmi zajímal o vojenství, zejména o dělostřelectvo, o kterém napsal objemný spis. Neví se o něm většinou, že nebyl pouhým amatérem, teoretikem a vojenským publicistou. V revoluci 1848-1849 se osobně angažoval, sloužil jako pobočník velitele bádenského dobrovolnického sboru, který bojoval v Porýní proti pruskému vojsku, jež postupně pacifikovalo ohniska revoluce v Německu. Velitelem revolučního dobrovolnického sboru byl Marxův i Engelsův pozdější dlouholetý přítel, Joseph Weydemeyer (vzpomeňme významného a mnohokrát publikovaného Marxova dopisu Weydemeyerovi z roku 1852, ve kterém Marx definuje svůj vlastní přínos k rozvoji revoluční teorie). Dobrovolnický sbor před pruskou přesilou nakonec ustoupil do Švýcarska, kde byl demobilizován a rozpuštěn. Weydemeyer se domů do Německa vrátit nemohl a po jistých peripetiích si za zemi svého exilu zvolil USA. Málo se ví, že to tu následně za války Severu proti Jihu dotáhl na generála Unie.

Od konce 40. let, kdy Karel Marx skončil po odlivu revoluční vlny v londýnském exilu, Engels jeho samotného i celou jeho rodinu všestranně podporoval. Zprvu dokonce do angličtiny překládal Marxovy články, které pak vycházely v americkém levicovém tisku. Marx tehdy ještě anglicky dost dobře neuměl. Byl to Engels, který se nakonec po letech londýnského živoření Marxovy rodiny v dost drsné bídě ujal řešení a svého přítele až do jeho smrti rozhodujícím způsobem hmotně podporoval. Mohl si to dovolit, po smrti svého otce se stal sám společníkem firmy, stal se továrníkem. Jeho obětavost šla dokonce tak daleko, že jako svobodný muž a celoživotní starý mládenec na sebe vzal otcovstí nemanželského Marxova syna, který se narodil dlouholeté rodinné služce Marxových, Heleně Demuthové.

A pak přišel rok 1881, kdy umírá Marxova milovaná žena Jenny, rozená von Westphalen. Stárnoucí Marx sám již také postonává a nyní upadá do hluboké deprese. Už není schopen vrátit se k rozdělané práci. Ze svého stěžejního díla, “Kapitálu – kritiky politické ekonomie”, vydal v roce 1867 prvý díl, a to německy v Hamburku. V následujících desetiletích po jeho vydání zpracovává velké množství dílčích rukopisů a náčrtů k následujícím dílům. Práci po smrti manželky už nikdy nedokončí. Traduje se, že podal mohutný štos rozpracovaných rukopisů Engelsovi se slovy: "Udělej s tím něco, Frede!" A o dva roky později sám v 65 letech umírá. Engels tehdy - poté, co se již stal autorem nebo spoluautorem řady knih a nespočetných článků (z knih připomeňme zejména “Postavení dělnické třídy v Anglii”, “Německou selskou válku”, “O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu” a “Dialektiku přírody”, což ve své době rozhodně nebyly bezvýznamné publikace) - přistupuje ke svému asi nejvýznamnějšímu počinu, kterým pro řadu dalších let je uspořádání a redakce Marxových rukopisů tak, aby mohly vyjít druhý a třetí díl “Kapitálu”. Musela to být hodně náročná práce. Změť obtížně čitelných rukopisů, někdy jen pracovních náčrtů, ze které bylo nutno udělat logicky a obsahově sourodý soubor zahrnující asi 1300 tiskových stran textu, který bude možno vydat. Na řadě míst musel Engels do textu výrazně zasahovat, doformulovávat, co nebylo dopovězeno, ale i opravovat autorovy početní chyby. Všechny vlastní přímé zásahy Engels v textu poctivě označil. Opravdu veliká práce obětovaná dovršení Marxova stěžejního díla.

V posledních letech svého života je obecně uctívaným nestorem světového dělnického hnutí a zejména německá sociální demokracie si jej velmi považuje. V té době v této masově straně sílí reformistický proud, se kterým Engels celkem souhlasí, chápe reálnost možné perspektivy parlamentní, nekrvavé cesty k převzetí moci v Německu a jako celoživotní zájemce o vojenskou problematiku zdůrazňuje mimořádné pokroky vojenské techniky za dobu od revolucí let 1848-1849 (vynález Maximovy strojní pušky v 80. letech 19. století, všeobecné rozšíření opakovacích zadovek, běžné rozšíření moderní munice - kompaktních nábojů), kterými odůvodňuje problematickou proveditelnost násilné, ozbrojené revoluce.

Ani na sklonku života nepřestává pracovat. Má nesporný politický přehled. Bedřich Engels v závěru svého života, v prvé půli 90. let 19. století třeba obdivuhodně předpověděl s dvacetiletým předstihem, co bude koncem dosavadních společenských pořádků: "Neslýchaně krutá světová válka s absolutně nevypočitatelným koncem...” (1). Dál ale nedohlédl a dohlédnout ani při vší své bystrosti a úctyhodné erudici nemohl.

Už víme, co o Engelsovi prohlásil svého času pan prezident Havel. Závěrem se podívejme, co o něm napsal prezident Masaryk: “Pětasedmdesátiletý stařec ukončil svou velikou a požehnanou práci životní. Práce velká a požehnaná – mladý komptoarista v Manchestru z roku 1842 po smrti Marxově stal se vůdcem mezinárodní sociální demokracie, a to znamená mnohem více než dědičné funkce starého režimu. (...) Jako Marx i Engels byl filosof. Pochopili, že utlačeným a vyděděným stane se po právu, jestliže nynější společenská organisace ve svých osnovných ideách se přemění. (...) I v tom, v čem Engels se mýlil, mýlil se člověk poctivý a neobyčejný; pro lidstvo nemají význam pouze názory naprosto správné, nýbrž i částečně správné, a dokonce i pochybené mu prospívají, jestliže vytryskly z hloubi duše bažící po pravdě a usilující o pokrok člověčenstva. A právě tu Engels je vzorem pracovníka, ano dělníka–myslitele” (2). Inu, jeden prezident míní tak, jiný onak. Tak to v dějinách chodí. Moc by mě ale zajímalo, které Engelsovy knihy nebo články pan Václav Havel kdy četl a co o Engelsově životě věděl. Mám zlé tušení, že kdysi v mládí četl tento milionářský synek tak maximálně ze zvědavosti Komunistický manifest a jinak nic. To se to pak posuzuje, odsuzuje a znevažuje…

Vzpomeňme tedy letos ve středu 5. srpna výročí jednoho zajímavého a - navzdory různým dobovým znevažujícím kritikám - dodnes významného a vzpomínaného autora.


(1) Citováno podle: Engels, B., Úvod k Marxově knize Třídní boje ve Francii 1848 - 1850. Úvod datován v Londýně dne 6. března 1895. Citováno z vydání Marx K., Třídní boje ve Francii 1848 - 1850, Svoboda, Praha 1950, str. 15.


(2) Masaryk, Tomáš Garrigue, “Velcí mužové”, Státní nakladatelství, Praha 1926, str. 157–158; jde o výňatky z nekrologu, poprvé otištěno v roce 1895, citováno podle:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Engels

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!