Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (7. díl)

Kořeny dosažených epochálních změn ve východní Evropě je nutno hledat kromě vnitřních faktorů jednotlivých satelitů a cíleného působení Západu zejména v hrozivé existenciální krizi Sovětského svazu a v netradičních způsobech jejího překotného řešení. V letech brežněvovské stagnace byly četné problémy, například nefunkční ekonomika, zaostávání její technické úrovně, sociální degradace, národnostní konflikty atd., často přehlíženy a řešení odsouváno. Ekonomiku dusily a životní úroveň snižovaly především rostoucí výdaje na zbrojení. Až 40 % ekonomiky pracovalo pro armádu!

Ani tyto olbřímí výdaje však nestačily kompenzovat nedostatečnou kvalitu zbrojní produkce. Celkově nižší technická vyspělost charakterizovala Sovětský svaz po celou dobu jeho historie. J. V. Stalin již na počátku industrializace varoval: „Za vyspělými zeměmi jsme 50 až 100 let pozadu, tento rozdíl musíme rychle vyrovnat. Buď se nám to podaří, nebo nás nepřátelé rozdrtí!“

Chronické zaostávání v technické vyspělosti bylo nejcitlivější v oblasti moderní vojenské techniky především na bázi elektroniky, výpočetní techniky, biotechnologií a dalších. Dokonce už začalo bezprostředně ohrožovat bojeschopnost sovětské armády, zejména v ostré konfrontaci s USA.

Jurij Andropov v polovině 70. let výstražně varoval, že západní vyspělejší přesné zbraně snadno eliminují sovětskou početní převahu v klasických zbraních. Vlastní výroba nestačila držet krok se Západem, dovozy narážely na embargo, pokusy okopírovat nelegálně získané prototypy se nedařily. Sovětské rozvědky signalizovaly děsivou katastrofu v případném konfliktu se Západem. Z důvodu blížícího se nebezpečí existenciálního ohrožení státu proto sovětští zpravodajci vyzývaly za vlivné podpory armádních kruhů k provedení hlubokých reforem ekonomiky i společnosti.

Jejich průkopníkem se stal nový generální tajemník J. Andropov, dlouholetý předseda KGB. Traduje se, že na úvod své kolegy v politbyru oslovil: „Soudruzi, vy žijete v zemi, kterou neznáte. Pravdu o ní čerpáte z ‚Pravdy‘!“ Jako všechna sovětská média, zkresloval též tento ústřední tiskový orgán strany záměrně skutečnost – domácí zkrášloval, západní očerňoval. Realitu proto znali pouze lidé z rozvědek, diplomaté, vybraní vědci a funkcionáři se zkušenostmi ze zahraničí; pouze oni mohli srovnávat fakta a otevřeně a beze strachu o nich diskutovat a nebojácně navrhovat neortodoxní změny.

Andropov okamžitě zahájil sérii kontrol a personálních čistek. Jako bývalý náčelník KGB byl vybaven důvěrnými poznatky o děsivé korupci a velkopanském nepotismu, a proto proti nim zaútočil. Domníval se, že ke zlepšení situace pomůže striktní dodržování pravidel a leninských norem. Inicioval vznik odborných skupin reformátorů. Na jeho snahy navázal M. S. Gorbačov, který rozpoutal diskusi o nutnosti zcela zásadních změn. Domníval se, že SSSR už zachrání jedině hluboké systémové reformy celé společnosti, které jeho strukturu a fungování promění od základů, a začal je také ihned realizovat.

Gorbačov se obával střetu s četnými konzervativci ve vedení a nařčení z revizionismu. Odvolával se proto na Leninův strategický manévr, kdy po zoufalém období válečného komunismu byl Lenin dotlačen existenciální krizí státu k ústupkům v základních principech dogmatického učení komunistické ortodoxie. Bolševici totiž tehdy v revolučním radikalismu a ideologické zběsilosti mj. zrušili v národním hospodářství fungování trhu, peněz, bank, obchodu apod. a docílili naprostý rozvrat ekonomiky, způsobili hladomor a přivedli bolševické zřízení na pokraj zániku.

Lenin pružně vyhlásil projekt NEP (Novou ekonomickou politiku), vrátil do ekonomiky osvědčené nástroje trhu, částečně uvolnil soukromé podnikání a zachránil režim před krachem.

Současně se Gorbačov snažil kolegy ve vedení přesvědčit, že dnešní ústupky, respektive ztráty pozic mohou být jen dočasné, příště je více než nahradí úspěchy velkorysé modernizace a budoucí prosperita celé společnosti, která s přitažlivým modelem inovovaného socialismu potom přiláká celou evropskou levici!

Bezprostředním popudem k reformám se tedy stala hrozba ztráty vojenské parity v důsledku hlubokého technického zaostávání. To bylo hlavním argumentem, který přinutil vedení k neodkladnému přijetí bolestných a drastických změn. Pružnost a rychlost jejich řešení připouštěla dokonce i případné teoretické odchylky od marxistické ortodoxie.

Perestrojka našla inspiraci také při studiu Marshallova plánu, zejména ve využití vnějších zdrojů financování rychlé rekonstrukce válkou zničených ekonomik. Reformátorům se zalíbila myšlenka možnosti zopakování jeho varianty. V aktuálním případě by sovětská ekonomika pro své zotavení vyžadovala roční úvěry v minimální výši 20-25 miliard dolarů nejméně po dobu 20-25 let!

Okamžitě si uvědomili, že klíčovou podmínkou pro získání takových zahraničních úvěrů od solventního Západu bude nutnost kardinálně změnit vztahy se Západem. Strašidelná hrozba ztráty vojenské parity přesvědčila i opatrné geronty ve vedení - například ministr Slavskij řídil sovětské zbrojní programy ještě ve svých 87 letech! – že výhradní cesta k rychlé modernizaci sovětské výroby vede přes zahraniční úvěry a import embargované zahraniční techniky. Musí se změnit sovětská image „Říše zla“ a na faktech prokázat novou tvář sovětské vojenské a zahraniční politiky, přesvědčivě směřující od nebezpečné konfrontace k plodné kooperaci mezi Východem a Západem.

Sametové a jim podobné revoluce ve východní Evropě jsou pupeční šňůrou propojeny s procesy sovětské perestrojky, jsou neoddělitelnou součástí její koncepce. Perestrojka v tandemu s novým způsobem myšlení, demokratizace, glasnosť a další atributy, to vše mělo dodat nový impulz socialismu obecně. Po etapách sanace a posílení sovětské ekonomiky a pozice SSSR ve světě bylo v jejím zadání vypracovat nový model socialistické společnosti, který se stane přitažlivým i pro další země v Evropě. Gorbačovovo vedení dost naivně předpokládalo, že na bázi klíčové spolupráce se sjednoceným a neutrálním Německem, na bázi optimální syntézy německých peněz a technologií a sovětských zdrojů surovin a pracovních sil by se v dlouhodobé perspektivě mohlo v Evropě vytvořit díky reálným úspěchům přitažlivého nového modelu socialismu mohutné uskupení levicově naladěných zemí, jež by mohly postupně výrazně omezit vliv USA na kontinentu.

Perestrojka tedy byla velkou geopolitickou globální hrou, neuvěřitelně grandiózním projektem, který působil bombasticky až fantaskně. Zřejmě tím omámil i tvůrce samotné a pomohl přesvědčit úzkou skupinku sovětského vedení, které jediné znalo celkový projekt v úplnosti. Před veřejností zůstával ve své celistvosti utajen, aby případně neodradil potřebné zahraniční partnery, bez nichž by nebyl realizovatelný.

Časově byl projekt rozdělen do několika etap, přičemž ty poslední byly načrtnuty pouze v nezřetelných konturách. Průvodním znakem projektu byla značná rychlost, jež měla vždy předbíhat rychlosti nezadržitelného rozpadání samotného státu a operativní pružnost koncepce – rozpornost, nestálost či nevyjasněnost konkrétních vizí, nedostatečnou promyšlenost a propracovanost do detailů vlivem rychlosti zavádění a podobných dětských nemocí. Zásadní rozhodnutí se často přijímala za pochodu nebo lépe řečeno spíše za běhu, v úzkém kruhu, bez velkých diskusí – autoritativně, operativně přímo na místě, mnohdy ve chvatu, bez hlubšího uvážení.

Zamýšlená principiální renesance socialismu na evropském kontinentu se odehrávala za nepříznivých vnějších a zejména domácích podmínek rozvrácené ekonomiky, nefunkční státní správy, prorůstající korupcí a nepotismem. Otevřeně hrozily sociální a národnostní nepokoje, dokonce nebyl vyloučen v některých oblastech ani krátkodobý hladomor. Málokdo si dokázal uvědomit, že na stole leží otázka přežití samotného Sovětského svazu!

Nejednotné sovětské vedení řešilo pod tlakem krize vždy řadu přezrálých problémů najednou, horoucně očekávaná pomoc ze zahraničí, jež se stávala kardinálním faktorem přežití, se stále nedostavovala. Vedení přestávalo kontrolovat výbušnou situaci. Grandiózní projekt perestrojky tak skončil předčasně, v poločase a to rozpadem samotného státu a rozvratem celého socialistického systému.

Sověti nabízeli politické ústupky za přísliby rozsáhlých německých investic do sovětského průmyslu apod. Především neopakovatelná historická příležitost – šance znovusjednocení Německa mírovou cestou sehrála zásadní roli v ochotě Západního Německa přispět k sanaci churavé sovětské ekonomiky. Hans Tietmeyer vzpomínal, jak byli připraveni nabídnout nejen obrovské sumy peněz (údajně až 500 mld. DM), pomáhali operativně také tím, že např. německé továrny pracovaly přesčas, aby zásobily sovětské vánoční trhy (i o nedělích šily podprsenky nadměrných rozměrů pro sovětské ženy apod.). Němci byli maximálně ochotni se Sovětům odvděčit za realizaci nabízené šance, což možná Sověti chápali asi až příliš nadějně.

Na přelomu let 1989/90 Sověti podléhali bombastickému optimismu, který tehdy šířila světová média, a slepě spoléhali na nadějné pokračování slibně se rozvíjející spolupráce s Německem v horizontu dalších desetiletí, tak jako po předchozím dvacetiletém kultivování západoněmecko – sovětských vztahů, kdy se z nesmiřitelných nepřátel obě strany překvapivě transformovaly na úhlavní partnery v Evropě.

Podle mlhavých představ reformátorů měla sovětsko-německá kooperace dlouhodobě hrát hlavní roli v procesu renesance sovětské ekonomiky a celkového potenciálu SSSR. Pravděpodobně pod dojmem této optimistické vize souhlasilo sovětské politbyro s jednotlivými kroky perestrojky, i když některé etapy okamžitě nepřinášely pozitivní efekty. Sovětské vedení bylo zřejmě přesvědčeno o finální výhře globální perestrojky a tedy bez protestů akceptovalo např. ztráty mocenského vlivu ve východní Evropě, obětování partnerů z RVHP včetně nejvyspělejší NDR apod. Politbyro asi doufalo, že se jedná pouze o dočasné ztráty. Zřejmě očekávalo, že všechny oběti a náklady vynahradí budoucí úspěchy koncipované kooperace dvou nejsilnějších evropských států. Bez významu potom nemusí být ani možné oslabení budoucí pozice USA v Evropě.

Sovětské vedení muselo odhodit všechny zábrany a věnovat se prioritně záchraně a přežití samotného Sovětského svazu. Potřebovalo co nejrychleji přetavit úspěchy dosažené na mezinárodním poli v efekty využitelné pro uklidnění domácích poměrů, např. v zásobování vnitřního trhu. Pružně akceptovalo dříve nemyslitelné podmínky západních partnerů, dělalo zásadní ústupky. Snad dokonce tiše předpokládalo, že budou pouze dočasné. Rychle lavírovalo i v otázkách budoucnosti východní Evropy. Připravovalo si své vyjednávací pozice pro summit na Maltě. Pro sovětské vedení bylo zcela nepřijatelné, aby před dlouze a toužebně očekávanou schůzkou M. S. Gorbačova s G. Bushem, pořádanou 2. a 3. prosince 1989, došlo ve východní Evropě ke krvavým excesům či vleklým sporům, bezvládí a chaosu. Na předchozích schůzkách obou ministrů zahraničí J. Bakera a E. Ševarnadzeho ve Wyomingu se předpokládalo, že do summitu budou radikální změny ve východní Evropě již nevratně odstartovány.“

V 80. letech se situace výrazně změnila, Sovětský svaz dozrával do kritického stadia celkové krize. Degenerovaná konstrukce ekonomického a společenského systému způsobila mimo jiné děsivé zaostávání SSSR za vyspělým světem, hrozivě zasáhlo i jeho nejprestižnější a nejdůležitější (nejnákladnější) oblast – sféru vojenství, což prokázala i dlouho nekončící válka v Afghanistánu. Vážně ohrožena byla samotná podstata existence Sovětského svazu, jeho územní celistvost a perspektivní pozice ve světě. V této situaci bylo neodkladně nutné rychle uskutečnit – v rámci tzv. perestrojky a nového myšlení – hluboké a bolestné zásadní změny v uspořádání a fungování celého systému, a to doma i u satelitních zemí, v ekonomice i v politické struktuře.

Na zasedání politického byra ÚV KSSS 27. – 28.12. 1988 podal historicky přelomové hlášení ministr obrany SSSR maršál D. Jazov: „Na základě rozhodnutí Rady obrany SSSR z 9.11. 1988 jsou již rozpracovány plány odchodu vojsk z NDR, ČSSR, MLR, PLR,..“

Gorbačov: „Nastává nejdůležitější etapa realizace koncepce nového myšlení zahájit proces likvidace studené války!“

Bylo zapotřebí nemilosrdně se vzdát přežitých letitých stereotypů a zkostnatělých dogmat. Ústřední prioritu představovala okamžitá záchrana a obnova pozice Sovětského svazu prostřednictvím cílené modernizace. V této souvislosti přišlo na přetřes též přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v jednotlivých členských zemích pochybnosti, že právě ony doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export převážně surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu uvnitř RVHP. Východní Evropa se navíc u SSSR neustále zadlužovala a stávala se pro něj spíše neúnosnou zátěží.

Předpokládaná sanace churavějící sovětské ekonomiky přitom každoročně vyžadovala silný impuls z vnějších zdrojů, který chudá východní Evropa nebyla schopna poskytnout. V kalkulacích a expektacích sovětských politiků se proto začala naděje přesouvat a upínat z Východu na Západ. Nastává riskantní pokus o fundamentální přesměrování těžiště sovětských mezinárodních vztahů na vyspělé země Západu. Nebylo zbytí – jak se prudce zhoršovala komplikovaná domácí situace, zesilovalo sovětské vedení usilovné hledání neodkladné pomoci u svého bývalého třídního nepřítele na bohatém Západě!

Výhradním předpokladem realizace této pomoci a následných hlubokých změn uvnitř Sovětského svazu byl výrazný pokles mezinárodního napětí mezi supervelmocemi. Vhodným klíčem se mohlo stát předchozí jednostranné podstatné snížení stavu vojsk a zbrojení v SSSR, které by vedlo též k žádoucímu snížení vlastních vojenských výdajů, jež dusily sovětskou ekonomiku. Teprve po skončení studené války a opuštění nebezpečného stadia „téměř na pokraji války“ bylo možno uvažovat o přechodu na normální vztahy se Západem, otevřít cestu k mírové kooperaci a vzájemně výhodné spolupráci a začít jednat o formách poskytnutí zahraničního kapitálu a investic, životně důležitých úvěrech a potřebných dodávkách nejmodernějších technologií, dosud limitovaných předpisy o embargu apod.

V daném kontextu je třeba chápat mírovou ofenzívu, kterou na Valném shromáždění OSN 7.12. 1988 M.S. Gorbačov ohromil svět. Velkoryse nabídl jednostranné snížení stavu Sovětských vojsk a výzbroje, odmítl použití síly a hrozby silou jako nástroje mezinárodní politiky a předestřel připravenost přeformovat sovětskou vojenskou doktrínu na čistě obrannou.

„Po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu došlo ve všech armádách Varšavské smlouvy k řadě významných změn. Počátkem roku 1988 Varšavská smlouva jednostranně provedla zveřejnění počtů vojsk a techniky jako vstřícné gesto ke snížení napětí v Evropě. Koncem roku 1988 bylo na zasedání Valného shromáždění OSN oznámeno jednostranné snížení stavu sovětských jednotek v Evropě. Do konce roku 1990 měla být stažena z Evropy (NDR, ČSSR, Maďarsko) do SSSR desetina vojáků (padesát tisíc), šest tankových divizí s pěti tisíci tanky (téměř polovina stávajících) a 230 bojových letounů (asi pětina celkového počtu rozmístěných).“

„Určité změny byly předem upečeny v Sovětském svazu, ale je potřeba předem zdůvodnit, kdo to vše předem upekl. V Sovětském svazu už od roku 1988 existoval velmi zvláštní vývoj. To znamená, že tam existovaly zvláštní skupiny, které neustále šly cestou silného SSSR a byly tam potom i ty skupiny proamerické, kde se radil Gorbačov a které chtěly cestou perestrojky nastolit v bývalých komunistických zemích nějaké demokratické režimy. Listopad 1989 u nás se potom stal střetem těchto dvou skupin.“

Nečekaná rychlost, celkový rozsah a hloubka převratných změn bez viditelné přítomnosti násilí, kterou si nedovedl představit ani ve snu, zaskočila také proslulého sovětologa profesora Richarda Pipese, důvěrně zasvěceného do nejtajnějších zpravodajských zdrojů, z nichž připravoval každodenní podklady pro prezidenta Ronalda Reagana. Do té doby se komunistické vlády ve východní Evropě pevně opíraly zejména o dva stabilní pilíře – o sovětskou supervelmoc a její armády ve svých zemích a o nezpochybnitelný monopol vedoucí úlohy strany, zakotvený v Ústavě.

Dílčí vysvětlení náhle vzniklé anomálie naznačují některé nedávno odtajněné sovětské dokumenty, např. stenografický záznam z porady nejvyšších představitelů států Varšavské smlouvy 4. prosince 1989 v Moskvě. Na pozvání hostitele M.S. Gorbačova se jí zúčastnili W. Jaruzelski, N. Ceaušescu, K. Urbánek, P. Mladenov, R. Nyers a H. Modrow; až na dva první hosty se zde ostatní ocitli poprvé, do nejvyšších funkcí je vynesly čerstvé převraty reagující na hluboké domácí krize všech zemí socialistického tábora. S neskrývanou úzkostí doufali, že se jim v Moskvě dostane potřebné pomoci a nutné záchrany.

Michail Gorbačov v obsáhlém referátu (celkem 17 stran tištěného textu) však vyzvedl především vlastní nadějné úspěchy dosažené při jednání v Itálii, s papežem a na summitu na Maltě s G. Bushem. Aktuálním krizovým problémům bratrských zemí, které zcela nezadržitelně směřovaly k finálnímu krachu, se elegantně vyhnul, okrajově jim věnoval pouze pár řádků. Situace byla pro komunistické satelitní státy již beznadějná. Nový sovětský postoj s předstihem kopíroval uskutečněné převratné změny ve východní Evropě. Neúprosná krize už hrozila též Sovětskému svazu, který proto tvrdě preferoval ochranu svých vlastních zájmů, neboť začal bojovat o své vlastní přežití. Do budoucna mu nezbývalo nic jiného, než aby bojoval o to, aby se dostal do přízně jako důležitý partner Spojených států.

…Klíčovým momentem sovětsko – amerických jednání, kardinální podmínkou realizace summitu Gorbačov – Bush, nutnou vstupenkou na Maltu se tedy stalo zadání vytvořit nezvratně situaci umožňující konání svobodných voleb ve východní Evropě! To byla rána pro gerontology ze satelitních států, teď je budou nutit do prosazování všeho, co všechna léta dosud tvrdě potírali!

…Hlavní prioritou Moskvy, nyní horečně usilující o přežití a modernizaci, se neodkladně stala nutnost všemi silami zabránit hrozícímu rozpadu samotného Sovětského svazu a to i za cenu dočasného opuštění východoevropských satelitů, jak smutně v r. 1999 konstatoval G. Šachnazarov, bývalý zahraničněpolitický poradce posledního generálního tajemníka KSSS a prvního a zároveň též posledního prezidenta SSSR. Což bylo nikoliv náhodou v radostném souladu s latentními tužbami mlčící většiny našich i ostatních východoevropských občanů, avšak v ostrém protikladu s marným očekáváním nejvyšších stranických funkcionářů, které Moskva bez skrupulí hodila přes palubu.

…Připuštění riskantní eventuality uspořádání svobodných voleb ve východní Evropě vytyčovalo přímou cestu k ukončení studené války a ke zkrocení smrtelné spirály zbrojení a především k nastolení nezbytné důvěry ve vztazích mezi oběma supervelmocemi. Nepochybně to sice vedlo ke ztrátě dominantního vlivu v satelitech a k zaručenému krachu tamních režimů; na druhé straně tento krok bořil dosavadní bariéry a otevíral přístup k tolik potřebným zahraničním úvěrům a k nezbytným transferům nejmodernějších technologií a inovací ze Západu, zejména v oblastech, kde SSSR výrazně zaostával za světem. Jak dnes víme, ani tento překvapivý obrat Sovětský svaz nakonec stejně nezachránil.

Ve druhé polovině listopadu 1989 panovala v ČSSR atmosféra všudypřítomného strachu po brutálním rozehnání demonstrantů na Národní třídě, sílily opodstatněné obavy z možnosti dalších zásahů bezpečnostních složek a naší armády. Ve zbývajících týdnech před toužebně očekávaným summitem si však sovětské vedení rozhodně nepřálo opakování náměstí Nebeského klidu uprostřed Evropy, garantovalo proto československé opozici, že všemi prostředky zabrání použití síly ze strany čs. úřadů. Vzápětí po 17. listopadu 1989 se totiž sovětské vedení kategoricky odvrátilo od celého předsednictva ÚV KSČ a údajně s ním dokonce přerušilo veškeré kontakty. Paradoxem zůstává, že případného bezprostředního garanta tohoto nezasahování by představovaly jednotky Sovětské armády dočasně umístěné na území ČSSR, které byly připraveny paralyzovat eventuální excesy, pokud by se však jich vedení KSČ tehdy vůbec odvážilo. V niterném zájmu Sovětského svazu bylo, aby k zásadní změně režimu v ČSSR rychle došlo ještě před Maltou. Jinak by spontánní demonstrace dopadly stejně jako v Palachově týdnu v lednu 1989. Určitě zcela bez významu nebyla také role návštěvy nejvyšších náčelníků KGB, kteří byli v Praze právě 17. listopadu a odletěli o den později. Závěr této návštěvy významně přispěl ke zchlazení horkých hlav některých našich horlivých generálů. Obecně známým a nesporně všestranně vítaným výsledkem zůstává, že v Listopadu 1989 československá armáda zůstala v kasárnách a sovětská také. Je to především zásluhou sovětské strany.

Naše rozvědka informovala, že Gorbačovův přístup k východní Evropě prochází postupně třemi stádii:

1. Snaha o nastolení demokratičtějších forem vzájemných vztahů jako projev tzv. nového myšlení, která se měla následně pozitivně odrazit v toužebném uvolnění vztahů se Západem.

2. Sovětskou přestavbu musí nutně doprovázet také přestavba ve východní Evropě, Sověty iniciovaná a podporovaná. Přispěje k dalšímu uvolnění ekonomických vztahů SSSR se Západem a umožní tolik potřebný dovoz moderních technologií. Politická jednota socialistického tábora však zůstává zachována.

3. V důsledku souběžného tlaku Západu a objektivních procesů ve východní Evropě nastane úplné uvolnění vztahů Sovětského svazu se státy východní Evropy, včetně práva každé země svobodně si zvolit politický systém a orientaci. Současně bude odstraněn existující monopol jediné vládnoucí strany.

Tuto varovnou zprávu obdrželo nejvyšší československé vedení ještě před 17. 11. 1989. Nikdo ve vedení našeho státu se s tím vůbec nezabýval!

Sovětské politbyro varovně konstatovalo, že na pokraji valutové neschopnosti se nalézá již Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Vietnam, Kuba, Rumunsko a NDR. Dokonce i zahraniční dluh Československa prudce narůstá. Všechny tyto země hledají záchranu v Sovětském svazu, který ale sám nutně potřebuje finanční injekce ze zahraničí. Kdo nám půjčí?

Metoda kulatých stolů – předání části moci opozici, tedy společného podílu na vládě a tím i na zodpovědnosti za pokračující krizi – postupně legalizovala opozici a vedla k vytváření struktury politického pluralismu. Pod depresivním tlakem nekončící krize nutil Gorbačov své podřízené generální tajemníky k radikálním změnám a k neortodoxním ústupkům. Připouštěl, že tzv. konstruktivní opozice se časem může vyvinout v politickou sílu, jež bude soupeřit o moc s komunisty! Naléhal na zvýšení role samosprávy a zastupitelských orgánů.

Nevylučoval ani cestu k parlamentní či prezidentské socialistické republice (např. v Polsku, Maďarsku a Československu). Považoval to ale za cestu velmi riskantní a nevyzkoušenou, ovšem „nebezpečí opozice nespočívá v její existenci, ale v tom, že je schopna sjednotit na negativní bázi všechny síly nespokojené s poměry ve společnosti. Proto je nutné opozici rozdělit a její konstruktivní část zapojit do oficiálních struktur a učinit ji spoluzodpovědnou za pozitivní vývoj země!“

V Polsku po šokujícím vítězství v červencových volbách se opozice dostala 12. 9. 1989 do vlády až po výslovném souhlasu M. S. Gorbačova, a sama hned začala vystupovat proti stávkám. Lech Walesa dokonce hrozil: „Stávky jsou provokace!“ Spoluúčast opozice na vládě se tedy zvyšovala, a jak řekl generál Jaruzelski Gorbačovovi (7. 10. 1989): „Bez vlády Mazowieckého by nás (PSDS) opozice do půl roku dostala i s chlupy! Teď je opozice ve vládě a sama bojuje proti stávkám v Polsku.“

To měl být příklad pro ostatní.“

K ekonomické situaci SSSR a změnám vztahu se satelitními režimy ještě tyto postřehy: „Přes potlačení Solidarity generálem W. Jaruzelským 13. 12. 1981, který několikrát nabízel svoji rezignaci, kterou Sověti vždy odmítli, tam zůstávala situace nadále kritická a v podstatě neřešitelná. Finanční a materiálová podpora Polska byla v té době pro Sověty neúměrně nákladná, vyčerpávala je v době, kdy sami zoufale potřebovali peníze pro své reformy. Neustále hrozil pád polského režimu, proto 28. 9. 1988 Gorbačov vyzval vedení Polska k organizování tzv. kulatých stolů. Chtěl tím rozdělit silnou polskou opozici a její konstruktivní část do řešení problémů země zapojit, zatáhnout ji tím do řešení nepříjemných problémů, aby pouze planě nekritizovala, ale sama se zapojila a nesla také spoluzodpovědnost za osud země.

Gorbačov 6. 10. 1988 nařídil vypracovat novou a koncepční strategii vztahů vůči východní Evropě. Všude tam narůstaly vážné problémy, jejichž kořeny viděl v poválečné aplikaci nefunkčního sovětského modelu, který jim byl vnucen bez ohledu na specifika jednotlivých zemí. „Přestavbu tam brzdí neochota vůdců cokoliv změnit, nevidí, že tím násobně zkomplikují průběh závažných změn v budoucnu. Vyzýval k zopakování relativně úspěšného scénáře kulatých stolů v Polsku také v ostatních zemích. „SSSR se nemůže vzdát své vedoucí úlohy, satelitům v krizi vždy musí pomáhat, i za cenu obrovských hmotných, politických a dokonce lidských obětí. Řešení krizí vojenskými prostředky ale zcela vylučujeme. Jak se však zachováme, pokud se v bankrotu ocitne hned několik zemí naráz? Když se hrozivá sociální nestabilita bude časově krýt s novými nepokoji v Polsku a s vystoupením chartistů v Československu? Dokážou socialistické země vyřešit své krize bez pomoci Západu? A za jakou cenu? “

Gorbačov se dále tázal, zda Sověti mají k takovému průběhu událostí vybízet, nebo se s ním smířit? „Odpovídá dnes našim zájmům další pobyt sovětských vojsk na území našich spojenců (kromě NDR, odkud bylo odejít nemyslitelné vzhledem k paritě s americkou armádou na západní straně Německa)?“ Tyto otázky měla řešit nová komise pro socialistické země v čele s A. N. Jakovlevem, zřízená 24. ledna 1989.

Jakovlevova komise politbyra pro vztahy s evropskými socialistickými zeměmi dospěla k názoru, že tamní komunistické strany si svoji vedoucí roli udrží pouze tehdy, když získají podporu opozice a podělí se s ní o moc: „Situace se však může vyvíjet i zcela neočekávaně, je nutno mezi změnami proto diferencovat. Polsko a Maďarsko již od počátku roku 1989 směřují k politickému pluralismu. NDR je uměle vytvořený stát, který je sužován velkými dluhy a závislostí na západním Německu, Honeckerovo konzervativní vedení nechce problémy ani radikálně řešit. Situace v Rumunsku se změní jedině až odchodem Nicolae Ceausesca. KSČ váhá s přestavbou, pouze ji pokrytecky předstírá a fakticky ji brzdí, je poslední ze všech.“ Docela trefný závěr a slepá ulička pro všechny.

Během bouřlivých demonstrací Palachova týdne v lednu 1989 se situace u nás velmi vyostřila, davy lidí se již nebály opakovaně protestovat a hlasitě kritizovat vedení KSČ. Po promítnutí záznamů z pražských ulic plných protestů přiměli hlavní ideolog KSČ J. Fojtík a městský tajemník M. Štěpán generálního tajemníka k souhlasu se zásahy policie. Vzápětí volal rozčilený Gorbačov osobně svému protějšku v Praze a ostře mu vytýkal policejní intervence proti demonstrantům. Dosáhl jejich přerušení alespoň v den podpisu dohod ve Vídni. Vybízel KSČ, aby opozici nezavírala, nýbrž s ní diskutovala, např. v televizi. Vytýkal nedostatečný pokrok v perestrojce, ČSSR je poslední, zůstává na „chvostu“!

Gorbačova také velmi rozčilovala proradnost konzervativního křídla v KSČ. Např. V. Biľak v úzkém kruhu spolupracovníků ÚV KSČ varoval před revizionismem sovětských reformátorů a věštil jim brzký pád. Vzápětí po doručení této informace přiletěl do Prahy A. N. Jakovlev a donutil V. Biľaka k rezignaci. Starý internacionalista Biľak se bránil odkazem na specifické podmínky ČSSR a zvláštnosti jejích reforem. Nakonec zklamaně prohlásil, že vždy, když se Sověti necitlivě vměšují do našich problémů, skončí vše v průšvihu. Sověti proto hledali nové a mladší, neortodoxní tváře do vedení KSČ.

V lednu 1989 komentoval M. S. Gorbačov šifru KGB z Prahy: „Celá ta svoloč, chátra, co se dostala k moci po roku 1968 a kterou si Brežněv a spol. tak pěstovali, tam naši perestrojku nenávidí. Spoléhají se, že to selže a nastane totální chaos. Jaješ (tj. Jakeš), to je kus hadru!““

18. 3.1989 poslal akademik O. Bogomolov tajemníkovi ÚV KSSS A. Jakovlevovi kritickou analýzu svého ústavu IEMSS: Československé vedení není schopno v ČSSR už ani udržet dosavadní životní úroveň. Klíčovým problémem pro kádry je vztah k roku 1968. Přehodnocení tehdejších událostí se stává základní podmínkou realizace všech radikálních změn, toho se však smrtelně bojí současné vrcholné vedení i aparát. Reformy zamrzly, nespokojenost obyvatelstva roste. Aktivizuje se opozice, posiluje Charta 77 i Obroda. Poprvé od roku 1948 dochází ke sjednocování opozičních struktur, reálné je nebezpečí brzkých masových vystoupení. Protesty se rozšířily z kruhů inteligence do celé společnosti, ozývá se církev. Rezoluce ze závodů otevřeně kritizují vládu a její zásahy proti demonstrantům, komunisté hromadně vystupují z KSČ. Lidé v ČSSR však mají ještě „co ztratit“, vyjdou proto do ulic pouze tehdy, když budou vládou vyprovokováni. A to především nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí. Bylo by to zřejmě plně v zájmu konzervativních sil nejen v ČSSR, ale také v SSSR. Pod hesly „záchrany socialismu“ narušit procesy obrody a vyprovokovat SSSR k zásahu a ke změně strategie perestrojky.

Ve velkolepém projektu globální perestrojky, kde se poněkud velikášsky propojuje úsilí o holou záchranu s fantastickou vizí kontinentálního vítězství, Sověti zřejmě přecenili své schopnosti, obtížné procesy nezvládli a SSSR se rozpadl. Ztratil snad Sovětský svaz porážkou socialismu smysl, důvod své další existence?

Zůstává nespornou historickou zásluhou M.S. Gorbačova, že k záchraně Sovětského svazu nepoužil vojenskou moc!

„Rozpad Sovětského svazu se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo!“ tvrdil ruský satirik a slovenský politik Sergej Chelemendik. Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin sarkasticky dodává: „Snažili jsme se udělat to co nejlépe, ale dopadlo to jak vždycky!“