Petr Kužvart ([email protected])
Pokračování 11.
Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (10. díl)
Kdo z reprezentantů režimu se pokusil v průběhu listopadových událostí o vlastní mocenskou hru? Nejprve: na Štěpána bez Štěpána…
Již výše bylo zmíněno, že to byl pražský řídící stranický tajemník Miroslav Štěpán, který se snažil prodrat do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, a to ve spojeneckém tandemu s Vasilem Mohoritou, který se měl stát ideologickým tajemníkem ÚV KSČ – a oba podnikali v tomto směru konkrétní kroky. Tady lze spíše než o „sólo akci“ mluvit o jednom z klíčových impulsů změny, a to na samém počátku listopadových událostí. Pak se jim to zjevně rychle vymklo z rukou a ztratili vliv na vývoj událostí. Nicméně v jejich případě šlo o pokus vyměnit složení politbyra strany a tedy odstranit dosavadní vrcholovou reprezentaci režimu.
Neuspěli. Je poučné, jak k tomu došlo. Je důležité si uvědomit, že vysoce pravděpodobně byli tito dva „mladí a nadějní kádři“ ve spojení s jistými kruhy z resortu ministerstva vnitra, zejména s částí příslušníků StB seskupených kolem generála Lorence, kteří podle všeho policejní výprask na Národní třídě připravili. Není úplně jasné, zda a do jaké míry byli Štěpán a Mohorita srozuměni s tím, že průvod studentů půjde do centra a dojde k policejnímu zásahu. Je pravděpodobné, že s tím počítali jako s akcí, jež spustí další vývoj směrem k výměně členů předsednictva ÚV KSČ.
Jak to vlastně začalo: „Snaha o přípravu studentské manifestace dne 17. listopadu 1989 k 50. výročí protinacistického vystoupení studentů 17. listopadu 1939 byla známa již delší dobu před samotným výročím. V předsednictvu ÚV KSČ nebyla zpočátku velká nálada pro povolení takového shromáždění. Na postoje jednotlivých členů předsednictva ÚV KSČ měly vliv informace Federálního ministerstva vnitra, které upozorňovaly na možnost zneužití k protisocialistickým vystoupením. Miroslav Štěpán byl však zastáncem toho, aby studentské shromáždění bylo povoleno a podal informaci, kde mimo jiné uvedl, že organizátoři garantují bezproblémový průběh povolené manifestace. Předsednictvo ÚV KSČ se proto shodlo na stanovisku, že by při této manifestaci nemělo dojít k mocenskému zásahu ze strany SNB. Celé shromáždění tak organizují Miroslav Štěpán a Vasil Mohorita. Podmínkou vedení Městského výboru KSČ v Praze bylo, že účastníci manifestace nesmějí jít do centra Prahy, aby se předešlo opakování spontánních demonstrací z Palachova týdne v lednu 1989. Nezávislí studenti přitom navrhovali cestu z Albertova přes Václavské náměstí do Opletalovy ulice a parčíku před hlavním nádražím, kde měla být pietní vzpomínka zakončena. Nakonec byla přijata kompromisní dohoda, kdy při shromáždění na Albertově promluví zástupce Nezávislých studentů a ti přijali SSM navrhovanou trasu průvodu z Albertova na Vyšehrad, kde se měli účastníci manifestace rozejít. … Shromáždění je oficiálně organizováno městským výborem SSM v Praze za podpory městského výboru KSČ v Praze.“ (103)
Tím překvapivější je, že právě Lorenc již den po Národní třídě, v sobotu 18. listopadu, zařazuje zpátečku a rozhoduje, že StB se má soustředit na zpravodajskou činnost a do událostí nezasahovat (80). Ve chvíli, kdy by měl naopak stupňovat dosavadní aktivity ve prospěch zamýšlené změny vedení KSČ! 20. listopadu 1989 se „člen předsednictva ÚV KSČ a vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán setkal s předsedy organizací KSČ z pražských podniků, kde zdůraznil, že strana musí zaujmout k současným událostem pevné stanovisko a že dialog nelze vést na ulici. Zřejmě má v úmyslu převzít další jednání s opozicí jako nový lídr předsednictva ÚV KSČ.
Po 16. hodině se v Praze uskutečnila na Václavském náměstí první velká demonstrace za účasti asi 100 000 až 150 000 lidí.
V 18.15 hodin vystoupil u sochy svatého Václava na Václavském náměstí bez vědomí předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ člen sekretariátu a předseda ÚV SSM Vasil Mohorita a podpořil požadavky studentů, jehož pražská SSM organizovala studentskou demonstraci v pátek 17. listopadu 1989. V této době zde bylo asi 3 000 lidí.
V 18. hodin večer chtěl Miroslav Štěpán vystoupit z balkonu Paláce ČKD na Václavském náměstí na Můstku. Chtěl zde uvést, že byl zaznamenán pokus o státní převrat, zbavit se nepohodlných představitelů, kteří byli proti němu a zahájit dialog s opozicí. Pro toto vystoupení nezískal dostatečnou podporu na zasedání předsednictva ÚV KSČ.
…Večer zasedá předsednictvo ÚV KSČ, které jedná o politické situaci v zemi. Jeho členové vyjádřili znepokojení nad vypjatou situací v Praze, odmítli výzvy k protestním stávkám, ke stávkám studentů a divadel. Přijímá rozhodnutí, aby SNB v rámci zklidnění celé situace zatím dále nezasahovala. Dále předsednictvo ÚV KSČ požadovalo svolání aktivu pražských členů KSČ, pracovníků státní správy a hospodářských pracovníků na Staroměstské náměstí v Praze v úterý 21. 11. 1989 k demonstraci na podporu stávajícího vedení a ukázat sílu. Městský výbor KSČ v Praze v čele s vedoucím tajemníkem Miroslavem Štěpánem sdělil, že to není schopen zorganizovat. Přitom by stačilo všechny svolat po jejich příchodu do zaměstnání hned následující den, ale Miloš Jakeš dal na názor Miroslava Štěpána, který sabotoval protiopatření předsednictva ÚV KSČ. V té době ještě stále věřil, že situaci se svými spojenci zvládne“. (104)
Dne 21. 11. 1989 se v Praze „konalo jednání Městského výboru KSČ v čele s vedoucím tajemníkem Miroslavem Štěpánem, které schválilo Prohlášení MV KSČ k současné společensko-politické situaci v ČSSR, ve kterém mimo jiné konstatuje, že program přestavby je ohrožen, situace bylo zneužito pro úzké osobní ambice některých osob protisocialistického smýšlení, mládež se stala nástrojem v rukou rozvratníků, že události ze 17. 11. 1989 budou přešetřeny, ale vcelku že jde o zneužití situace, při níž chce reakce převzít moc. Prohlášení zdůrazňuje souhlas s dialogem a odpor ke konfrontaci, končí výzvou k pedagogům středních a vysokých škol, k dělníkům, Lidovým milicím, vysokoškolákům a umělcům, apeluje na zodpovědnost. Dále uvádí, že anarchie a rozvrat nejsou programem, obrací se na všechny Pražany, aby se nenechali svést emocemi a aby byli pevným článkem fronty boje za přestavbu a demokratizaci. Vyzývá dělníky z pražských závodů, příslušníky Lidových milicí a dalších ozbrojených složek, aby stáli pevně na pozicích, které v těchto složitých chvílích prokazují. Městský výbor KSČ v Praze také povolal techniku LM (nákladní automobily) k ochraně spojené budovy ÚV KSČ a Městského výboru KSČ v Praze pro možné přehrazení proti davu.
Miroslav Štěpán potřeboval získat na svoji stranu tisíce pražských dělníků, přes 7 000 členů pražských Lidových milicí (byl velitel pražských LM) a asi 5 000 příslušníků pražské SNB, aby se o ně mohl opřít při svých dalších jednáních s opozicí. Připomíná to únor 1948 v Praze.“ (105)
Večerního zasedání předsednictva ÚV KSČ se v úterý 21. 11. Štěpán neúčastnil s tím, že se údajně zdržel na zasedání Obvodního výboru KSČ v Praze 9, kde jsou velké závody ČKD. Na této schůzi je rozhodnuto povolat do Prahy mimopražské Lidové milice.
Následně se Miroslav Štěpán téhož dne později večer vzepřel rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ povolat do Prahy mimopražské jednotky Lidových milicí. Na jeho nátlak se akce v noci z 22. 11. ruší a LM se vrací domů. Téhož dne generál Alojz Lorenc na dotaz konzervativních poslanců Sněmovny lidu FS, jako byli Vasil Biľak a Václav David uvádí, že není rozumné zakročit pořádkovými silami SNB, dokud současné vášně nevychladnou a bez politického tlaku to nebude možné. Již tehdy vsadil na politické řešení bez silového zákroku?
22. 11. 1989 ''„člen předsednictva ÚV KSČ a vedoucí tajemník Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Miroslav Štěpán se bez vědomí předsednictva ÚV KSČ setkal s hlavou katolické kardinálem Františkem Tomáškem. Miroslav Štěpán sám připomněl význam svatořečení Anežky Přemyslovny, vyslovil se v současné vnitropolitické situaci pro dialog. Miroslav Štěpán zřejmě po vzoru Polska plánoval další dialog s pomocí katolické církve. Bylo zřejmé, že bude svoláno mimořádné zasedání ÚV KSČ, kde již chtěl Miroslav Štěpán vystupovat jako hlavní činitel, který již vede tolik potřebný dialog a jednání.
… Městský výbor SSM (Vasil Mohorita byl předsedou ÚV SSM – pozn. P.K.) v Praze vyslovil požadavek okamžitě svolat Federální shromáždění ČSSR, federální vládu a ÚV KSČ. Zároveň vyzývá k urychlenému svolání ÚV KSČ, aby mohl být odstraněn generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.“'' (106)
23. listopadu 1989 se v 7 hodin ráno „scházejí předsedové celozávodních výborů SSM z celé Prahy, aby se sjednotili na postupu. Neshodnou se však, zda podporovat Občanské fórum a zda se zúčastnit generální stávky v pondělí 27. 11. 1989. V SSM začínají panovat rozpory a předseda ÚV SSM Vasil Mohorita prohlašuje, že situaci určitě nezkomplikoval SSM, ale velmi pomalé a chabé reakce jiných, a že je potřebné, aby došlo k nutným změnám. Jedná se o další přímý útok proti generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi a předsednictvu ÚV KSČ.
…Začíná být zřejmé, že se situace vymyká kontrole a člen předsednictva ÚV KSČ a vedoucí tajemník Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Miroslav Štěpán začal objíždět bez vědomí předsednictva ÚV KSČ, které vydalo pokyn nevyjíždět na demonstrace, pražské závody, aby získal na svoji stranu podporu dělníků. V ČKD Lokomotiva-Sokolovo v Praze Vysočanech chtěl získat podporu hutních dělníků největších pražských závodů ČKD. Neměl však svůj projev připravený a vystoupil zde s oznámením, že na mimořádném zasedání ÚV KSČ v pátek 24. listopadu 1989 budou přijaty zásadní personální změny, na což bylo skandováno souhlasem. Poté však označil požadavky demonstrujících za požadavky dětí a tím si proti sobě poštval přítomné dělníky, kteří ho přerušili pískotem a začali skandovat „ Demisi, demisi“. Projev musel být po necelých 3 minutách ukončen. Od té doby dokonce i závodní jednotka Lidových milicí ČKD Sokolovo začala podporovat požadavky demonstrujících. Miroslav Štěpán tím, že burcoval dělníky pražských závodů na svoji vlastní podporu, pokoušel se vrátit k situaci v únoru 1948 a zvyšoval hrozbu dalších nepředvídatelných událostí s nebezpečím násilných střetů a občanské války. Tím se stal nepřijatelným pro většinu členů ÚV KSČ a Městského výboru KSČ v Praze včetně svých spojenců a jeho politická kariéra skončila. Miroslav Štěpán již nemá podporu ani pražských LM, ani pražských dělníků.“ (107)
A to byl začátek konce jeho mocenských aspirací. Následně není na zasedání ústředního výboru zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ, ani nebyl na tuto funkci navržen. Zvolen byl Karel Urbánek.
„V sobotu 25. listopadu 1989 ráno zasedá v Paláci kultury v Praze celopražský aktiv funkcionářů KSČ, který však se v průběhu jednání zradikalizuje a Miroslav Štěpán, který očekával jeho podporu, neuspěje a vzdává se funkce vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze a oznamuje, že totéž učiní na večerním zasedání předsednictva ÚV KSČ, kde také požádá o uvolnění z funkce člena předsednictva ÚV KSČ. Je tak fakticky donucen odstoupit z funkce vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ hlavního města Prahy a rezignovat na funkci člena předsednictva ÚV KSČ. Na zasedání Městského výboru MV KSČ v Praze poté ohlásil svou rezignaci a s ním všichni členové vedení Městského výboru KSČ v Praze.“ (108)
„Miroslav Štěpán je 23. prosince 1989 vzat do vyšetřovací vazby, aby se z něj stala v budoucnu oběť sametové revoluce. Za několik dnů jej následuje i „mrtvý študent Šmíd“ a šéfové Bezpečnosti“. (109) Miroslav Štěpán nebyl žádný „pěrestrojkovec“, ale chtěl vystřídat Jakeše v nejvyšší funkci. Vyvolání krize se podle všeho velmi podstatně účastnil – převzal politické krytí nad chystaným zákrokem 17. listopadu. Následně zjevně nezvládl situaci a události se přes něj prostě převalily. Je faktem, že byl srozuměn s policejním zásahem na Národní třídě a hodlal jej politicky využít. Sám k tomu později, v době své vazby v borské věznici, měl sdělit podle svědka toto: „Štěpán si chtěl tvrdým potlačením demonstrace vysloužit Jakešův post, ale špatně odhadl situaci. I to mi ve věznici potvrdil, když na moji otázku, proč on se vzděláním a znalostí světa a angličtiny se postavil do čela komunistickým dinosaurům jako byl Bil'ak, Indra a spol., mi odpověděl, že měl informace, že Gorbačov padne. Nikoli posledním důkazem o převratových zmatcích byl rozkol v StB. Její nejvyšší vedení bylo gorbačovské, ale např. nižší složky, např. Městská a Krajská správa SNB byly štěpánovské“. (110)
Nevíme o míře jeho koordinace se skupinou příslušníků StB kolem generála Lorence a do kdy tato koordinace trvala, ale musela být velmi úzká. Vypadá to, že poměrně záhy opustil stejně jako generál Lorenc scénář silového zásahu. Nevíme, nakolik tak Štěpán učinil pod dojmem stažení aktivní účasti StB v událostech již den po Národní třídě, v průběhu soboty 18. listopadu 1989. Sehrál pak klíčovou úlohu ve zvratu rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ z 21. 11. o příjezdu mimopražských LM do Prahy. Vynutil si jejich odvolání hned ten večer a den na to, 22. listopadu byl příjezd LM zrušen. Souběžný pokus o ovládnutí vedení KSČ mu pak nevyšel, samostatnou politikou proti sobě popudil většinu ÚV KSČ a ve volbě nového generálního tajemníka už ani nefiguroval. Tím jeho hra skončila. Ale máme tu ještě jednoho vysokého režimního politika, který se pokusil ovládnout mocenskou hru v klíčovém krizovém okamžiku. To byl ale na rozdíl od Štěpána a Mohority opravdu osamělý hráč, který hrál doopravdy jen na sebe. Byl to tehdejší předseda federální vlády Ladislav Adamec.
Ambiciózní ale osamělý bojovník Ladislav Adamec
Co vypovídají prameny o Adamcově roli v průběhu roku 1989 a pak zejména v listopadu – prosinci?
Nuže: V průběhu roku 1989 byla federální vláda „bez jasného vedení z ústředí strany a premiér Adamec vyslal ze svého úřadu do Moskvy emisara, aby se snažil najít samostatnou neformální podporu u sovětských reformních kruhů kolem Gorbačova. Poláci i Maďaři pochybovali o prospěšnosti takového kroku ve smyslu ‘my už tam byli, nám nepomohli, tak proč by měli pomáhat právě vám’ – a měli pravdu. Tak dopadl v květnu z Adamcova pověření i jeho tiskový šéf Miroslav Pavel. Sověti jej vyslechli a pokývali hlavami. Gorbačov už nesliboval nic. Jasně se ukázalo, že hledat v této situaci pomoc u upadající velmoci je sebevražda. Z velkých ideálů socialistického společenství v politice i hospodářství už nezbylo téměř nic. Aby si jako předseda federální vlády mohl umýt ruce jako Pilát Pontský a pokusil se najít nějaké východisko sám, nechal na právním odboru Úřadu vlády zpracovat návrh na odstranění citace vedoucí úlohy strany jako článku Ústavy a přehodnocení úlohy tzv. Pražského jara 1968. Bohužel už dost pozdě a stejně to byl jen návrh.
…Chartistická opozice to vycítila a začala jednat. 18. září obdržel pokusný balónek, první dopis od dvojice umělců Michala Horáčka a Michaela Kocába. Ti se sami prohlásili za spasitele národa, vymysleli si iniciativu MOST a nabízeli zprostředkování setkání s představiteli opozice bez předběžných podmínek pro hledání východiska z nastupující krize a sbližování stanovisek. Přesně v tu dobu hledal cestičku opačným směrem premiér a tak se mohla stát malou první vlaštovkou následná utajená schůzka jeho poradce Oskara Krejčího s vyslancem druhé strany Jiřím Křižanem. S návrhem pokračovat ve slibném začátku navštívil poté premiér s plnou vážností svého úřadu jako předseda federální vlády prvního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Ten mu udělal přednášku o kompetencích, o co se má starat vláda a neplést si to s vedoucí úlohou ve společnosti, která patří straně. Umyl mu hlavu hrubým rejžákem a vyslovil jasné NE. …Premiér se však nyní už sám rozhodl opustit úlohu poslušného herce a koncem měsíce požádal poradce Krejčího o další utajovanou schůzku s poslíčkem k disentu Kocábem. Ta se uskutečnila u něj doma v bytě a bez ohledu na vnější podmínky, že budoucí jednání může být kvalifikováno i jako zrada, dohodla budoucí pracovní schůzky. Na druhé straně předseda vlády souhlasil, aby jeho partnerem v opozici byla Charta 77.“ (111)
„Bezprostředně po událostech 17.listopadu, tedy hned následující den, zformuloval se svými poradci návrh Usnesení federální vlády o odsouzení akce na Národní třídě a předložil jej k odsouhlasení na jednání ÚV KSČ. Toto stanovisko však nebylo schváleno, jako by píchl do vosího hnízda, proti jeho protestu vyšel z dílny ÚV KSČ zcela protichůdný dokument, od kterého se distancoval a když byl 20. listopadu publikován, vzbudilo v národu přímo pohoršení a bouřlivý nesouhlas. Nesměl jako nejvyšší vládní činitel svůj osobní názor ani veřejně publikovat. … Navázal na předchozí nabídku k jednání od Charty a souhlasil s další schůzkou, aby obrousil protikladná stanoviska. Našel tak kompromis a – snad – i nějaké společné zájmy. Vyjednávat začal ihned 21. listopadu. Dlužné je znovu podtrhnout, že k tomuto jednání neměl od nikoho mandát.
…Ihned 21.listopadu si sjednal novou utajenou schůzku, v návaznosti pak i s Ulčákem ze SSM. Novou schůzku s opozicí mu Horáček s Kocábem sjednali na Úřadu vlády téměř okamžitě. Vše mohlo skončit nezdarem, ještě než si posedali v salonku ke stolu. Premiér měl za nepřijatelné mít u stolu jako reprezentanta opozice Václava Havla, a ten naopak, že jestli to má být bez něj, nebude nic. Couvnul nakonec Havel a určil jako šéfa delegace Rumla. A opět je třeba poznamenat, že to byl snad jeho jediný ústupek po všechna jednání, dále už couval ve všech bodech jen předseda vlády, a to až do hořkého konce své kapitulace. Uskutečnilo se několik utajovaných zasedání, které tříbily vzájemná stanoviska a hledaly cesty ke vzájemnému sbližování.“ (112)
„Před polednem (v neděli 19. 11. 1989 – pozn. P. K.) navštěvují doma předsedu federální vlády Ladislava Adamce zástupci disentu a vyzývají ho k zahájení dialogu vládní moci s opozicí. Od 18. hodin večer zasedá mimořádně svolané předsednictvo ÚV KSČ, kde podává informaci o událostech z pátku 17. 11. 1989 za nepřítomného ministra vnitra první náměstek ministra vnitra generál Alojz Lorenc. Další resortní ministři předsednictvo ÚV KSČ informují o stávce pražských herců a studentů pražských vysokých škol. Vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán navrhuje vysoké školy v Praze uzavřít a postavit před jejich vchody příslušníky SNB.
Předseda Federálního shromáždění ČSSR Alois Indra varuje před tím, aby se předsednictvo ÚV KSČ distancovalo od zásahu SNB z pátku 17. 11. 1989, které by mohlo vést k oslabení podpory a poslušnosti SNB stávajícímu politickému vedení. Zasedání předčasně opouští údajně pro nemoc předseda federální vlády Ladislav Adamec a prezident republiky Gustáv Husák odmítá návrh na své vystoupení v Československé televizi. Předsednictvo ÚV KSČ, které nemá dost informací o celém zákulisí, nepřijímá žádné konkrétní závěry a nakonec pověřuje svého člena a předsedu české vlády Františka Pitru, aby vystoupil v Československé televizi s výzvou ke klidu, i když by to měl učinit generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, předseda federální vlády Ladislav Adamec nebo prezident republiky Gustáv Husák. Ladislav Adamec však začíná hrát svoji vlastní hru, a aby se vyhnul podpoře stávajícího předsednictva ÚV KSČ, zasedání raději předčasně opouští.“ (113)
20. listopadu se v „Praze … sešla mimořádná plenární schůze federální, české a slovenské vlády k událostem 17. listopadu. Vlády vyjádřily znepokojení nad pokusy narušovat pořádek, vyvolávat nedůvěru k činnosti vlády a k socialistickému zřízení. Vyjádřily též souhlas s opatřeními, která měla obnovit pořádek. V závěrečném prohlášení se obracely zejména k umělecké obci a ke studentům. Předseda federální vlády Ladislav Adamec předložil návrh prohlášení jako stanovisko vlády k událostem 17. 11. 1989, v němž byl zásah na Národní třídě hodnocen jako neadekvátní, bylo vysloveno politování a bylo požadováno vyšetření celé záležitosti. Ve federální vládě byl tento text okamžitě hlasováním většinou přítomných členů vlády pod vedením prvního místopředsedy vlády Mateje Lúčana, místopředsedy vlády Jaromíra Obziny, ministra národní obrany armádního generála Milána Václavíka, ministra vnitra Františka Kincla a dalších zamítnut. Ladislav Adamec poté ze zasedání odešel a federální vláda jednala dále bez jeho přítomnosti, kdy přijala proti jeho vůli prohlášení, které schvalovalo zásah SNB na Národní třídě v Praze. Ladislav Adamec tak chtěl hned druhý den ráno od večerního zasedání předsednictva ÚV KSČ vést vlastní politiku jako předseda federální vlády.“ (114)
21.11. 1989: „Předseda federální vlády Ladislav Adamec přijal zástupce studentských, uměleckých a občanských kruhů pražské veřejnosti, kde svým prohlášením odsoudil zákrok SNB v pátek 17. 11. 1989 v Praze a oznámil, že požádal generálního prokurátora ČSSR Jána Pješčaka o prošetření příčiny, která vedla k zákroku a jeho úměrnost. Ladislav Adamec se zde mimo jiné vyslovil v tom smyslu, že ze své funkce i sám osobně zaručuje, že proti stávkujícím studentům nebude použito násilí. Poté obhajoval program přestavby, stavěl se za nové hodnocení úlohy KSČ, konstatoval, že z dialogu ‘nevylučuje ani Chartu 77’, ale vyslovil se i proti demonstracím, stávkám studentů a divadelníků. Tím, že ujistil přítomné, že vše bude řešeno politickými prostředky, vědomě sám převzal úlohu za rozhodnutí generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše a celého předsednictva ÚV KSČ z předchozího dne večer. Když neprosadil své prohlášení na zasedání federální vlády předchozí den, začal vystupovat samostatně a provádět svou vlastní politiku. Prakticky toto jednání již bylo v režii Charty a Občanského fóra, Adamec však musel lavírovat velmi obratně, aby se za svoje samostatné neschválené jednání nedostal mimo vlastní stranu. Proto také musel v tomto případě Václav Havel zůstat stranou a Chartu zde zastupoval Jan Ruml.“ (115)
24.11. se na zasedání ÚV KSČ zahájeném v 10 hodin volí nové vedení strany. Zde Adamec „nabídl svou demisi na funkci předsedy vlády, ale když zjistil, že nemá naději na zvolení do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, odmítl poté zvolení za člena předsednictva ÚV KSČ. Ladislav Adamec ovšem také nebyl nikým do předsednictva ÚV KSČ navržen a ukázalo se, že jeho pozice na stávajícím ÚV KSČ byla nepatrná.
…Předseda české vlády František Pitra za viníky současné krizové situace označil Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána, čímž oslabil pozici generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše a distancoval se od Miroslava Štěpána, a také odmítl stejně jako předseda federální vlády Ladislav Adamec své opětovné zvolení do předsednictva ÚV KSČ, aby se pro další období od sebe oddělily vedoucí stranické a vládní funkce. Oba hlavní kandidáti v boji o funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Miroslav Štěpán a Ladislav Adamec tak nakonec úplně vypadli ze hry.“ (116)
25.11. „vystoupil tiskový mluvčí vlády Miroslav Pavel s informací, že i nový ústřední výbor kritizoval předsedu vlády Adamce, že si dovolil o své újmě sám jednat s opozicí. To byl zásadní předěl v systému a Adamec odhodil poslední zábrany, aby nějaký další souhlas vyžadoval.“ (117)
25.11. Ladislav Adamec „přes poraženeckou náladu z výsledků mimořádného zasedání ÚV KSČ svolal mimořádnou schůzi federální vlády. Zde bylo rozhodnuto okamžitě zahájit rozhovory představitelů federální vlády se zástupci stávkujících studentů, doporučit ústřednímu výboru Národní fronty ČSSR, jehož předsedou byl v té době stále odvolaný bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, aby prezidentu republiky Gustávu Husákovi urychleně předložil návrhy na doplnění federální vlády o představitele jiných politických stran a nestraníky, uložila ministru vnitra ČSSR Františku Kinclovi, aby po dobu vyšetřování pozastavil výkon funkce veliteli zásahu SNB z pátku 17. 11. 1989 a doporučila prezidentu republiky Gustávu Husákovi, aby zastavil trestní stíhání politických vězňů. Zároveň se rozhodla urychlit dopracování návrhu nové Ústavy ČSSR a zákonů o shromažďování, spolčování a petičním právu, tiskového a branného zákona.
Ladislav Adamec jednal jen jako předseda federální vlády bez vědomí předsednictva ÚV KSČ a souhlasu nového generálního tajemníka ÚV KSČ Karla Urbánka, i když v Ústavě ČSSR stále platí vedoucí úloha KSČ. Začal dělat svou vlastní politiku i přesto, že předchozí den na mimořádném zasedání ÚV KSČ nabízel svou demisi na funkci předsedy federální vlády, a těmito kroky nerespektoval autoritu nově zvoleného generálního tajemníka ÚV KSČ Karla Urbánka a předsednictva ÚV KSČ. Večer v televizi předseda federální vlády Ladislav Adamec oznámil, že budou propuštěni političtí vězni a vyslovil se pro okamžité zahájení dialogu s představiteli Občanského fóra. Hrál opět svoji vlastní hru.“ (118)
„V neděli 26. listopadu 1989 se v Obecním domě v Praze v 11. hodin se poprvé setkal a jednal předseda federální vlády Ladislav Adamec v čele delegace Národní fronty ČSSR a vlády ČSSR s představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem. Na jednání je ze strany představitelů Občanského fóra vznesen požadavek na okamžité odvolání federálního ministra vnitra Františka Kincla, který však také Ladislav Adamec odmítá s odůvodněním, že není přesvědčen o jeho vině za zákrok SNB v Praze na Národní třídě 17. 11. 1989. Ze strany opozice je vnesen také návrh na odstoupení Gustáva Husáka z funkce prezidenta, který Ladislav Adamec navrhuje prozatím pro vážnost funkce prezidenta odložit. Zřejmě potřebuje získat čas, aby mohl získat širší podporu pro svoji vlastní kandidaturu na funkci prezidenta. Zástupci OF na tomto jednání zdůraznili, že cílem tohoto hnutí není převzetí moci, ale brzké vypsání svobodných voleb.
Odpoledne se v Praze na Letenské pláni konala druhá manifestace více než 500 000 lidí. Z tribuny Sparty za Občanské fórum promluvil Václav Havel, informoval o jednání s předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem a vyzval stávkové výbory, aby setrvaly v permanentní stávkové pohotovosti. Konstatoval, že OF chce být mostem od totality k demokracii a pluralitě. Po něm vystoupil předseda federální vlády Ladislav Adamec. První minuty jeho vystoupení, kdy pozitivně ocenil dosavadní jednání se zástupci OF a slíbil pokračování v dialogu a splnění všech požadavků, které jsou v pravomoci vlády, provázel bouřlivý potlesk a skandování jeho jména. Poté však začal hovořit o tom, že při plánované generální stávce druhý den v pondělí 27. listopadu 1989 stačí stávkovat 5 minut, vyjádřil obavy z důsledků této generální stávky, a mluvil o tom, že s požadavky Občanského fóra seznámí znovu svolané večerní mimořádné zasedání ÚV KSČ, byl přerušen pískotem a výkřiky ‘Už je pozdě’ a ‘Demisi, demisi’. Přízeň manifestujících tím zcela ztratil. Během pěti minut prohrál svou šanci na další politickou kariéru, měl v plánu získat podporu jak opozice, tak široké veřejnosti a s tím pak vystoupit na dalším mimořádném zasedání ÚV KSČ, kde chtěl získat podporu pro zvolení do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, ale dopadl při svém veřejném projevu k lidem úplně stejně jako tři dny před tím jeho konkurent Miroslav Štěpán. Ukazuje se, že Ladislav Adamec ve skutečnosti nemá na to, aby mohl převzít nejvyšší funkce ve státě jako generální tajemník ÚV KSČ nebo později prezident republiky.
…Vasil Mohorita dal od Ladislava Adamce na večerním dalším mimořádném zasedání ÚV KSČ ruce pryč a později o jeho projevu řekl, že mohl získat na svou stranu masy, které by ho vynesly na ramenou, ale všechno zkazil. Také Ladislav Adamec ztratil naději na podporu široké veřejnosti a převzetí role skutečného hlavního lídra v dalším vyjednávání s opozicí.“ (119)
„Ladislav Adamec sestaví 3. prosince 1989 novou federální vládu v poměru 15 členů KSČ proti 5 členům ČSL, ČSS a nestraníků, ve skutečnosti je poměr 17 : 5, kdy členy federální vlády jsou oba předsedové národních vlád, také členové KSČ.
Adamec tak nerespektoval stanovisko generálního tajemníka ÚV KSČ Karla Urbánka a předsednictva ÚV KSČ, kteří mu doporučili, aby KSČ držela silové resorty, ale neměla již ve vládě nadpoloviční většinu a navrhl si vše tak, jak mu to vyhovovalo. Naopak předseda české vlády František Pitra za dva dny 5. prosince 1989 sestaví novou českou vládu v poměru 8 členů KSČ proti 9 členům ČSL, ČSS a nestraníků. Ladislav Adamec a Karel Urbánek navštěvují ve dnech 4. a 5. prosince 1989 politické vedení v Moskvě v Sovětském svazu, kde však nejsou vůbec přijati generálním tajemníkem ÚV KSSS a předsedou prezidia Nejvyššího sovětu Michailem Gorbačovem, což je určitý náznak toho, že s nimi není do budoucna počítáno.“ (120)
„Vše skončilo dnem 6. prosince. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí se samostatně sešly s novým šéfem ÚV KSČ Urbánkem. Na společném jednání KSČ zcela kapitulovala a přistoupila na všechny požadavky opozice. Předsedu federální vlády podrazili, vůbec jej k tomuto jednání nepozvali, dozvěděl se to v kuloárech až těsně před jednáním a i když se osobně dožadoval, na jednání nebyl vpuštěn. Hvězda soudruha Adamce zapadla a jeho krátkodobá úloha prostředníka skončila.“ (121)
„Ladislav Adamec poté 7. prosince 1989 podává demisi na funkci předsedy federální vlády, která je prezidentem Gustávem Husákem přijata. Kalkuluje se svojí kandidaturou na funkci prezidenta republiky, ale ukáže se, že jeho podpora není velká a ani tento kalkul mu nevyjde … Gustáv Husák označí Vasila Mohoritu za zrádce socialismu a Vasil Mohorita za krátkou dobu podpoří kandidaturu Václava Havla do funkce prezidenta a zradí tak Ladislava Adamce… . Ladislav Adamec označí za hlavní viníky špatné politické a ekonomické situace v zemi bývalé předsednictvo ÚV KSČ včetně jeho předchůdce ve funkci předsedy federální vlády Lubomíra Štrougala. Vůbec mu nevadí, že on sám byl posledních 2,5 roku členem tohoto předsednictva ÚV KSČ.“ (122)
A tak končí vrcholové aspirace Ladislava Adamce. Byl to skutečně svým způsobem osamělý bojovník, bez podpory z Moskvy, snažící se těžit z pasivity a postupného rozkladu vrcholového stranického vedení a zabírat tímto vedením vyklízené mocenské pozice, využít kontaktů s opozicí, převzít iniciativu a dosáhnout role vedoucího reprezentanta nejen dosavadního režimu, ale stát se dokonce vůdčí postavou přechodového období a dosáhnout pro to některé z vrcholných funkcí. Se silovým řešením podle všeho nikdy nepočítal.
Poznámky a odkazy:
(80)Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 59
(103) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 56
(104) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 60 - 61
(105) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 62
(106) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 65
(107) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 66
(108) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 69
(109) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 73
(110) „Milan Hulík o sovětském disidentovi Vladimíru Bukovském”, 12. února 2015, zdroj: https://zpravodajstvi.sumpersko.net/Milan-Hulik-o-sovetskem-disidentovi-Vladimiru-Bukovskem-7072/clanek
(111) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 97 - 98
(112) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 98
(113) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 59
(114) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 60
(115) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 62
(116) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 69
(117) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 99
(118) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 69 - 70
(119) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 71
(120) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 73
(121) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 100
(122) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 73 – 74
Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (12. díl)
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!