V pátek 11. března 2011 zasáhlo zemětřesení japonskou jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Přerušení dodávky elektrického proudu z nejen automaticky vypnutých štěpných reakcí, ale také ze záložních generátorů poškozených následnou vlnou tsunami způsobilo roztavení tří bloků elektrárny a únik radioaktivity. Byla to nejzávažnější jaderná nehoda od černobylské katastrofy v roce 1986 (úroveň 4) a jediná nehoda, která obdržela klasifikaci událostí úrovně 7 podle mezinárodní stupnice jaderných událostí.


PICT 1


PITC 2



S fakty se šetřilo hned od začátku. Ono je totiž nepříjemné říkat nepříjemné věci. Ale vezměme to chronologicky.

Hirošimu a Nagasaki srovnaly se zemí atomové bomby a my jsme to vzali společně s radostí nad koncem války. Moje již sestra nemusela křečovitě držet talíř s kaší, když běžela do sklepa při dopadu posledních „normálních“ bomb na Prahu. Po válce pro ty atomové bomby nastal nastal čas testování. Na atolu Bikini proběhla zkouška první vodíkové bomby, Castle Bravo o síle 15 megatun TNT. Byla tisícinásobně silnější než bomba, která zničila Hirošimu. V okolí vytvořila teplotu 55 000 stupňů Celsia. Ohnivá koule byla sedm kilometrů široká a nechala za sebou kráter hluboký 73 metrů. Výbuch otřásl ostrovy ve vzdálenosti 200 kilometrů a jaderný mrak dosáhl výšky 100 kilometrů nad oceánskou hladinou. Radioaktivní spad zasáhl Austrálii, Indii a Japonsko. Mezi roky 1946 až 1958 následovala série 23 testů nukleárních bomb v regionu Tichého Oceánu, když se nepočítá Severní Korea.

Podle novějšího modelu výpočtu zdravotního rizika vytvořeného Evropskou komisí pro radiační riziko (ECRR) odhadli experti počet úmrtí na rakovinu 61 600 000 obětí. Největší část z toho mají na svědomí radioaktivní látky, rozptýlené do atmosféry nadzemními testy v 50. a 60. letech 20. století.

Když jaderné mocnosti zřejmě vyzkoumaly, co potřebovaly, uzavřely smlouvu o zákazu nadzemních a pozemních jaderných zkoušek. Nastal čas "mírového využití atomové energie" a jaderné elektrárny vyskakovaly jako houby po dešti. Hlad po energii byl nenasytný, naše počítače se zdokonalovaly a braly čím dál tím více proudu. Hromadná špionáž všech občanů na světě, provoz všech kamer, osvětlené haly spotřebních krámů, dálnice s osvětlením a všechna možná další elektrická udělátka...

Černobyl se bral více jako výstraha před komunismem než před nukleární energií. Teprve po Fukušimě se výstavba jaderných elektráren stávala méně častou, Německo vyhlásilo bezatomovou zónu. Nyní jsme deset let po havárii atomové elektrárny Fukushima Daiichi a deset let od prohlášení George Monbiota: "Každá technologie energetiky nese náklady; stejně tak i absence energetických technologií. Atomová energie byla právě podrobena jednomu z nejtvrdších možných testů a dopad na lidi a planetu byl malý. Krize ve Fukušimě mě přeměnila na přívržence jaderné energie."


PICT 3


Bylo a stále je těžké oponovat ostřílenému žurnalistovi a skalnímu přívrženci zelené politiky. Nebylo možno předvídat, že problém úniku radioaktivity se nepodaří vyřešit ani po deseti letech a plán na likvidaci zbytku palivových tyčí je na dalších deset let. Tedy nejméně dalších 10 let neustálé možnosti masivního nukleárního výbuchu a pokusů čistit radioaktivní vodu. Tento rok ohlásilo TEPCO a japonská vláda, že vypustí do Tichého oceánu milion tun radioaktivní vody z nádrží.

Tato voda je čerpána z podloží JE a spolu s dešťovou, která omývá vrak jaderné elektrárny, obsahuje všechny možné radioaktivní prvky. Nádrže jsou sice zapojeny na čističku, ale jak Greenpeace upozorňuje, téměř 80 procent zadržené vody vyčištěno není. Čistička často nefunguje. Tím se stejně neřeší, co s odpadem s poločasem rozpadu tisíce let. Pod mikroskopem je také tritium, kterého jaderná zařízení emitují ohromné množství. Mnoho důkazů ze studií na buňkách/zvířatech a teorie radiační biologie naznačuje, že tritium je nebezpečnější než gama záření a většina rentgenových paprsků. Podle Iana Fairlie, specialisty na radiační bezpečnost, představuje tritium, jehož izolace z odpadních vod je ekonomicky nepřijatelná, dosud nekalkulovaná zdravotní rizika. (např. ZDE)


PICT 4


Beatrice Fihn, nositelka Nobelovy ceny za mír za rok 2017, hovoří o nové knize Jona Mitchella Otrava Tichého oceánu (Poisoning the Pacific): "Vzhledem k tomu, že se mezinárodní bezpečnostní situace zhoršuje a státy vyzbrojené jadernými zbraněmi znovu hrozí, že použijí jaderné zbraně, obsahuje kniha Otrava Tichého oceánu neuvěřitelně důležitý výzkum a příběhy o humanitárních a environmentálních dopadech zbraní. Tato kniha vysílá jasný signál, že jaderné a další zbraně přinášejí nikoliv bezpečí, ale nesmírné škody lidem a životnímu prostředí."


PICT 5



Tichý oceán s průměrnou hloubkou kolem 4000 m a plochou asi 180 mil. km² (35 % povrchu Země, polovina plochy světových oceánů) slouží jako odpadní koš. Odpadní koš, kde si beztrestně hrají na vojáčky, zkouší atomové bomby případně modernější zbraně ničící život a použité nebo rozbité hračky prostě hodí přes palubu. Fyzicky i morálně. Jon Mitchell po léta vyžadoval vojenské dokumenty na základě práva na informace, aby sestavil tuto objemnou a důkladnou obžalobu vojensko-průmyslového komplexu z vědomého ničení všeho života v regionu. Dokládá na jejich vlastních dokumentech, že po celá desetiletí americká armáda kontaminovala tichomořský region toxickými látkami.


PICT 6 Agent Orange


PICT 7


Pojem Agent Orange asi není nutno překládat. Já bych volil český ekvivalent Oranžová smrt. Označený jako herbicid obsahoval dioxiny, za normálních podmínek v přírodě nerozložitelné. O jejich stálé přítomnosti z vietnamské války jsem psal ZDE.


PICT 8


Kniha poukazuje na tisíce postižených členů vojenských posádek, jejich rodin a místních obyvatel.
Spojené státy maskovaly a skrývaly škody a odmítly pomoci obětem. Tato kniha odhaluje nesmírný rozsah kontaminace a snahu Pentagonu o potlačení informací. Komentovalo ji několik význačných osobností.

Noam Chomsky o nové knize řekl: "Záznamu o kriminalitě, podvodu, úniku odpovědnosti a pohrdání osudem obětí, který je uveden v této zničující zprávě, je těžké uvěřit. Je výmluvnou výzvou k okamžitému ukončení této tragédie."

Oliver Stone a Peter Kuznick, spoluautoři Nevyřčené historie Spojených států: "Otrava Tichého oceánu je nesmírně cenná kniha. Odborné znalosti Jon Mitchella o amerických vojenských operacích napříč Japonskem a o kontaminaci americké armády na Okinawě, kde nás během nedávné návštěvy obratně prováděl, nemá obdoby. Mnoho z toho, co zde vystavuje, je skutečně šokující a očekáváme, že většina čtenářů bude sdílet naše pobouření nad tím, co odhaluje. Mitchell se zářivým a přesvědčivým stylem napsal do očí bijící kritiku role Ameriky v tichomořském světě, kde začínají velké bitvy dvacátého prvního století a jsou vyhrávány a prohrávány."

David Vine, Americká univerzita, autor knihy Base Nation: "Otrava Tichého oceánu je bezprecedentní a komplexní odhalení škod na lidech a životním prostředí způsobených téměř stoletím amerického oteplování, testování zbraní, výcviku a každodenní vojenské aktivity ve východní Asii, Spojených státech a jejich koloniích či teritoriích. Jon Mitchell vyčerpávající výzkum poskytuje obrovský zdroj pro tisíce, možná miliony obětí poškozených širokou škálou chemických, biologických a jaderných jedů, stejně jako pro všechny, kteří věří, že musíme odhalit a napravit způsobenou škodu (a často utajovanou) jménem domnělého zabezpečení."

Když vezmeme v potaz svědectví o oceánech Davida Attenbourgha, neměli bychom se
divit, až dosavadní polovina výlovu ryb z oceánů spadne na nulu a to, co do té doby vylovíme, bude jedovaté. Protože bez odzbrojení a tedy míru se žádná zelená revoluce nekoná.

Zdroje:


Související:

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!