Volby jsou za dveřmi, a přestože nic podstatného změnit nemohou, sluší se něco k tomuto tématu napsat. Volba nás staví v podstatě před následující „parlamentní“ alternativy:

  1. Chceme, aby rozhodování o politice zůstalo v USA a EU, rozhodování o ekonomice zůstalo v EU a USA, rozhodování o našich válkách přezdívaných mise zůstalo v USA a jejich paktu NATO. Pro příznivce tohoto kurzu jsou v nabídce horliví kolaboranti, Hujeři a Mazánci z různých slepenců ODS, KDU-ČSL, „nezávislých“ starostů, TOP09 a Pirátů. Tento propletenec má velkou naději na úspěch, tedy distribuci bohatství do vlastních kapes prostřednictvím tučných odměn v nejrůznějších křeslech od těch vládních přes státní a veřejnoprávní a neziskové subjekty po analytické útvary všeho druhu. O nelegální korupci nehovoříc (mimochodem už se někdo zabýval otázkou zač někdejší první dáma státu, osy „Praha -Monako“, Nagyová, dostávala mnohamilionové dárky?). Alternativou pro voliče EU, USA a NATO k výše uvedeným koalicím je hnutí ANO, které reprezentuje pragmatický či oportunistický přístup. Je stranou toho nejmírnějšího pokroku v mezích mezinárodních struktur, do kterých nás uvrtala předchozí politická reprezentace počínajíc Havlem a konče Zemanem. Hnutí ANO reprezentuje za poslední roky tu nejméně zkorumpovanou vládu za posledních 30 let. Nicméně žádné revoluce neočekávejme, předseda hnutí ANO, Andrej Babiš, je bytostným pragmatikem a chcete-li, oportunistou. Byl by úspěšný za vlády komunistů a byl ještě úspěšnější za vlády kapitalistů. Babiš není žádný anarchista, filozof či vizionář. Babiš je mistrem v umění prosadit se za stávajících podmínek. Babiš podmínky nemění, Babiš je využívá. V tomto konkrétním případě, kdy svůj úspěch ztotožnil s úspěchem země, kterou zastupuje, usiluje o prospěch nikoliv nutně jen pro sebe, ale i pro své okolí, rodinou počínaje a Českou republikou konče.
  2. Chceme rozhodování o politice, ekonomice a válečných otázkách pomalu přesouvat na českou úroveň. Tedy od vlád v Bruselu a Washingtonu do Prahy. Zde přicházejí v úvahu v podstatě dvě možnosti. Na sociální otázky orientovaná KSČM a konzervativní, na tradiční hodnoty orientovaná SPD. Ani zde nějakou revoluci však nečekejme. I kdyby komunisté vyhráli volby, svůj program by realizovat zcela jistě nemohli. Kdyby totiž bylo možné prostřednictvím voleb mocné tohoto světa učinit bezmocnými, jistě by byly takové volby zrušeny. Pokus o nějaké radikální řešení by skončil v lepším případě jako v Řecku, kdy EU poučila Tsiprase a Varoufakise,kdo že je v Řecku pánem. Jistě ne vítězná strana vzešlá z řeckých voleb a už vůbec ne nějaký „řecký lid“. V horším případě by se jednalo o chilský, španělský či německý scénář. Tedy podporu a instalaci fašismu, který už s bojem proti komunistům má své dobré zkušenosti a nemálo korporacím v pravdě světového významu přinesl slušné zisky. A o to tu jde. Aby ti co se narodili s obrovskými starostmi, kdy a kam vyrazit na lov, kterak pomocí hůlky dopravit míček do jamky a který ostrov zakoupit pro zaslouženou rekreaci a načerpání sil do dalších plodných let užitečného života, se mohli plně spolehnout na staus quo.
  3. Volba nějaké neparlamentní strany, kterou lze však docela dobře zařadit do kategorií výše uvedených. Např. Šlachtův projekt „Přísaha“ by spadal pod kategorii „1“ zatímco Volný blok do kategorie „2“.


Takže platí „Fandi, ale zůstaň člověkem“. Volme, ale zůstaňme lidmi. Jde především o jejich prebendy, o jejich nešťastný život, o jejich křesla a teprve v druhé řadě o nás, pouhé voliče. Pravdu zcela jistě nenalezneme ve zpravodajství veřejnoprávní televize, na jejíž cecíky jsou jako klíšťata přisátí pravicoví manažeři a ještě pravicovější umělci všeho druhu strážící jako oko v hlavě právě onen staus quo. Pravdu nenalezneme ani na řádkách, ani mezi řádky korporátního tisku patřícího miliardářům s poctivě nabytými miliardami. A už vůbec k nám pravda nepřiletí ze zpráv televizí patřících zahraničním majitelům, kteří by mnohdy měli potíže nalézt ČR na mapě. Pravdu musí každý hledat sám za sebe a v prvé řadě v sobě samém.

Pro případného pilného elfa, který by dočetl až sem dodávám, že nejsem příznivcem Babiše, jak by se mohlo z výše uvedeného zdát, ale že volit budu výběrem z kategorie „2“ případně volit vůbec nepůjdu. A jako prémii oznamuji případnému elfovi, že jsem Václavu Havlovi neskonale vděčný za jeho přínos k pádu reálného socialismu, protože jinak bych celý život nadával na komunisty u vesla a velebil Chartu a Havla samého, zatímco takto jsem si mohl postupně ujasnit, že budování socialismu zejména mezi lety 1948 až 1968 bylo až fenomenálně úspěšným experimentem, byť s určitými collateral damage. Tedy i díky Havlovi jsem mohl uvidět Havla. Výsledek mnohokrát překonal denunciační článek Rudého práva z 80. let minulého století zveřejněný pod názvem „Kdo je Václav Havel“. Nemusí jít hned o pověstné humanitární bombardování Jugoslávie, stačí posoudit záležitosti mnohem prozaičtější. Havel - disident například kritizoval papalášství. Jak si představuje alternativu k tomuto komunistickému papalášství, pak předvedl. Začalo to nesměle, na Hradě se chvíli jezdilo na koloběžce, pak Havel zadal návrh uniforem hradní stráže svému příteli a začalo přituhovat. Nákup nových, zahraničních automobilů, neonové srdce nad Hradem, splnění svého snu režírovat film prostřednictvím jednak od poplatníků ČT, jednak daru od svého dalšího přítele, který mimochodem zprivatizoval horníkům střechu nad hlavou. O nic nešlo, jen o pár desítek milionů.

Mnohem horší je, že Havel skutečně restauroval politiku, která v minulosti vedla zákonitě k Mnichovu. Politiku orientovanou na sobecký prospěch zemí, které se ani příliš netají svým pragmatismem a sobectvím. Je-li pro ně výhodné nedodržet smluvní závazky, pak je jistě nedodrží. Je-li to ovšem výhodné, budou se jimi ohánět do roztrhání těla. America First. Lépe to ani americký prezident vyjádřit nemohl.

Koneckonců cílem politiky a vedení země by nemělo být spoléhat na druhé, ale sám na sebe. My se však pořád oháníme Západem a spojeneckým závazky. Jenže Západ nás nikdy nespasil, kdyby Hitler nenapadl v roce 1939 Polsko, bylo by po českém státu veta a nikdo by ani nemrkl. Okupace Čech a Moravy v roce 1939 vrásky celému Západu příliš nedělala. Určitě ne firmě Ford či IBM, které právě plnily zajímavé kontrakty s hitlerovským Německem.

Dnes tedy Německo hitlerovské určitě není, nicméně stáváme se nesvéprávným protektorátem dobrovolně i bez tanků. V takovém protektorátu se volby stávají čím dál tím více pouhou show vzbuzující iluzi skutečného života a skutečné volby. Tak často nevolíme nejlepší z nás, státníky vhodné k vedení státu, ale nejlepší mediální klauny. Smutnou daní takového otrockého přístupu je nákup zcela zbytečných služeb a produktů, naposledy kontrakt za nepotřebné baterie zbraní z Izraele a plánovaná černá díra pod názvem dostavba jaderné elektrárny. Prý v zájmu národní bezpečnosti nesmí být ruská. To znamená, že stávající elektrárna Temelín s ruskou technologií představuje bezpečnostní riziko? Pak jí musíme asi okamžitě zavřít, ne? Přece nebudeme hazardovat s národním a státním bezpečím. Dost na tom, že už takto hazardujeme s ruskou technologií desítky let. Mně se zdá, že tyto kontrakty spíše připomínají daň za protektorství, česky se tomu říká výpalné. A proti komu nás budou tyto kontrakty chránit? Přece před protektory, našimi milými ochránci.
---
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!