Navazuji na předchozí článek „Jan Hus nám vzkazuje“. Po doplnění, kdy se nejprve vrátíme k Husovi, se budu věnovat záhadné postavě, kterou známe pod jménem „Petr Chelčický“.

Papež vs vzdoropoapež

Jan Hus se dostal do vážného konfliktu s papežem Janem XXIII., který sháněl peníze na válečné tažení proti králi neapolskému. Peníze se shánějí všelijak a jedním ze způsobů bylo vytáhnout peníze z naivních věřících. Prostřednictvím slibů pomoci zemřelým předkům (v tzv. očistci) i sobě měla být zbudována armáda k prosazení moci papeže Jana XXIII. (vlastním jménem Baldassare Cossa). Důvěřivým občanům bylo slíbeno odpuštění hříchů, zločinů a špatností všeho druhu, jen když přispějí na vítězství Cossy nad neapolským králem Ladislavem. Tento obchod se nazýval prodejem odpustků. Papež Jan XXIII. prodával údajné boží odpuštění za prostředky na válku.

Hus jej tehdy nazval antikristem, dnes jej katolická církev za papeže rovněž neuznává, ale to bylo v podstatě stvrzeno až v minulém století v roce 1958, kdy jméno papeže Jana XXIII. přijal kardinál Roncalli a tím toho původního v časové posloupnosti vymazal. Ten původní „Husův“ papež tak byl církví uznáván papežem až do kostnického koncilu, který Husa upálil a papeže Jana XXIII. sesadil z trůnu a po pokusu o útěk z Kostnice i uvěznil. Nicméně „Husův papež“ na hranici neskončil, dožil v ústraní. Nakonec se tedy synovi nám dobře známého Karla IV., Zikmundovi, podařilo to, oč usiloval. Sjednotit říši i církev. Novým papežem se v roce 1417 stal Martin V., ale to už byl Jan Hus dva roky po mučednické smrti.

Má král a papež boží „bianco šek“?

Hlavním tématem sporu byla otázka moci. Kdo tu kraluje. Papež? Císař? Bůh? A který z nich? Který z těch, co se prohlásí nebo jsou zvoleni svými příznivci, či k tomu přijdou dědičně či vraždou jednotlivců nebo celých národů, válkou nebo lstí. Kdo z nich vládne světu a od čeho legitimitu odvozuje? Hodilo se schéma světského držitele moci v podobě císaře schváleného (korunovaného) papežem zastupujícím Boha vesmíru. Na vládu nade vším tedy uplatňovalo nárok jak papežství, tak císařství.

Podle Husa však oba byli bez automatického nároku, ani jeden nevlastnil jakýsi boží bianco šek ke všemu co koná. Každý člověk tak může podle svého svědomí, podle nejvnitřnějšího člověka v sobě, soudit, zda příkazy vrchnosti císařské nebo papežské jsou v souladu s příkazem božím. Dnes bychom řekli, zda neodporují svědomí. Odporují-li, člověk má právo odmítnout rozkaz, byť by šlo o rozkaz z míst nejvyšších, císařských nebo papežských. Příkaz autority státu nebo církve. Tehdejší moc si představovala svět lidí rozdělený samotným Bohem do tří kategorií. Duchovní (katolická církev), rytířská (šlechta) a ostatní, kteří ty dvě vrchní živí. Sžíravou kritiku takového rozdělení prezentuje Petr Chelčický v pojednání „O trojím lidu“. Posunuje tak Husovu teologii dále. Od kritiky především církve ke kritice společnosti jako celku. Od Viklefa k důrazu na boží příkaz „nezabiješ!“, k pacifismu.

Kým byl vlastně ten Chelčický?

To nevíme, jeden z historiků považuje osobu nazývanou jménem „Petr Chelčický“ totožnou s jakýmsi Petrem Záhorkou. Možná ano, možná ne. Faktem je pouze, že jeden ze spisů je podepsán „šifrou“ „rtep“, tedy obráceně „petr“. Dá se však říci, že i když nevíme kdo byl autorem dotčených spisů, víme, které mu lze poměrně bezpečně přisoudit, že jich není málo, a že šlo o současníka husitského hnutí dobře obeznámeného s teologickými otázkami tehdejší doby stejně jako s politickým děním husitských válek a zejména náboženských proudů v „husitské“ straně.

Co Chelčický tvrdil?

Zatímco Husovy názory jsou nyní katolickou církví v drtivé většině přijímány jako pravověrné, názory Petra Chelčického jsou přijímány spíše výjimečně. Hus předběhl dobu minimálně o jedno století, Chelčický nejméně o šest. Není v mých silách krátce představit v ucelené formě ani část obsáhlého odkazu, který máme k dispozici. Vedle obsáhlosti je zde ještě jeden problém, a to jazykový. V podstatě je nutné Chelčického překládat, k čemuž sice dopomůže staročeský slovník, ale bez nějakého zvláštního nadání, s kterým nedisponuji, nelze spis Chelčického přeložit, aniž by ztratil ohromné kouzlo jeho literárního talentu. Nejde jen o můj osobní dojem, takto se vyjádřil i Lev Tolstoj, osoba nejtalentovanější, všeobecných pochval spíše šetřící. Po svém „obrácení“ hledal osobu spřízněnou v názorech a našel ji v osobě žijící před několika staletími v jiné zemi, v Čechách. Tolstoj měl k dispozici Chelčického „originál“ a pravděpodobně i německý překlad. Zde tedy několik Chelčického tezí literárního kouzla zbaveného:

  • Církev se vzdálila svému poslání, neboť jejím úkolem není trestat hříšníky, ale vést k pokání, obrácení k dobru především vlastním příkladem, nikoliv soudy s podporou msty, násilí apod.
  • Světští vůdcové sledují především své zájmy udržení a rozmnožení moci, s kterou disponují a nejsou nástroji dobra, natož samotného Boha. Mocní tohoto světa píší zákony především pro své zájmy a proto dobrý člověk (křesťan) nemůže být ani soudcem, katem či vojákem. Na těchto světských zákonech je přece něco dobrého, neboť společnost složená ze špatných lidí nad sebou musí mít meč zákona, aby neupadla do chaosu. Na prosazování zákonů ovšem mají největší zájem bohatí a mocní, protože ti by v anarchii přišli o nejvíce.
  • Zájem církve a světské moci se spojuje v udržení své moci a dobrého bydla.
  • Boží příkaz „Nezabiješ!“ platí pro všechny stejně a neplatí žádné vyjmutí z odpovědnosti před Bohem, ať už je „schválené“ úředníkem, králem, rytířem či papežem. Tento zákaz platí pro vojáky ve válce, žárlivé manžele, stejně jako pro katy při popravě. („Církev, která vyčítá věřícímu sedlákovi snědení jelita ze svině v postní den a zprošťuje odpovědnosti za prolití lidské krve v boji, je vedená antikristem.“)
  • Války jsou vedeny především v zájmu mocných vedených antikristem nikoliv z ideových důvodů, ale z prosté pýchy a touhy po udržení či rozmnožení majetku a moci.
  • Státy zaštiťující se křesťanstvím jsou ještě horší než ty pohanské. Ty údajně křesťanské přidávají ke svým špatnostem ještě nejen pokrytectví, ale k tomu nakládají na pracující lid břemeno obživy kněžích, mnichů a celé církve.

Chelčický ve své době

Soustředil se na pozorování a kritiku stávajících poměrů s důrazem na kritiku husitů, přestože s nimi sympatizoval jistě více než s křižáky či obecně s katolíky. Psal polemické dopisy husitským duchovním a obviňoval je z pokrytectví ze dvou důvodů. Jednak v soukromí se jinak vyjadřovali k eucharistii, podávání těla božího a jinak hovořili ke svým věřícím ovečkám a jednak je obviňoval z toho, že si přivlastnili moc pozměňovat Písmo, tedy spíše jeho význam. Opakovaně je žádal v osobních disputacích i dopisech, aby mu ukázali, kde se nachází ta výjimka, kterou ospravedlňují vraždění. Vyčítá husitským kněžím, že ze sedláků nadělali mordýře a rozšířili moc antikrista, kde násilí bylo vyhrazeno jen rytířům. Husité nadělali vrahy navíc ještě ze sedláků a dokonce i z žen. Že měl Chelčický pravdu, se ukázalo nejpozději u Lipan, kde husité porazili husity a po 15 letech občanské války zmizelo z českých zemí až 1/3 obyvatel. Menší lapálie např. u Vítkova a Sudoměře následovaly později neuvěřitelné masakry obyvatelstva jak z katolické, tak bohužel i z husitské strany. Slavná vítězství a svaté úmysly byly následovány hromadnými vraždami. Dobro podle Chelčického prostě nelze šířit násilím.

A dnes?

Z výše uvedeného snad jasně vyplývá, že nemůžeme vkládat naděje do naší vlády. Nemůžeme podporovat sbírky na zbraně pro válčící zemi. Kdo podporuje penězi, sbírkami či jinak válčící armádu, rozšiřuje čiré zlo. Hranice zemí jsou tvořeny nelidskými vládci pro rozmnožení vlastní slávy, moci a bohatství, nikoliv z zájmu pracujícího lidu v zemi. Následky podpory války mohou být fatální pro všechny. Masakry v katolických/husitských městech nejsou nějakým výstřelkem historie, ale naopak potvrzením zákona. Kdo s mečem zachází, mečem schází. Naše společnost vsadila na násilí, za ministryni války má Černochovou, za prezidenta zvolila generála, podporuje ve společnosti násilí (násilí spočívá i v perzekuci názorů - první rozsudky padly, propagace násilí sbírkami na zbraně atd.) a následky pocítíme všichni. Některé už máme na stole v podobě rekordních deficitů a zadlužení našich dětí, které budou muset splácet zbraně pro Ukrajinu i s úroky, při rekordním zvýšení vyzbrojení naší armády vedené Spojenými státy. Další následky přijdou. Podobně jako ten násilný převrat v Kyjevě v roce 2014 se stovkami obětí dnes nese daň několika set tisíc obětí. A to není ještě všem dnům konec…

Pacifismus? Pacifismus!

Chelčického pacifismus není nějakým naivním konstruktem, ale možností vyjádření nejniternější lidskosti. Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v Chelčickém ukazuje cestu jeho generaci jakož i všem budoucím. Jinou věcí ovšem je, že současníci Chelčického se po cestě pacifismu nevydali a celá země za to zaplatila zpustošením od démona násilí.

A z jakých příčin? Podle Petra si lidé volí, zda chtějí žít jako zvířata, nebo děti boží, následovníci krále pokoje, Ježíše Krista. „Šlechetní“ rytíři se ve výsledku nijak neliší od těch loupeživých. Nakonec je za nimi spoušť a správa věcí veřejných (světských) často horší než byla dříve. Tu nejsmutnější úlohu v celém příběhu tvoří svůdci, a to jak duchovní - církevní, tak světští správcové země. Svádějí k násilí nevědomý a slepý lid pod falešně „ušlechtile“ znějícími záminkami obrany státu či pravé víry. Výsledkem je, že významně narostl počet hromadných vrahů maskujících se za vojáky dobra a počet jejich většinou nevinných obětí.

Proti tomu stojí teze pěstování dorozumění, hledání mírového a mírného uspořádání, postavení zájmu nepřítele na první místo i svého zájmu. Tak samozřejmě nemohou uvažovat a natož jednat lidé panstvíchtiví, mocichtiví a milovníci mamonu. Za války a násilí tak nese odpovědnost vadné myšlení, klamný žebříček hodnot, v němž lidský život (převážně „těch druhých“) má cenu jen jako nástroj šíření vlády, moci a bohatství těch nejprimitivnějších a nejzločinnějších tvorů na Zemi. Na zeměkouli, kterou nestvořili, namalovali hranice a za jejich dodržení nebo rozšíření neváhají položit lidské životy, které nezrodili.

Hloupá zvířata vhodná k ulovení a na porážku si vyznačkovala teritorium. Dříve se lidojedi pojídali navzájem, dnes by tolik lidského masa, které padne za oběť šíření moci šílených zvířat v rouše lidském, pozřít nestačili. Nakonec taková „civilizace“ skončí v atomovém pekle, jako v Hirošimě a Nagasaki. Tehdejší zločinci se tolik neliší od těch dnešních a zítřejších. Každý člověk si vybírá, zda chce stát na straně vrahů, podporovat výrobu vražedných zbraní, podporovat válku, jako nájemný úkladný vrah vzít do ruky zbraň, s kterou bude usilovat o zavraždění bližního svého pro zvrácenou vůli „svého“ krále, prezidenta nebo skupiny poslanců. Za dob Jana Husa a Petra Chelčického volili do čela Baldassare Cossu jako papeže, dnes si _“svobodný“ svět volí do čela senilní zastánce brutálního násilí nebo generaci, která „přemluvila bábu a dědka“. Máme to štěstí, že tehdy jako i nyní je zlo zcela zřetelné a nevidí jej jen zcela slepí a hluší.

Nejde tu samozřejmě pouze o naší protektorátní vládu, ale o celou naší „západní civilizaci“, ke které se hlásíme. Nepřekvapuje, že dnes tato „civilizace“ podporuje nacismus a fašismus, protože jej nikdy neopustila. Anglosasové se postavili proti Hitlerovi, protože říše od francouzského pobřeží po Vladivostok by jim radost neudělala. Stala by se hegemonem světa, a na to si dělali a dělají čáku jiní čímani.

Senátor a pozdější prezident Truman se k cílům politiky USA po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 vyjádřil docela jasně. Budeme pomáhat prodejem zbraní tomu, kdo prohrává, protože čím více poteče německé a ruské krve, tím pro USA lépe. Tak dnes Truman v pekle s ďábly slaví, že dnes se vraždí Rusové s Rusy pro zájmy Spojených států a nestojí to ani moc peněz. Právě naopak, USA prodávají světu za nekřesťanské peníze „jitrnice, které svět neviděl“. Následuje plán rozdělit Rusko a schramstnout je po kouskách. Takový je cíl politiky USA. Cíl naprosto šílený, protože co to přinese životu? Co dobrého to přinese? Podíváme-li se na společnost, kterou na genocidě indiánů a otroctví černochů postavili, žádný ráj nevidíme. Američtí „demokraté“ se od německých nacionalistů zase tak moc nelišili a dnes se možná liší ještě méně.

Takovou společnost na celé zeměkouli opravdu nepotřebujeme. Taková vize se pro obrazy boží nehodí. Šelmám, které si neuvědomují svou konečnost a jsou vedeny jen zvířecím pudem, to však nepochybně vyhovuje.

Budoucnost

Lev Nikolajevič Tolstoj vyjádřil naději, že stejně jako lidstvo opustilo lidojedství, opustí i válečnictví. Že stejně jako lidstvo nahlédlo, že jíst lidské bytosti se nesluší, nahlédne, že nesluší se je ani zabíjet. Petr Chelčický takovou naději nechoval. V jeho pojetí je lidstvo rozděleno mezi světské, zvířecí a lidské, křesťanské. A tak tomu bude do samého konce. Ve skutečnosti to viděli prakticky stejně, ale zatímco Tolstoj kladl důraz na pozitivní motivaci, na předložení možnosti správné volby pro každého a zároveň pro celé národy a celé lidstvo, Chelčický se více opíral o zjevení, o Písmo a vizi pozemského ráje nepředkládal.

Chelčický odmítal chilliasmus, křesťanské očekávání Boží pozemské říše, věnoval se spíše praktickým otázkám spásy a života jednotlivce, který se chce stát opravdovým člověkem, obrazem božím. Se svou neopakovatelnou ironií a sarkasmem nastavil zrcadlo tehdejšímu světu a distancoval se od něj. Svojí budoucnost si každý volí sám za sebe.

Od protektorátní vlády, ani od vlády světové říše žádné dobro nečekejme. Výměnou jedné za druhou, výměnou Petra za Pavla nic nezískáme. Nejdříve musíme změnit své hodnoty, svůj žebříček a ostatní přijde samo. Nezměníme-li hodnoty, žádná revoluce, žádná změna vlády nám nepomůže. Přitom je stále zřejmější, že času je málo. Jak pro každého jednotlivě, neboť ještě se nikdo nenarodil, aby nakonec neumřel, tak pro lidstvo jako celek. Neboť, až na země české spadnou atomové bomby, pak bude možná pozdě na to chtít se ptát...

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!