Abychom rozuměli historickému pozadí dnešní sionistické genocidy v Gaze, je třeba se vrátit 90 let do minulosti. Viz tento obrázek, který vysvětluje mnohé.
Když se v lednu 1933 dostal k moci Adolf Hitler, západní imperiální velmoci měly k jeho režimu dvojí postoj. Na jedné straně byla nadšena všechna významná nacistická hnutí v USA a Velké Británii, která jeho příchod k moci vřele přivítala. Ale imperiální velmoci pochopily, že se bude opakovat scénář WWI, kdy Německo chtělo válkou získat jejich kolonie. Proto byl uvalen bojkot na Hitlerův režim, dokud se situace nevyjasní.
Nacisté kontrovali tím, že podepsali dohodu se sionistickým hnutím 7. srpna 1933. Sionisté uzavřeli s Hitlerovým Německem dohodu o tzv. "transfertu", označenou hebrejským výrazem "Haavara". Tato dohoda se opravdu plnila až do vypuknutí války v roce 1939. Sionismus byl jediným židovským politickým hnutím povoleným v Německu během tohoto období. V praxi to znamenalo, že začal organizovaný přesun německých Židů do Palestiny. Výhody pro Německo byly zřejmé: zbaví se Židů, přivlastní si část jejich majetku a rozbije britské impérium v Palestině. Stejné důvody vedly SSSR, aby skrze vazalské Československo vojensky pomáhal židovským sionistům získat nezávislost v první klíčové válce o nezávislost v letech 1947-48. Velmi dobře dokumentovaný článek o české pomoci sionistům v Palestině po WWII najdete ZDE.
První skupina německých Židů z Jugend-Alija (imigrace mládeže) vystupuje v přístavu Haifa v únoru 1934.
Transfery majetku a lidí byly prvním komplexním modelem sionistické ekonomické kolonizace Palestiny pod dohledem nacistického režimu. Hitler na tom skvěle vydělal. Němečtí Židé museli přiznat 50 % veškerého svého majetku nacistickému Německu, aby se mohli vystěhovat. Židovská agentura dohlížela na převod lidí i kapitálu do Palestiny pod britský mandát, kde židovští přistěhovalci získali zpět hodnotu svého majetku umístěného v Německu na vázaném účtu a realizovaném výměnou za německé exportní produkty. Hitler získal skrze sionisty v Palestině první kolonii moderního stylu, v němž Britové kolonizovali Indii skrze nastrčené obchodní společnosti.
Sionisté tím zásadně pomohli Hitlerovi v kritické době militarizace, kdy bylo Německo ještě v ekonomickém rozvratu. Sionisté a nacisté v Německu tehdy měli společné zájmy, proto bylo toto hnutí povoleno v nacistickém režimu až do začátku války. Tímto způsobem se převedlo asi 53 000 Židů z Německa do Palestiny. Tím je zachránilo před holocaustem a pomohlo zničit britský mandát v Palestině. Ironie pro Brity je v tom, že sionistické hnutí zaznamenalo první historické vítězství v roce 1917, kdy Velká Británie podpořila založení Židovského národního domu v Palestině. To bylo v rámci tzv. "Balfourovy deklarace", která po WWI umožnila sionistickou kolonizaci Palestiny pod mandátem Společností národů a současně Británie.
Před smlouvou sionistů s Hitlerem bylo na území Palestiny jen asi 10 % Židů. V letech 1933-38 měla Palestina asi 230 tis. Židů a 900 tis. Arabů. Na židovskou imigraci dohlížela jménem Světové sionistické organizace tzv. "Židovská agentura". Ta měla sídlo v Palestině a byla pověřena vydáváním pobytových víz. Hitler přišel k moci 30. ledna 1933 a světové židovstvo jej odsoudilo na antisemitismus. Ale Haim Arlosoroff jako šéf Židovské agentury naopak s nacisty pilně spolupracoval, aby přemístil co nejvíce německých Židů do Palestiny. Čísla jsou jasná: do roku 1920 jen 3 tis. Židů emigrovalo z Německa do Palestiny; v letech 1933-39 to bylo 53 tisíc. Nakonec s velkou pravděpodobností samotní Židé tohoto pro-nacistického horlivce zavraždili v atentátu provedeném 16. 6. 1933 v Tel Avivu.
Od té doby existuje zásadní rozkol mezi sionisty a jinými židovskými skupinami, které jsou v samotném Izraeli. Tomuto tématu jsme věnovali historický dokument Martin Buber: Projev na XII. sionistickém kongresu v Karlových Varech (2. září 1921).