Krize berlusconismu Vatikán zaskočila – je zmatený, dezorientovaný a také němý, píše Marco Politi v deníku<a href="http://www.ilfattoquotidiano.it/2011/11/08/piazza-grande-senza-parole-fino-alla-fine/169112/"> il Fatto Quotidiano</a>. Vatikánské špičky po celá léta Berlusconiho podporovaly navzdory jeho buranství a neschopnosti. Až 22. září letošního roku, při cestě do Německa, papež Ratzinger zaslal italskému prezidentovi Napolitánovi vzkaz vyjadřující nutnost "stále intenzivnější etické obnovy" pro blaho Itálie. Pak se Vatikán opět odmlčel. Skandály s prostitutkami převlečenými za jeptišky v Berlusconiho vile jasně ukazují, komu Vatikán rok za rokem obnovoval důvěru. Bylo nutné počkat až na 26. září 2011, kdy kardinál Bagnasco jménem všech biskupů kritizoval "zatuchlý vzduch" Berlusconiho režimu a žádal změnu. Záhy však sekretář italské biskupské konference přispěchal s prohlášením, že Církev nevytváří vlády a ani je "neposílá domů". Poskytl tak mediální pomoc pro rozmělňovací Berlusconiho taktiku, tolik destruktivní pro Itálii, poznamenává Politi.
Církevní hierarchie se rozhodla po celé týdny mlčet, místo aby jasně řekla, že obecné blaho Itálie vyžaduje urgentní odchod Berlusconiho z čela země. Ani fakt, že tři čtvrtiny občanů bylo pro Berlusconiho demisi, (podle průzkumu časopisu Famiglia Cristiana) nevyburcoval biskupy k činu. Paradoxně to byl The Financial Times, který musel zvolat: "Ve jménu božím, Itálie a Evropy, Berlusconi odejdi!"
Po sezóně kardinála Ruiniho (byl v čele italské biskupské konference před Bagnaskem), jenž prosazoval spojení křesťansko-demokratické strany s Berlusconim, nemá italská církev pražádnou strategickou vizi, jak překonat následující komplikované přechodné období po pádu jeho režimu. Na setkání křesťanských uskupení a asociací v Todi kardinál Bagnasco pod tlakem Vatikánu a církevních konzervativců předložil doktrínu "nepřekročitelných hodnot" , nevhodný diktát pro jakoukoli moderní evropskou vládu, ať levicovou či pravicovou. V těchto kritických týdnech vzala za své i ambice formulovaná taktéž v Todi, tj. představit katolický kulturní a sociální subjekt, který by byl schopen komunikace s politickou sférou. Jistěže síť asociací, která se v Todi vytvořila, bude mít rostoucí význam, ale v těchto dramatických hodinách, které Itálie prožívá, se opět projevuje politická neakceschopnost katolického sdružování. Jedinou vyjímku tvoří křesťanské odbory Acli, které již před měsícem žádaly Berlusconiho demisi a důsledně za svým požadavkem stály. A také další odborová organizace Cisl, která trvala na nutnosti vytvoření vlády širokého konsensu.
Italská církevní hierarchie zůstává v právě probíhající bouři beze slov. Nevyjadřuje se. Jistěže na sociální úrovni je církev činná, upírá pozornost na problémy nezaměstnanosti zejména mladých lidí a kritizuje daňové úniky. Mnohé církevní organizace v těchto letech ekonomicky pomáhají sociálně slabým rodinám. Otázky nezaměstnanosti a rodiny jsou v Itálii systematicky probíraná témata. Církev je nablízku sužovaným lidem - jako nedávno při záplavách, které postihly sever Itálie. Avšak na politické úrovni církevní hierarchie tápe. Nejvíce se Vatikán bojí předčasných voleb, které by zpečetily neúspěch Berlusconiho strany PDL, ohrozily Ligu Severu obhajující ratzingerovské nepřekročitelné hodnoty a zřejmě by přiřknuly vítězství silnému bloku levého středu. Opět se zdá, že polární hvězdou, za níž církevní hierarchové jdou, je ochrana dříve nabytých privilegovaných ekonomicko-institucionálních pozic. Mimoto má svoji váhu i hrůza z parlamentní většiny, která by v Itálii mohla schválit například zákon o registrovaném partnerství, uzavírá ve svém komentáři Marco Politi.