Během posledních měsíců se probudila laická veřejnost a prozatím se nachází ve fázi různých ponížených suplik či dokonce sepisování petic adresovaných na biskupy. Našli se i odvážní kněží, kteří svým biskupům položili písemné otázky ohledně financování a provozu církve a žádali po nich, aby na tyto otázky veřejně odpověděli věřícím při pastorační návštěvě farností. Drtivá většina katolíků nedělá jako obvykle nic. Zajímá se o dění církve v neděli mezi 10.00-11.00, to jest před vařením a pojídáním sváteční kačeny s pivem nebo bažanta s vínem, vše okořeněno nedělním upozorněním pro Pána, aby laskavě dal chléb těm, kteří ho nemají. A že jich přibývá, amen! Věřící, kteří nemají ani na kačenu ani na bažanta a po Nečasových reformách jsou už peněz a také bez práce, se začínají ptát, co vlastně církev dělá pro lidi a občany kromě útěšných řečí a charitní služby převážně placené státem. Leccos prozrazují církevní petice podepsané prvními odvážnými vlaštovkami z kostelních lavic. Projděme tři z poslední doby.
Výzva k sociální angažovanosti biskupů
Vydáno 09. 10. 2011, text a elektronické petiční archy zde. Autorky výzvy: Květa Lauterbachová, Jitka Hrušková. Hlavním tématem je sociální odpovědnost biskupů v nynějším období veselého rozkrádání státu, nečinnost biskupů vzhledem k závazným povinnostem k sociálnímu učení, které mají předepsané podle posledních papežských encyklik. Petice ukazuje kontrast mezi stavem společnosti a lhostejností biskupů, kterým asi jde hlavně o majetkové vypořádání se státem. Psáno z pozic angažovaných věřících žen a matek, prozatím je pod peticí cca 170 podpisů.
Svatováclavská výzva katolickým biskupům
Vydáno 08. 11. 2011, text a elektronické petiční archy zde, nejprve je nutné se registrovat. Autoři výzvy neuvedeni, pod úvodním prohlášením je podepsáno osm úvodních signatářů, kontaktní osobu představuje Petr Pavlíček. Psáno z pozice politicky přemýšlejících věřících, kterým vadí kolaborace biskupů se současným asociálním režimem, který se navíc vyznačuje nacionálními až neofašistickými tendencemi, k nimž biskupové cudně mlčí. Motivem k napsání výzvy byla politická provokace presidenta Václava Klause v závěru Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi (28. 9. 2011). Jeho projev instrumentalizující svatováclavský kult pro své ideologické potřeby (např. hnutí D.O.S.T) podle autorů výzvy ukazuje na přímou politickou kompromitaci církve. Biskupové z utilitárních důvodů mlčí k neofašistické a nacionalistické propagandě současného režimu konané pod jménem katolické církve. Doprovodné dopisy a texty k výzvě vysvětlují intenci autorů. Prozatím je pod peticí cca 200 podpisů.
Evangelium není politický argument
Oficiálně vydáno na Slavnost Ježíše Krista Krále (20. 11. 2011), jenže dnes je devatenáctého a výzva už je na webu. Text a elektronické petiční archy zde. Pod výzvou je podepsán Daniel N. Soukup jako kontaktní osoba, přiložil svůj mail i telefon. Tematicky se výzva podobá předchozí výzvě odmítající zneužívání církve k politickým účelům. Zvláště je zdůrazněn rozpor mezi šířením ideologické nenávistí tak zvanými katolíky sdruženými v různých křižáckých uskupeních. Výzva odmítá lacinou moralizaci novodobých křižáků, kteří hecují věřící a radikalizují zbožné duše tak, aby byly jako v USA náchylní na ideologickou manipulaci zprava. Tito přičinliví borci znovu křižují jejího milého zakladatele, který klidně hodoval i s prostitutkami a s farizeji, ale zásadně a jasně odmítl pozvání "lišky" Heroda na královský mejdan (Lk 13,22). Prozatím je pod peticí cca 50 podpisů.
Tolik k výzvám z poslední doby a nyní se ptejme na rozdíl od Katolického týdeníku, k čemu je to doopravdy dobré. Nabízí se jasná paralela se stavem společnosti. Katolíci Kalousek, Nečas, Drábek a spol. se pravděpodobně rozhodli jít dobrodružnou cestou a v klidu vykradou stát ve prospěch svých bohatých kamarádů. Recept je známý a hojně používaný od Řecka až po Ukrajinu: malé daně miliardářům a naopak velké chudákům, velké zlodějny, pochybné zakázky, privatizace a vykradení veřejno-právních institucí, vytunelování pokladny skrze nevyhnutelné zadlužení státu nevybírajícího téměř žádné přímé daně, zhasnutí světla a odchod na Bahamy. Zde jistě postaví kostelík a budou pilně podporovat místního katolického faráře, Bůh mu i jim žehnej.
Ale zatímco společnost už je na ulicích a přemýšlí o nezbytné organizaci a politických hnutích schopných postavit mocenskou alternativu k současnému srabu, katolíci totéž nedělají a ani dělat nemohou. Biskupy nikdo z nás nevolí. Vybírá je Vatikán přímo nebo Duch svatý skrze Vatikán. Navíc biskupové nad laiky nemají žádnou faktickou moc, pouze duchovní autoritu. A to je pořádný rozdíl proti Nečasově vládě, jež nás vlastní co do hrdel i statků. Biskupy v katolické církvi Boží lid odvolat nebo svrhnout nemůže, zato vládu ano. Tolik v kostce k podstatným rozdílům. A nyní k podobnostem se současnou moravskou a českou společností.
Za prvé. Biskupové se pustili bez jakýchkoliv konzultací s Božím lidem do riskantní hry se současnou zkorumpovanou mocí, kdy chtějí získat vliv a majetek, aby si tím pojistili ekonomickou nezávislost na státu. Výsledkem je ohromný úpadek církevní autority. Navíc mají některé diecéze již spočítané, že i po nové zákonné úpravě dostanou mnohdy jen 50% nezbytných výdajů na chod diecézí. Jinak řečeno: budou z výplatnice (pozor, nikoliv z duchovní správy!) masově propouštět všechny zbytné zaměstnance, možná i včetně duchovních. Nejprve půjdou důchodci s vlastním důchodem, řádoví kněží a řeholnice (ty ať živí jejich vlastní řády a kongregace), ženatí laici s rodinami a dětmi schopní normální práce. Na konzistořích zůstanou jen ti nezbytní a také neschopní, jejichž klanová příslušnost k vládnoucí konzistorní klice jim pojistí plat na úkor všech užitečných a potřebných. Všude na světě to mocensky a ekonomicky chodí stejně a v katolické církvi zvláště. Modlitba chudých a ponížených má ovšem velkou moc, na to nesmíme zapomínat. Pán Ježíš na tom nebyl lépe, žil za doby náboženského koncernu zvaném "Jeruzalémský chrám". Tento zbožný moloch generoval zhruba 40 tis. pracovních příležitostí a ovládali jej manažeři z rodin Velerady a majetkoví podílníci od Heroda až po Piláta. Pokud církev po tzv. majetkovém narovnání ekonomicky klekne a pak prodá lesy a pozemky miliardářům na soukromé honitby, pak máme my všichni problém, a to dokonce i normální občané. Zde začíná přímá odpovědnost věřících za chod církve a tuto odpovědnost z nich nikdo nemůže sejmout. Nečinnost na tomto poli bude vytrestána se stejnou rychlostí jako současné vytunelování státu.
Za druhé. Církev nežije ve vzduchoprázdnu, to se může zdát jen ze zamlžených oken arcibiskupských paláců či biskupských rezidencí. Věřící včetně biskupů tvoří občanskou část společnosti s volebními právy a s politickou odpovědností. Pak je jasné, že o této odpovědnosti se musí vést veřejná a trvalá diskuze. Závažná politická a společenská rozhodnutí nedělají biskupové na základě toho, že se jim osobně líbí Topka nebo ODS či Klaus a že nemají rádi socany či komunisty. Dokonce nejde primárně ani o to, že mají pro církev vyjednat prachy a majetek, který jí kdysi nějak patřil. A ani nejde o to, že je třeba s mocnými, dříve s komunisty a nyní s těmi novými, demagogicky a demokraticky zvolenými mocipány, tak zvaně "nějak" vyjít. Biskupové jednají v politických věcech podle lajny uložené sociálním učením a jejich vlastní politickou prozíravostí, která musí zásadním způsobem respektovat právo a spravedlnost. Dám příklad: máme italský fašismus 30. let, tehdejší Vatikán a 90% věřících je s ním vcelku spokojeno. A nikdo z těchto politických hlupáků nemyslí na Druhou světovou válku nebo na zničení Jeruzalémského koncernu za Ježíšových dob. Tehdejší Katolický týdeník byl pravděpodobně stejně nadšen ze státnických činů Mussoliniho jako ten dnešní s vyjednanými dohodami pomocí spřátelených vládních katolíků. Ale my věřící, kteří s tímto handlem církevního majlantu za faktické mlčení biskupů k rozpadu státu nejsme spokojeni, my jsme aspoň podepsali petici proti.
Mne osobně jako kněze s dlouhou praxí v západní Evropě udivuje neschopnost zdejších laiků založit podobná hnutí jako Wir sind Kirche v Rakousku a v Německu. Tento demokratický deficit uvnitř církve je o to horší když si uvědomíme, že celá církevní neofašistická a nacionální pravice je už dávno v sedle divoce cválajícího koně a je pevně usazená v celé síti (!) organizací, od těch čistě náboženských, přes zdánlivě vzdělávací, až po vysloveně politické. Toho si dobře povšimly obě dvě zmíněné petice. Mimochodem, jejich tvůrci jsou z Prahy a zdejší situaci dobře znají. Tady nebudu nic radit, protože nejsem laik. A jeden politicky a občansky velmi chytrý, až neomylný laik by k naší současné situaci jistě poznamenal následující moudro: "Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Lk 19,26)