Srpen 29, 2010
Vláda USA pomohla ve finanční krizi některým velkým americkým bankám, jejichž aktiva momentálně ztratila hodnotu. Jenže, krize nepřišla „sama od sebe“, ani není „průvodním jevem kapitalistického systému“, jak říkají marxisté. Krize v USA byla způsobena soukromými bankami honosně nazývanými FEDerální rezervní systém - FED. Ten má právo emitovat peníze a určuje měnovou politiku USA, zejména základní úrokové sazby. A tento FED uvedl vysokými úrokovými sazbami do krize reálnou ekonomiku. Z tohoto důvodu se staly mnohé úvěry (zejména jsou medializovány úvěry hypotéční) nesplácenými - špatnými. To však neznamená, že tyto úvěry (investice za ně pořízené) ztratily svoji hodnotu. Ztratily svoji hodnotu a likviditu pouze v době krize, kdy byla zprvu vysokými úroky podlomena celková domácí poptávka. Posléze v době „zuřící krize“ FED sice úroky snížil, jenže vysokými úroky „propíchnutou úvěrovou bublinu“ nelze snížením úroků „odpropíchnout“ a poptávku zvýšit. Takže krize pokračovala. A v této situaci vláda USA stamiliardovými dotacemi i přímým kapitálovým vstupem některé banky „zachránila“. Říkalo se tomu „socializace ztrát“.
Jenže hovořit o „záchraně“ bank je slabé slovo. O vklady občanů v bankách too big to fail vůbec nešlo. Došlo k něčemu mnohem většímu. Vládní peníze (tentokrát za nízký úrok) totiž mohly posloužit na banky napojeným spekulantským skupinám právě k levnému nákupu nemovitostí v konkurzech, když jejich obyvatelé nemohli hypotéky splácet. Vládní peníze též mohly posloužit k levnému bankrotovému nákupu zadlužených podniků, které bankám svoje úvěry nesplácely. A konečně tyto peníze mohly posloužit k nákupu mnoha set zkrachovalých malých bank, kterým vláda nepomohla. Ty rovněž měly z důvodu krize „špatné úvěry“ a tudíž ztratily likviditu. Tu se naskýtá otázka, proč tedy vláda USA nepomohla zadluženým majitelům nemovitostí a podniků přímo. Pak by majitelé nemovitostí i podniky splatily bankám svoje hypotéční i investiční úvěry a banky by byly též ozdravené a nezbankrotovaly. Vláda rovněž mohla od zadlužených majitelů jejich nemovitosti koupit, bankám úvěry splatit a nechat původní majitele bydlet jako nájemníky. Nemuseli se z nich stát zadlužení bezdomovci. Rovněž tak mohla vláda USA vstoupit jako akcionář do zadlužených podniků a podniky pak mohly penězi z prodeje akcií státu splatit bankám svůj dluh. Jenže tím by krize ztratila svoje kouzlo, že na ní lze obrovsky vydělat. To se stalo snad pouze v případě GM, a byl z toho v médiích velký poprask, zatímco při „záchraně bank“ žádné mediální protesty nebyly.
Kromě toho ve světovém „sametovém kapitalismu“ nesmí státy podnikat. Dokonce ani český stát nesměl finančně zachránit své vlastní ostravské železárny. Evropská komise to zakázala. Český stát mohl jen železárny oddlužit a za hubičku je prodat Indovi z Arcelor Mittal. A ten má teď obrovské zisky mnoha desítek miliard ročně.
Samozřejmě, že na krizi vydělali i „prostí spekulanti“, kteří „tušili“ (nebo měli interní informace) o zhoršování likvidity finančních aktiv a zavčasu je se ziskem prodali, ještě když byla jejich cena vysoká. Říká se tomu „spekulace na pokles“. Takových mediálně známých případů je několik a „borci“, kteří nesmírně vydělali, se pak chlubili svým makléřským „uměním“.
Dále je třeba říci, že ceny finančních aktiv mohou být uměle „šroubovány vzhůru“ nad svoji skutečnou hodnotu tím, že si je různé finanční skupiny prodávají mezi sebou za zvyšující se ceny. Jako celek na těchto transakcích nic netratí. Avšak při růstu cen aktiv se do „finanční rulety“ zapojují i finanční „hejlové“, kteří uměle nadhodnocovaná aktiva kupují. Mylně věří, že ceny aktiv dále porostou a oni vydělají. Jenže s tím, jak drobní investoři nakupují drahá finanční aktiva, finanční spekulanti již tatáž aktiva prodávají - právě těm „hejlům“. Přitom vzájemnými nákupy a prodeji mezi sebou udržují cenu vysokou. A když spekulanti nadhodnocená aktiva prodají, anebo o ně již nikdo nemá zájem, odejdou spekulanti z trhu s obrovským ziskem. Právě to je „spouštěčem finanční krize“. Ceny aktiv se propadnou, protože není nikoho, kdo by tato aktiva za vysokou cenu koupil. Nastává finanční krize. Tu menší, tu větší. (pozn.: Aby se zabránilo těmto de facto finančním podvodům, navrhoval nobelista James Tobin tzv. Tobinovu daň. Bohužel neuspěl. Jenom v několika zemích a jenom na některá aktiva je uplatňována Tobinova daň. Amerika to však není.)
Žádná krize, a ani ta poslední, nebyla předzvěstí kolapsu kapitalismu, pokud pod pojmem kapitalismus máme na mysli existující systém směřující ke koncentraci kapitálu a globalizaci. Tento systém naopak posílil. Každá krize znamená přesun bohatství od chudších (třeba i kapitalistů) k těm nejbohatším. Jenže to již NENÍ kapitalismus svobodné soutěže, ale monopol moci všeovládajícího finančního kapitálu.
P.S.
U nás sice nebyla krize finanční, ale ekonomická. Tisíce českých podniků zaniklo a národní bohatství přešlo levně do rukou zahraničního kapitálu. Zde se projevilo, že „český“ stát nemá zájem na prosperitě domácí ekonomiky. Například k bankrotu Bohemia Crystalex trading nemuselo vůbec dojít. Podstatnou část jeho dluhu u bank totiž byl dluh privatizační a tehdejší majitelé podniku, aby udrželi sklářskou tradici a zaměstnanost, chtěli podnik státu vrátit. Účetně za 1 Kč. Stát, který měl peníze za privatizaci podniku na svém účtu, mohl těmito penězi podnik oddlužit a české sklářství by nezbankrotovalo. Za toto řešení se dokonce zasazovali i odboráři, kteří to vládě rovněž navrhovali. Stát však neměl zájem. Anebo mu to někdo z EU zakázal? Je pravděpodobné, že to odporuje směrnicím EK.
Převzato z Outsidermedia