Čtvrtá Modlitba Přátelství
Bože, jak je člověk osamocen
v pustině tohoto světa,
duše blízkých tak vzdálené,
jsem jako koráb bloudicí širými moři.
Žízním po porozumění,
neboť nerozumím sám sobě.
Zoufale hledám někoho kdo by mi odpustil
neboť v sobě nesu hlubokou
a težkou vinu svého bytí.
Motýli na louce otírají svá křídla
o okvětní plátky kopretin.
A pstruzi v potoce třou svá těla o kameny.
Jen já nemám koho bych se dotkl,
duši spřízněnou v tom spěchajícím davu.
Bože, člověk sám je sobě nepřítelem,
jediným původcem veškerého svého neštěstí.
Jsme hrobníky svých snů,
denně v sobě zabíjíme naději na smíření.
Bože, jako by nám v žilách
kolovala skrytá nákaza.
Proč jen nedokážeme vidět, co je v nás dobré?
Proč se bojíme uvěřit v slunce,
vycházející na našem obzoru?
Bože, tolik mi schází mí přátelé,
pomáhají mi vzpomenout si a zapomenout.
Jejich shovívavý úsměv, pohled jejich očí,
naplňují mé nitro jistotou a pokojem.
Jejich smích, zvonivý a čirý
jako bystřina jež bublá mezi skalnatými břehy.
A paprsek jarního slunka
když ťuká na okenní tabulky
pokryté ledovými květy.
Úsměv a dojetí, soucit a bolest z rozloučení.
Horká káva s mlékem
a ozvěna slov jež stále vibrují prostorem.
Bože, kam se jen rozlétly dlaně mých přátel?
Jako stěhovavé husy prchly do dalekých krajin.
Vzpomínky naší lásky a vzájemnosti
pokrývají zašedlé zdi Starého Města.
Marně se je snažím zachytit síťkou na motýly.
Přesto však,Bože,
děkuji ti za tyto odlesky svého lepšího já,
které v sobě nevědomky nosím.
Odpusť mi můj stesk
a dej, ať si vážím každé chvíle,
kdy mne měl někdo z hloubi duše rád.
Amen.
Copyright © 2005 Dominika Dery