Listopad 25, 2012
Bohumil Hrabal v knize Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet popisuje fungování tzv. třídní spravedlnosti v padesátých letech:
"Vždycky záleželo na tom, kdo komu dá facku. Když třeba dělník dá prokurátorovi facku, tak můžou zavřít toho prokurátora, protože možná toho dělníka vyprovokoval. Kdežto když dá prokurátor dělníkovi facku, tak i když ho ten dělník vyprovokoval, tak prokurátor dostane nejtěžší sazbu, protože…"
Jak už to bývá, každý režim převezme od toho předchozího víc věcí, než si dokáže připustit. O tom současném to platí dvojnásob. Česká pravice sama sebe ztotožnila s dobrem, pravdou, krásou, moudrostí a hospodářskou prosperitou a logicky tím všechny odlišné názory zařadila jako patologické. Ideální východisko pro použití teorie dvojí facky.
Osvícená vláda by měla kritice zdola pozorně naslouchat; s lidmi, kteří se starají jen sami o sebe, lze totiž vybudovat jedině diktaturu. Podíváme-li se po Evropě, pak intenzita protestů proti establishmentu je u nás dosud velmi mírná. Přesto jsou jejich účastníci setrvale označováni za nepřátele demokracie, protože odmítají vládu vzešlou ze svobodných voleb - míněno ty předloňské parlamentní. Krajské volby ale dopadly poněkud jinak a naráz jsou demonstrace proti vítězům, přesně podle teorie dvojí facky, mediálně všemožně propagovány a glorifikovány jako projev občanské statečnosti.
Jsme-li demokraty, musíme výsledky voleb respektovat. To neznamená, že většina si může dělat, co chce - některé věci nepřipouští ústava a některé "obyčejná" lidská slušnost. Anebo si můžeme myslet, že většina lidí jsou blbci a zvolí toho, kdo jim nejvíc naslibuje, pak ovšem nejsme demokraty, ale oligarchy. Já vím, že neříkám nic nového, toto dilema řešili řečtí filosofové už před dvěma a půl tisíci lety. Ale když zdejší establishment pořád nechápe, že není možné být demokratem jen tehdy, když je zrovna po mém.
Protest jihočeských studentů proti komunistické radní je mi v podstatě sympatický. Rád vidím, že mladí lidé se probírají z apatie vůči politice, která byla pro ně doposud charakteristická. A dost nerad vidím posilování komunistické strany, na níž je mi nesympatické vlastně všechno: praxe i teorie, minulost i přítomnost, vedení i řadové členstvo. Jenže se nemohu zbavit pochybností nad spontánností celé akce. Dnešní středoškoláci totiž mají o předlistopadovém období asi takové znalosti jako o křižáckých válkách - tj. v tom lepším případě znají pár zjednodušených učebnicových pouček. Rozhodně to není věc, která by jejich mysl příliš zaměstnávala. Ale jak si vzpomínám na svá středoškolská léta, tak bych tehdy milerád stávkoval a demonstroval třeba i proti výsledkům voleb na Šalamounových ostrovech, protože je to mnohem zábavnější než vyučování. A pokud by s takovou iniciativou přišel pedagog (a jak jsem je znal, stěží by se toho odvážili, kdyby nevěděli, že vedení školy bude přinejmenším neutrální), dost mých spolužáků by se bez ohledu na vlastní názor obávalo nepřipojit se, protože by se jim to mohlo nevyplatit.
Navíc, kdyby ten protest dělali dospělí lidé, dokázali by vedle nesouhlasu artikulovat také náhradní řešení. Jak zabránit stranám, které získaly ve volbách nadpoloviční většinu hlasů, aby nedosazovaly do rady svoje lidi? Máme snad KSČM zakázat? Soud podobné návrhy dosud vždy zamítl. Nebo ji pouze nepustit k volbám? Nebo uznat volební zisk komunistů jenom v případě, že nepřekročí řekněme deset procent? Nejlepší řešení by podle mého názoru bylo: udělat poměry v tomto státě pro většinu lidí natolik přijatelné, aby si na komunisty ani nevzpomněli. To je úkol pro každého z nás, ale nejvíc asi pro ty, kteří mají politický vliv.
Převzato z Kulturních novin