Švýcarský opat energicky volá po církevní reformě

Energická výzva vlivného švýcarského opata vzbudila pozornost v celé Evropě a dokonce ji přivítal i budoucí předseda Švýcarské biskupské konference.

Padesátiletý opat Martin Werlen, představený opatství Einsiedeln a člen Švýcarské biskupské konference svou výzvu poprvé přednesl v říjnu, v kázání u příležitosti padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu. Kázání bylo později publikováno v devětatřicetistránkové brožuře, která byla během tří dní vyprodána a nyní vychází ve třetím vydání (on-line dostupná v němčině zde).

Svým názvem „Objevit řeřavé uhlí pod vrstvou popela“ zrcadlí postřehy kardinála Carla Marii Martiniho z jeho posledního rozhovoru před smrtí 31. srpna. S poukazem na dnešní církvi hovořil Martini o svém pocitu bezmoci a o katolickém jantaru „skrytém pod vrstvou popela.“

Werlen mluví o tom, že je zděšen současným stavem církve. „Situace církve je dramatická, nikoli jen v německy mluvících zemích“, řekl. „Je dramatická nikoli proto, že rychle klesá počet kněží a věřících nebo přítomnost církve ve společnosti. Opravdovým problémem nejsou počty. To,co nám chybí, je oheň! Musíme situaci čelit a zjistit, co je za tím.“

Opat řekl, že existuje prostor pro reformu a možnou reformu nastínil.

Například, řekl, by se církev mohla učit od pravoslaví, co se týče zacházení s rozvedenými a znovu sezdanými lidmi, kteří tam nejsou vyloučeni od svatého přijímání. Katolická církev nikdy neodsoudila tento přístup pravoslaví, zdůraznil Werlen.

Místní církve by také měly mít více co říci při biskupských nominacích, říká opat připomínaje, že náboženské řády vždy po staletí volily své představené demokraticky.

Ohledně kněžského celibátu citoval Kodex kanonického práva východních církví vyhlášený papežem Janem Pavlem II. v roce 1990. Kodex říká, že kněžský celibát „má být všude ve velké úctě“, ale dodává, že „stejně tak posvátná praxe ženatých kněží v původní církvi i v tradici východních církví po věky, má být ctěna.“

Též co se kardinálů týče, jsou tu velké rezervy, míní Werlen. Ženy i muži z celého světa, staří i mladí, by mohli být voleni na dobu pěti let do kolegia kardinálů, mohli by se setkávat s papežem v Říme každé tři měsíce. „Taková setkání by mohla přinést novou dynamiku do vedení církve“, navrhuje Werlen.

Církev by také měla znovuobjevit synodální procesy. „Pokud jsou biskupské synody tak autoritativně připravovány a doprovázeny římskou kurií, že se tam nemůže objevit nic nového, je to svědectví víry?“, ptá se opat. Stejně jako na II. vatikánském koncilu by „biskupové měli rozpoznat svoji zodpovědnost a s pomocí teologů a spolu s papežem čelit plni víry změnám – a nechat papír papírem“.

Werlen napsal, že odsuzuje nedostatek odvahy, vize a kreativity v současné církvi, která se podle jeho slov plazí okolo se „zataženou ruční brzdou.“

„Problémy známe. Papež Benedikt na ně příležitostně poukazuje, ale nic konkrétního se nedělá pro jejich řešení.“

„Zametaní problémů pod koberec nebo zákaz diskuze na určitá témata podminovává důvěryhodnost církve“, varuje opat.

„Nebrat vážně situaci nebo osobu je aktem neposlušnosti. Pokud ti, kdo mají v církvi autoritu, neplní svoji povinnost a jsou proto neposlušní, objevují se iniciativy jako poslední záchrana … to však může vést ke schizmatu nebo k tomu, že lidé opustí církev. Neposlušnost církevních představitelů je často důsledkem vlastní neposlušnosti církve. Chápu, proč v posledních letech vzniká tolik iniciativ.“

Ale polarizace mezi konzervativci a progresivními v církvi, která podle Werlenových slov dosáhla „strašidelného“ rozměru, má umrtvující efekt, upozornil.

„Já sám společně s komunitou v Einsiedelnu bychom rádi šli jinou cestou, totiž cestou hledání řeřavých uhlíků pod vrstvou popela“, řekl opat. Poukázal na to, že Einsiedeln vede dialog s lefebvristy i progresivním katolickým teologem Hansem Küngem.

Během týdne, v němž byla brožura s kázáním poprvé vydána, obdržel Werlen více než 1.000 e-mailů a 100 dopisů, mnohé z nich od prominentních katolíků. Podle svých slov tím byl zcela zahlcen a dodal: řeřavé uhlíky tam jsou. Můžeme cítit povzdech úlevy mnoha lidí rozdílných generací.“

Po přečtení brožury vydal biskup Markus Büchel ze Sankt Gallenu, nově zvolený předseda Švýcarské biskupské konference, následující prohlášení: "Opat Werlen nadnesl naléhavé otázky, které trápí věřící; načrtl velmi jasně problémy a možná řešení. To je impuls pro naprosto nezbytnou diskuzi v církvi, která je také mým velkým zájmem. Za to jsem mu velmi vděčný."

Büchel byl zvolen jako nástupce biskupa Norberta Brunnera ze Sionu jako předseda biskupské konference na tři roky.

Werlen se stal opatem v Einsiedelnu v roce 2001. Opatství je slavným poutním místem v nejstarší části Švýcarska, v jeho srdci. Posvátné místo navštěvuje ročně 150.000 až 200.000 poutníků, čímž zdatně konkuruje Santiagu de Compostela ve Španělsku.

Christa Pongratz-Lippitt, rakouská dopisovatelka týdeníku Tablet, zdroj zde.

Švýcarský opat ostře kritizuje církevní struktury a vyzývá k reformě systému jmenování biskupů

Benediktinský opat z Mariasteinu ve švýcarské diecézi Chur, Peter von Sury, ostře kritizuje systém jmenování biskupů v katolické církvi v souvislosti se spory týkajícími se vedení biskupa Vituse Huondera v Churu: „Biskup má ústřední postavení. Je pontifexem, což znamená „stavitel mostů“; musí to být tedy osoba, která spojuje. Bohužel opakovaně zažíváme opak, jako např. nyní v diecézi Chur. Zdejší biskup zjevně není stavitelem mostů, ale tím, kdo rozděluje.“, říká opat. „V každém ohledu je katastrofou, pokud biskup rozděluje. Podle mého názoru je mravně zavázán v takovém případě rezignovat na svůj úřad. To samé platí pro opata nebo faráře.“

V rozhovoru pro KIPA (Katholische internationale Presseagentur) opat říká: „V církvi máme vážné strukturální problémy. Je pro mne důležité, aby problémy (jako je celibát kněží a svěcení žen) byly řešeny. Témata mohou být řešena pouze, pokud struktury nějak fungují, procesy jsou zpracovány. Jedna nevyřešená otázka se týká vybírání biskupů. Mnoho dalších problémů v církvi pramení zde.“

Ohledně jmenování biskupů opat říká: „V současnosti jmenuje biskupy pouze papež. Tato praxe je v rozporu s mnohým teologickým přesvědčením. To se musí změnit. Kvůli výlučnému jmenování biskupů papežem systém sám sebe upevňuje a neobnovuje se. Při takových jmenováních se často více zohledňuje církevní politika než blaho diecéze. Avšak právě o ně jde. Zde se musí biskupové a teologové postavit na odpor. V prvním tisíciletí církve existovala pro výběr biskupů jiná kritéria. Při volbě byly určující tři instance: místní věřící, klérus a okolní biskupové. To by v současnosti byla Švýcarská biskupská konference. Takový postup dává smysl.“

V diecézi Chur panovaly v devadesátých letech spory kvůli vysoce kontroverznímu vedení biskupa Wolfganga Haase. Švýcarská biskupská konference podpořila prohlášení pomocného biskupa, že obnova není za Haase myslitelná, a také švýcarská vláda požádala Vatikán, aby zasáhl. Když papež Jan Pavel II. jmenoval dva pomocné biskupy, aby utišil krizi, situace se nezlepšila a jeden z nových pomocných biskupů prohlásil, že s biskupem Haasem není možná spolupráce. V roce 1997 papež Jan Pavel II. povýšil maličké Lichtenštejnské knížectví – dříve součást diecéze Chur - na arcidiecézi a jako prvního arcibiskupa jmenoval Haase. Papež prohlásil, že tento krok učinil jako uznání hluboké historické vazby Lichtenštejnského knížectví ke Svatému stolci, ale většině pozorovatelů bylo zřejmé, že skutečným důvodem byla papežova potřeba vyřešit personální situaci, kterou zapříčinil. Za Haasova nástupce Vituse Huondera problémy pokračují.

Opat von Sury ostře kritizuje centralismus v katolické církvi. „I když je to popíráno, jsou ve skutečnosti biskupství spravována Římem jako jeho správní jednotky. Problémem je, že biskupové dosahují svého postavení skrze tento systém a proto nemají zájem jej zpochybňovat. Takto se církev stává uzavřeným systémem. Možná je třeba, aby se tento systém zhroutil nebo rozpadl než se něco stane. Nebo dojdou peníze a systém se zastaví.

Uzavřený systém již není schopen přijímat kritiku nebo nápravu zvenčí“, říká opat. „A jsou-li oslabeny místní církve, je to obzvláště katastrofa.“

Opat tvrdí, že „církevní instituce a papež musejí mít protiváhu. V ekonomice nebo politice mluvíme o brzdě a protiváze“, což podle něj v univerzální církvi chybí.

Kritizuje synodu biskupů, v níž vybraní biskupové z celého světa každých několik let přicházejí do Říma, aby prodiskutovali otázky předložené papežem. Protože předložená témata jsou výlučně vybírána papežem, je to podle opata jednosměrná ulice. Říká, že biskupové by se měli „postavit na zadní a bránit se“. Navrhuje, aby každá shromáždění biskupů nebo biskupská konference by měla být schopna předkládat témata k diskuzi.

V klášteře pro toto existují prastaré procedury předepsané řeholí sv. Benedikta. Nejsou demokratické v moderním smyslu toho slova, ale všichni zúčastnění jsou zasvěceni do celé problematiky, jde-li o závažné otázky. Současně opat vykonává svoji autoritu, která nemůže být delegována. Opat připomíná, že podle kanonického práva mají věřící právo a povinnost vyjádřit své mínění dotyčným pastýřům. „To je dobrý záměr. Ale pokud pro to neexistuje žádný postup, je to zcela bezcenné.“

Opat se poté vrací ke své hlavní myšlence: „Zdůrazňuji, že důležitá otázka výběru biskupů je primární a musí probíhat jinak. Slovy církevní historie a teologie: celý proces nyní stojí na hliněných nohou.“

Citováno z umlaufovin.